Leden 2008

Voskovec a Werich - Potopa ( Balada z hadrů )

27. ledna 2008 v 12:20 T - Z

JIŘÍ VOSKOVEC a JAN WERICH: POTOPA

Balada z hadrů

Byli kdysi dnové kdy i praotec Noe se bál
Už se sem nic nevejde tohleto přece nejde dál!
Jestli tahle potopa nepřestane
Ani medák naživu nezůstane!
Jak vyhlížel holuby plnovous mu z paluby vlál

Táhne mu myslí
Že se mu zkřížili sysli
Že jsou to prachšpatné časy
Že se mu asi smíchaj rasy

Minulý čtvrtek
Navštívil žirafu krtek
A toho velkého hada
Má velice slepice ráda

Rozčileně chodí po palubě lodi
Nepřestává světu lát
Až racek chechtavý klovne ho do hlavy
Pustě se mu začne smát

Hej starý pane
Každá potopa přestane
Ono to tak nezůstane
A pak se teprv budeme smát!

Dnes už není Noe však zato špatní dnové jdou dál
Zas aby se potopy obyvatel Evropy bál
Jestliže tahle potopa nastane
Ani noha v Evropě nezůstane
Holubice z Ženevy zdá se cestu že neví dál

Táhne nám myslí
Kdybychom v tom takhle zkysli
Chraňme se těch špatných časů
Aby nám chtěli čistit rasu

Bylo by mukou
Zdravit se jen pravou rukou
A na pouhý pokyn shůry
Pálit plný fůry kultury


My se ještě přeci takovýchle věcí
Nemusíme tolik bát
Aťsi kdo chce brousí zuby nebo fousy
Můžeme mu zazpívat

Hej mladý pane
Vždyť ta potopa přestane
Ono to tak nezůstane
A potom my se budeme smát!

Svěrák Zdeněk - Švestka (Jevištní sklerotikon)

27. ledna 2008 v 12:16 P - S
Svěrák Zdeněk - Švestka (Jevištní sklerotikon)
- spoluautorem je LADISLAV SMOLJAK (9.12.1931)

PULEC: V první řadě by to chtělo žebřík.
MOTYČKA: Dáma podává ruku vždycky jako první.
HÁJEK: Tak to bude kámen úrazu, Sváťo. Je tady totiž disponent.
MOTYČKA: Pokud ovšem před ní nestojí jiná dáma. Starší dáma podává ruku mladší dámě.
PULEC: Co jsi říkal?
MOTYČKA: Že starší dáma...
PULEC: Ale ty ne!
HÁJEK: Že je tady disponent.
PULEC: TO znamená co?
(V té chvíli vyjde z vechtrovny Patka a táhne za sebou dlouhou telefonní pásku, jejíž druhý konec je stále ještě v přístroji.)
PATKA: To znamená, že záleží na mně, komu žebřík půjčím a komu ne. Právě jsem se na to ptal kolegy ze sousední stanice a jasně mi tady sděluje, že bych byl blázen, kdybych vám ho půjčil.
HÁJEK: Ukažte... (Vezme mu z ruky pásku a prohlíží si zprávu.) Kdo to psal?
PATKA: Výpravčí Tumpach.
HÁJEK: Tumpach! Tak on ještě slouží, dědek stará... To je ale rukopis... rozklepaný je to, rovnou čárku neudělá... (Čte a ručkuje po pásce až k telegrafnímu přístroji ve vechtrovně.) Milý Kamile, předem mého telegramu přijmi srdečný pozdrav ze sousední stanice. Jinýmu bych žebřík půjčil, ale Hájkovi naser. (Vyběhne dotčeně z vechtrovny.)
HÁJEK: To vy si dovolujete s Tumpachem takovéhle věci služebním telegrafem? Drážní telegraf používáme výhradně ke služebnímu styku. Jakákoli soukromá sdělení jsou nepřípustná.
PATKA: To není žádné soukromé sdělení. To je vyžádaná služební informace stran drážního žebříku.
MOTYČKA: Pán smí podat ruku dámě jako první jedině v případě, pokud tato je tak mladá, že by mohla býti jeho dcerou.
PULEC: Hele, vykašlem se na jeho žebřík a hodíme tam lano.
MOTYČKA: Slušný chování, to je věda.
HÁJEK: Na co lano?
MOTYČKA: O tom jsou celý knihy.
PULEC: Na větev. Přehodíme lano přes větev a přivážeme na něj košík.
HÁJEK: Počkej, Sváťo, lano, košík, ty zas vidíš jen ty své horolezecké věci. My tady řešíme úplně jiné problémy.
PULEC: Jaký problémy?
HÁJEK: Že nemáme žebřík.
PULEC: Vždyť o tom mluvím.
HÁJEK: Ty mluvíš o nějakém laně a koši. Já mluvím o žebříku.
PULEC: Ale to spolu přece souvisí.
HÁJEK: Jak to spolu souvisí?
PULEC: Ježíši, vždyť přece víš, kvůli čemu jsme sem přijeli. Já s košem, ty s ruksakem, Motyčka s pytlem.
MOTYČKA: A je to venku! Říkal jsem vám, Kamile, přijede Přemek a dovíte se to. Tak, Přemku, řekni mu, na co mám ten pytel.
HÁJEK: Ty máš pytel?
MOTYČKA: No jo, podívej. (Ukáže prázdný pytel.)
HÁJEK: A na co ho máš?
PULEC: Přemku, vzpamatuj se. Říkal jsi, že se rozdělíme na tři díly.
HÁJEK: Co na tři díly?
PULEC: No švestky přece!
HÁJEK: (Pohlédne do koruny stromu a konečně si vzpomene.) Díky, Sváťo. Já jak toho mám víc, tak zapomenu jedno pro druhý. Díky!

První staroslověnská legenda o sv. Václavu

27. ledna 2008 v 12:11 L - O
První staroslověnská legenda o sv. Václavu

Překlad ze staroslověnštiny

Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.
1. Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: "Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé." A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí boží. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.
2. Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid. Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví.
Milostí boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
3. I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív, jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.
Ti zlí psi i Václava předtím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš bližního svého jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost boží, přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: "Pane Bože, nepokládej mi to za hřích." A připomínal si též slovo proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.
Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví. Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.
4. Boleslavovi však, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spasena jeho duše na věky. Když se přiblížil den svatého Jimrama, jemuž byl svatý Václav zbožně oddán a veselíval se v ten den, ti zlí psi pozvali Boleslava a konali s ním ďábelskou poradu o jeho bratru Václavovi, jako kdysi Židé o našem Pánu Ježíši Kristu.
Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů. I vešel do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Když vyslech mši, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadržel s podlým úmyslem a řekl mu: "Proč odcházíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj." On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou družinou na hradě Boleslavově.
A tu se domnívám, že mu pověděli: "Bratr Boleslav tě chce zabít." Ale on tomu neuvěřil a poručil to Bohu. Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru. Neboť jako se kdysi Židé shromáždili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli a radili, jak by svého pána knížete Václava zavraždili. I řekli: "Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme."
5. Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: "Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra." I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: "Bratře, včeras nám dobře posloužil." K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: "Nyní ti chci lépe posloužit." Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil k němu a řekl: "Co ti to popadlo, bratře?" A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: "V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého."
V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili. Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali.
Tira pak řekl Boleslavovi: "Pojďme a zabijeme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku." Boleslav však řekl: "Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými." A odešli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného.
6. Tu jeden kněz Krastěj vzal a položil jej před chrámem a přikryl jej plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl. I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým.
Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele božího a milovníka Kristova, duše pak jeho odešla k Bohu, jemuž sloužil s nábožností a bázní. Krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztratila a vzešla v chrámě nad ním, takže se všichni divili. Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava ukáže ještě větší zázrak. Neboť jeho utrpění se vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vždyť i o něm konali poradu jako Židé o Kristu, rozsekali ho stejně jako Petra a nemluvňátka kvůli němu povraždili jako i kvůli Kristu.
Byl pak zabit kníže Václav 28. dne měsíce září. Bůh udělil pokoj jeho duši na místě věčného odopčinutí se všemi spravedlivými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli nevinni.
7. Bůh však nezanechal své vyvolené na posměch nevěřících, ale shlédl na ně svým milosrdenstvím a obrátil jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů. Tak i Boleslav se rozpomenul, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a všem jeho svatým a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého mučedníka Václava, do Prahy a řekl: "Zhřešil jsem a svého hříchu jsem si povědom." Uložili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde sám řekl při stavbě chrámu. Bylo pak přeneseno tělo knížete Václava, milovníka Kristova, 4. den měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duši v lůně Abrahamově, Izákově a Jakubově, kde odpočívají všichni spravedliví a čekají na vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky.

Prolog o svaté Ludmile

27. ledna 2008 v 12:10 P - S
Prolog o svaté Ludmile

překlad ze staroslověnštiny

V den 16. září svaté Ludmily mučednice, babičky svatého Václava
Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera. Provdána byla za českého knížete jménem Bořivoj. Tehdy ještě ne všichni byli pokřtěni. Když však byli pospolu, osvítily se jim oči srdce, i byli pokřtěni ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, a vystavěli chrámy a shromáždili kněze. Měli spolu tři syny a dceru. Bořivoj však v šestatřiceti letech odešel z tohoto života. Tu blahoslavená Ludmila všechnu svou péči věnovala Bohu a všechno své jmění rozdala na almužny chudým. Syn pak její Vratislav převzal otcovský trůn a vládl třiatřicet let, načež zesnul v Pánu. Vládu po něm přejal vnuk Ludmilin Václav. Tehdy matka Václavova zle zanevřela na svou tchyni a všelijak se ji snažila zahubit. Ludmila o tom věděla, a proto odešla na jiný hrad zvaný Tetín. Snacha její se však domluvila s dvěma bojary a poslala je na Tetín, aby zavraždili její tchyni Ludmilu. Když tam ti vrahové přišli, seskupili kol sebe množství zlosynů sobě podobných, a když nastal večer, se zbraněmi obstoupili dvůr, rozbili dveře a vešli do domu. Pak chopili Ludmilu, vhodili jí provaz na hrdlo a zardousili ji. A tak skončila svůj život v den sobotní v první hodinu noční. Dožila se jednašedesáti let, a ježto si ji Bůh oblíbil, přijala korunu mučednickou. Bůh zajisté ukázal od ní divy a zázraky na místě, kde byla pohřbena. Nebylo to v kostele, ale pode zdí hradní, a tam se noc co noc zjevovaly hořící svíce. I nějaký slepec prozřel, když se dotkl prsti tam, kde Ludmila ležela. A od té doby děly se tam mnohé zázraky. Když o nich uslyšel vnuk její Václav, pospíšil si a přenesl svou babičku do slavného města Prahy a uložil její ostatky v kostele svatého Jiří, kde se i nyní dějí mnohé divy a zázraky.

Křesťanské texty

27. ledna 2008 v 11:58 CH - K
Evangelium podle Jana - Ježíš a cizoložnice (kolem r. 100):
"Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" ... Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" Když to uslyšeli, vytráceli se jeden podruhem, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedla a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Dante Alighieri - Božská komedie(1307-1321), duchovní epos:
"Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti,
pak svěř se duši hodnější, než má je,
s níž nechám tě, až budu musit jíti,
neb onen císař, jenž je vládcem ráje,
že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu,
nechce, bych koho uved v jeho kraje."

Bedřich Briedl - Co Bůh? Člověk? (1659):
"Tys perla, kment, hedvábí,
tys božská, hrozná velebnost,
tak sobě všecko vábí,
neobsáhlost, neskončenost,
já pak jáma, sklep - co jsem?
Jsem potvora nepravost,
já kazichléb jen - co jsem?
Hra všelijaké marnosti."

Kryl Karel - Veličenstvo Kat

27. ledna 2008 v 11:57 CH - K
Kryl Karel - Veličenstvo Kat

V ponurém osvětlení
gotického sálu
kupčíci vyděšení
hledí do misálů
a houfec mordýřů
si žádá požehnání
Vždyť prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Kněz - Ďábel co mši slouží
z oprátky má štólu
Pod fialovou komží
láhev vitriolu
Pach síry z hmoždířů
se valí k rudé kápi
prvního z rytířů
Hle - veličenstvo Kat
Na korouhvi státu

je emblém s gilotinou
Z ostnatého drátu
páchne to shnilotinou
V kraji hnízdí hejno krkavčí
Lidu vládne Mistr Popravčí
Král klečí před Satanem
Na žezlo se těší
A lůza pod platanem
Radu Moudrých věší
a zástup kacířů
se raduje a jásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Na rohu ulice
vrah o morálce káže
Před vraty věznice
se procházejí stráže
Z vojenských pancířů
vstříc černý nápis hlásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Nad palácem vlády
ční prapor s gilotinou
Děti mají rády
kornouty se zmrzlinou
Soudcové se na ně zlobili
Zmrzlináře dětem zabili

Byl hrozný tento stát
když musel jsi se dívat
jak zakázali psát
a zakázali zpívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat

S úšklebkem Ďábel viděl
pro každého podíl
Syn otce nenáviděl
Bratr bratru škodil
Jen motýl Smrtihlav
se nad tou zemí vznáší
kde v kruhu tupých hlav
dlí - veličenstvo KAT

Kryl Karel - Píseň Neznámého vojína

27. ledna 2008 v 11:56 CH - K
Kryl Karel - Píseň Neznámého vojína

Rec:
Zpráva z tisku: "Obě delegace položily pak věnce na hrob
Neznámého vojína." A co na to Neznámý vojín?

V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?

Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!

Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej' po sobě vůbec nic nemají,
mňoukaj' tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!

Komunistická ( socialistická ) Mateřídouška

27. ledna 2008 v 11:53 CH - K
Mach Alois - Veselý ruch ( Mateřídouška )
V kovárně měch hučí,
ve škole je ruch.
Polem táhne traktor
stříbrolesklý pluh.
Všude bude dílo
pod rukama kvést,
v továrnách i v dolech:
Naší práci čest.


Svoboda Jiří V. - V únoru 1948
( Mateřídouška )

Nepřišel táta celý den,
celou noc nepřišel domu.
,,Co asi dělá? Copak jen?"
Ivana diví se tomu

Mráz kreslí větve na okně,
tma je jak prales hustá.
,,Tátovi jistě zima je.
kdepak je, kde mi zůstal?"

Nepřišel táta celý den,
dlouhou noc nepřišel zase.
,,Co asi dělá? copak jen?"
Ivana maminky ptá se.

Maminka vážně odpoví:
,,Tatínek továrnu hlídá,
aby k nám nikdy, jako dřív,
nepřišel hlad a bída."

Rádio mluví třetí den
tak krásným, pevným hlasem.
,,Kdopak to, mámo mluví v něm?"
Ivana mámy ptá se.

,,To mluví soudruh Gottwald, víš,
tam na Václavském náměstí.
Poslouchej, Ivo uslyšíš
i o tátově vítězství.

Až příjde domů, poděkuj
za to, že dobře hlídá.
Za to, že už k nám nikdy již
nepříjde hlad a bída."


Dirozo Nikolaj - Školák
( Mateřídouška )
překlad: Jiří V. Svoboda

Když jako skřivan nám zvonek zpívá
do tříd i slunce přispěchá --
školák se vážně k tabuli dívá,
div na ní oči nenechá.
Potom si penál otevře tiše,
písmena psát už začíná.
Co práce dá, když po prvé píše,
taková řádka jediná.
Učitel k němu shýbá se.
Školáka hřeje ve vlasech
jeho dech. Dobře je mu.
Pod rukou roste mu za řádkou řádka
jako by celičká rodná zem --- matka
se nakláněla k němu.
Před ním se zítřky otvírají,
tajemství velká -- nauk, věd --
naučí stromy v polárním kraji
kvést tam, kde dosud byl jen led.
Od prvních písmen půjde on dále
až k velkým dílům Stalina.
Bude stát jednou v továrním hale,
jež se teď stavět začíná.
Sovětský školák -- pilný a smělý
rozvětčík zítřka -- stavitel.
Rodinou je mu domov náš celý
a otcem Stalin-učitel.


Erich Sojka - Příhoda bez šátku
Sborník Za rudým praporem,

Pionýři, slyšte příběh!
Po obědě Karlík vyběh
na sluníčko, s kluky hrát si.
Už se těší na legraci.
Běží, letí jako pták,
rudý šátek nemá však.
Slunce hřeje, svítí světu,
stromy, louky v jednom květu,
včelka sbírá šťávu na med,
obloha je jako samet.

Letí Karlík jako pták,
rudý šátek nemá však.
"Kde jsi nechal šátek zase?"
udiveně slunce ptá se.
"Zapomněl jsem, doma leží."
Slunce věří jenom stěží:
"Jako já bych záři svou
zapomnělo za horou.
Čím bych potom svítilo?
Čím bych lidi těšilo?"
"Kde máš šátek?" stará lípa
haluzemi tiše skřípá.

"Zapomněl jsem na něj zcela."
Lípa celá zkoprněla:
"Jak bych já své lupení
zapomněla pod zemí.
Jak bych mohla růst a kvést?
Byla bych jen suchý klest."
"Kams dal šátek?" včela bzouká.
Karlík v hanbě k zemi kouká,
"Tys mi ale hlava mělká,"
kroutí hlavou malá včelka.
"Jako by mne napadlo
v úlu nechat žahadlo.
Rudý šátek je tvá zbraň.
Styď se, zapomínat naň!"

Hledí Karlík zahanbeně,
den ho těší míň a méně.
Všechno náhle je tak šedé,
jak by slunce sešlo z nebe,
jak by všechno povadlo.
A ten stud - jak žahadlo.
Otočil se, nazpátek
rozběhl se pro šátek.


Blažej Jan - Jako táta

Náš táta nosí montérky;
je na nich olej a prach.
On je, panečku, z úderky
a dělá na třech mašinách.

Já budu také úderník,
do továrny s ním půjdu;
jako on dělal na strojích
a nejmíň na třech budu.

II. staroslověnská legenda o svatém Václavu c)

27. ledna 2008 v 11:50 L - O
15. A tu noc konal horlivě modlitby a rozdílel almužny. Věděl, že mu hrozí smrt a byl hotov ji dobrovolně vytrpět pro Krista. Bratr pak jeho řekl k svým: Nemůžeme ho nijak zahubit, jelikož jeho družina je s ním střízlivá. Ale známe takový jeho obyčej, že jakmile uslyší hlas kostelního zvonu, sám skočí z lože a běží do chrámu a na nikoho nečeká. Nuže, řekněme knězi, aby časně zazvonil. A tak se i stalo. Když svatý muž uslyšel znamení zvonu, nelenil pro spánek, ale jak míval ve zvyku, skočil z lože a běžel do chrámu. A když tam vešel, s tichým nasloucháním vnímal noční pění i chvály jitřní, potom po mnohých modlitbách unaven vyšel z chrámu odpočinout si doma.
Za prvního svitu zoře bratr svatého muže, na potupnou paměť psaný Boleslav, skrývající se na tajném místě na způsob vlka, jenž chce pokradmu napadnout jehně a rozsápat, s některými svými zbojníky zuřivě vyrazil a mečem opásán postavil se mu uprostřed cesty na odpor. Světec však jej pozdravil mírným a laskavým hlasem takto: Zdráv buď, milený bratře. Veliké díky vzdáváme tvé lásce, žes nám včera tím veselím důstojně a štědře posloužil. Na takovouto lahodnou řeč ten šílenec neodpověděl, ale tasil rychle meč, a co mohl nejsilněji udeřil světce po temeni hlavy se slovy: Dnes ti vystrojím lepší kvas. Ale meč odskočil, aniž se ukázala známka rány. I udeřil podruhé, ale nic mu nemohl ublížit. Když se chystal potřetí udeřit, vypadl meč z ruky tohoto poděšeného sluhy ďáblova. Svatý Václav uchopil meč ten za jílec, zamával jím nad hlavou zločinného bratra již odzbrojeného a řekl: Vidíš-li, bratře můj, že tvá zhoubná ukrutnost by se mohla proti tobě obrátit? Neb co mi brání, abych neprolil bratrovu krev? Ale nechci, bratře, aby tvá krev na posledním soudu nebyla z mých rukou požadována. Vezmi meč a sobě zatracení, Co se má stát, neodkládej na dlouho a volej ty, kteří tě k tomu navedli, ale sám se neprohřešuj bratrovou krví.
Bezbožný bratr přijal nazpět meč, jako by se bál, že bude přemožen a křikem volal na pomoc své druhy takto: Ó, spiklenci, kteří jste mě k tomu navedli, což mi nepomůžete? Sám se tvářil, jako by byl přinucen se bránit, když byl dřív napaden útokem bratrovým. A jeho druhové, přivoláni velikým křikem, hned se sběhli, a jako by nevěděli o zločinu, ptají se po příčině hluku, cítí, jak to v knížeti vře vztekem. A když on původce zločinu počtvrté udeřil v svatou hlavu a konečně ji proťal, všichni vpadli se zbraněmi a probodali údy světcovy meči a kopími, jako vlci jej roztrhali a povalili jej sotva živého na zemi. Opět a opět houšť padaly údery a rány, a tak prolili nevinnou krev, tělo pak prosté hříchů jako od psů bylo rozsápáno.
Avšak jeho přesvatá duše, vyproštěná mukami ran z žaláře tělesné schránky, nesená u vítězoslávě a s jásotem rukama andělskýma, aby s radostí patřila na tvář nejvyššího slitovníka sedícího na trůně mezi slavnými sbory mučedníků po věky, vešla čtvrtého dne před kalendami říjnovými do věčné radosti nebeského království.

16. Nečetní věřící, kteří tu byli, uzavřeli pak svaté tělo důstojně do rakve, vykonali nad ním podle předpisů všechny smuteční obřady a pohřbili je před chrámem poblíž místa jeho vítězného zápasu. Potom převzal vládu velmi nespravedlivý kníže Boleslav, který se krutě rozlítil na družinu věrných a nedlouho po zavraždění světce poslal do Prahy a vyhubil všechny jeho přátele a kněze, služebníky jeho zjímal a všechny je pobil a děti jejich vmetal do řeky.
Po skončeném slavném utrpení statečného vojína božího někteří služebníci, jak jím bylo poručeno, umývali vodou krev, kterou bylo v samé chvíli umučení skropeno bednění stěn chrámových, a úplně ji setřeli. Ale když sem přišli druhý den, viděli, že krev o nic méně než dřív lpí na stěně a na témž místě je rozšířena. Sami byli nemálo tím viděním ustrašeni. Opět přinesli vodu a velmi důkladně krev smyli a setřeli. Když na třetí den přišli tam zjistit, zda ještě tomu je tak, viděli, že stěna je neméně skropena, než ji už viděli víc než třikrát. Tu velmi nad tím žasli a potom již upustili od toho pracného umývání. Stěna pak sama do dnešního dne se honosí čestným znamením krůpějí této krve.
Jak nám často vyprávěly osoby hodnověrné, po vítězném boji vytrvalého bojovníka Kristova všichni ti, kdo prolili jeho krev, byli postiženi hněvem Nejvyššího, a buď byli uchváceni ďábelskou mocí i potom se již na tomto světě neobjevili, nebo jiní změnili svůj lidský obyčej a místo řeči štěkali jako psi a cvakotem zubu napodobovali psí kousání, nebo bídně seschli na těle, a tak svůj život bídně skončili. A jiní konečně přišli o svůj sluch a o řeč, a nenáviděni všemi svými bližními život svůj zle skončili.
Než i sám jeho bratr, jak vyprávějí mnozí starci, býval často přepadán běsy a musel být držen rukama svých dvořanů a svých sluhů, a když se vzpamatoval, říkával: To jste vy mi způsobili, že jsem vás poslechl a dotkl se jeho zlaté hlavy, teď se to na mně ukazuje. Ale oni všichni, jak jsme slyšeli, dřív než jejich kníže svůj život zle skončili.

17. Jeho ctné tělo odpočívalo tam, kde byl zabit. Po uplynutí tří let bylo některým z věřících zjeveno v noci ve snách, že by se mělo tělo světcovo na rozkaz boží přenést odtamtud do chrámu svatého Víta mučedníka, který Václav sám vystavěl, a tam slavnějším pohřbem pochovat. Když procitli ze spánku, uvěřili sice vidění, ale báli se krutosti knížete a mlčeli. Když se však toto vidění zjevovalo opět a opět a přehrozně je děsilo, nemohli to utajit a pověděli knížeti, co jim bylo zjeveno. A on jako by se probral z těžkého snu, poděšen nikoli strachem božím, ale ze studu před lidmi kázal kněžím, aby šli v noci a přenesli tělo světcovo tak, aby nikdo z lidí o tom nevěděl.
I přišli za modliteb k svatému místu, naložili ctné tělo mučedníkovo v rakvi na vůz a vraceli se cestou, kterou přišli. Chtěli ještě za noci vyplnit rozkaz knížete. Když však dospěli k jedné malé říčce zvané Rokytnice, tu říčka ta mocí boží tak se rozvodnila, že i most pobořila a dřeva odnesla. I stáli naproti a pátrali vůkol, kde by nalezli dřevo k sestrojení voru, ale nenalezli. I uvažovali, co by měli činit. Zatímco byli zabráni tímto přemýšlením a touto starostí, zasáhla pojednou síla boží, a když popatřili, viděli zázrak, že koně s vozem stojí na druhé straně, aniž byli jedinou kapkou vody skropeni. Zvěst podivuhodná, podobná tomu, co se stalo apoštolu Petrovi: Petr chodil po moři z rozkazu božího, tělo světcovo bylo však v okamžiku přeneseno. Zdaž moc boží je nepřenesla? Tímto zázrakem byli sami poněkud udiveni, ale přepluli říčku na koních za svatým tělem a brzy dorazili na místo určené a vešli do chrámu s chvalozpěvem Bohu, sice potají v noci, jak poručil jeho bratr, ale moc boží je ozářila, takže všichni lidé je viděli a oslavovali Boha.
Potom uzamkli pevné dveře. Po vykonání vroucích modliteb otevřeli svatou rakev, rozžali svíce a patřili. A hle, objevilo se tělo s masem ještě neporušeným. Všechny dřívější rány byly na něm zaceleny kromě jediné rány od meče bratrova, z níž bylo ještě vidět vytékat teplou krev. Ó, chvalná zásluho muže božího a vpravdě podivuhodné oslavení, že blažený Václav si zasloužil totéž, co si zasloužil kdysi prorok Jonáš: ten ačkoli byl pohlcen velrybou, po třech dnech zdráv na souš byl vyvržen. Tak na rozkaz boží i jeho tělo po třech letech vydala země, a což je ještě podivnější, nikoli shnilé ani rozpadlé, nýbrž se zacelenými jizvami.
Drahocenné tělo světcovo bylo pak zase uzavřeno a za doprovodu věřících a kněží s chvalozpěvy a písněmi uloženo na jižní straně pod samým přístupem k oltáři, aby bylo svatou vzpomínkou uctíváno. A poněvadž se tam často zaskvívá boží všemohoucnost a zásluhami tohoto velikého světce se tu velmi často projevují jeho nesčíslná znamení a zázraky, scházejí se tu všichni věřící, nevěřící však pociťují strach a děs.
Doba tohoto přenesení připadá na čtvrtou indikci, čtvrtého dne měsíce března, a slavívá se každoročně tak jako jeho úmrtí.

18. Zdá se spravedlivým, aby v průběhu našeho vypravování byla pečlivě zpracována připomínka divů, které milosrdenství boží potom činilo a dosavad činí, a tím po zásluze zjevuje celému okrsku zemskému světcovu slávu. Nějací mužové, zatčení a na soudu obžalovaní, byli v poutech přivedeni do paláce a na rozkaz knížete uvrženi do žaláře, kde byli pod stráží krutě ukováni na rukou a na nohou. Uprostřed noci bděli z nezbytí, neboť je mučila těsná pouta a okovy. Hořkými srdcervoucími vzdechy všichni v modlitbě úpěli: Bože, svrchovaný těšiteli zarmoucených, podivuhodný tvůrce nebes i země, vzhlédni na nás odsouzence k smrti a přímluvami milovaného svého mučedníka Václava, který pokud žil na tomto světě, býval milostivým ochráncem bídných, rač nás ubohé vyvést z tohoto hrozícího odsouzení. Když vykonali tuto modlitbu, polovina žaláře, v níž stráž stála a bděla, se zatměla a pochodně strážců uvnitř pohasly, druhá pak polovina, kde leželi vězňové, zaplála jako by nejzářivějším jasem slunce. A hle, pojednou zazněl vězňům v uších hlas z nebe: Vstaňte a vyjděte odsud. Oni tedy, ustrnulí jak strachem tak radostí, mlčky pohnuli údy. Tu rázem se zlomily a spadly železné okovy, ruce a nohy se jim uvolnily a oni otevřenými dveřmi žaláře vesele vyběhli, osvobozeni na pokyn Boží, a zvěstovali lidem chválu Krista a jeho přesvatého mučedníka Václava.

19. Mezi nimi byl jeden pohan, ještě neočištěný milostí křtu, a ten když poznal, že byl taktéž přímluvou svatého Václava zbaven smrti, obrátil se na víru katolickou a očistil se spasitelnou lázní křtu a s veškerou láskou se utvrdil ve víře v Boha, a svého jednorozeného syna, kterého miloval jako vlastní život, přislíbil dát na kněžství, aby sloužil Bohu v chrámě blaženého mučedníka. A když to řádně splnil, sám uvěřil v Boha a sloužil mu a po mnoha letech zesnul v Pánu.

20. Po tomto zázraku následuje jiný nemenší zázrak o jednom jinochu z jeho panoše. Ten byl ze všech jeho služebníků nejspolehlivější při tajných skutcích a světec sám ho za svého života velmi miloval. Náš spis se o něm také již dříve zmiňuje. Ten když pozbyl svého milovaného pána, zarmoucen často den co den naříkal s pláčem a zvěstoval všem mnohé jeho dobré skutky, jichž mnohých sám byl svědkem. Toho kníže náhlým hněvem rozpálený kázal oběsit. Jak svědčí výpovědi pravdivých osob, po uplynutí dvou let byl viděn tento oběšenec, jak mu rostou vlasy a nehty nejinak než jako lidem živým a zdravým a jak se skvějí jeho tělesné šediny. A orel sedící nad ním, poslaný od Boha, hlídal jeho tělo a byl viděn po všecky dni, dokud tam visel, aby ho ptáci nenačali. Též i suchý strom, na němž byl pověšen, se rozpučel a vypustil větve.

21. Potom kdosi byl krutým soudcem jat, uvržen do žaláře a odsouzen k tomu, aby následujícího dne byl popraven. Byl velmi silně svázán pouty. Tu on opravdu hořce plakal a vzýval vroucími modlitbami světce božího Václava o pomoc: Svatý boží mučedníku, je-li tomu tak, jak se vypráví, že můžeš uprosit nejvyššího Boha, pros za mne umírajícího, abych byl tvými přímluvami vysvobozen a abych já bídný byl tak dlouho živ, dokud mi nebudou odpuštěny mé těžké hříchy. Sotvaže skončil modlitbu, ihned se milostí boží násilně zlomily okovy a on bez vědomí stráží byl vyveden z žaláře. Ale venku stáli někteří pohané a těmi byl opět jat a velmi pevně spoután. Když však začal k nim říkat svou dřívější modlitbu, zkrotla srdce pohanská. I rozvázali jej a pustili. A tak podruhé osvobozen chodil po všech zemích a nadšenými slovy zvěstoval chválu Bohu a blaženému mučedníku Václavu.

22. Vypráví se, že v témž hradě, kde odpočívá tělo světcovo, přebývala jedna žena, která pozbyla zrak a měla od svého narození zkřivené ruce Ta vešla v slavnostní den světcův do chrámu svatého Víta mučedníka, a přivedena před hrob svatého Václava, kam toužila přijít, tak dlouho prosila prostřena na zemi a setrvala v pláči na modlitbách až byla uzdravena svatým mužem, a jak všichni viděli, prozřela očima a se zdravýma rukama se vrátila domů.

23. Potom byl někdo jat pro jakési svěřené cizí peníze a byl pro to velmi krutě dlouho držen v poutech, až by se z dluhu vyplatil. Věřitelé sami však odešli do města vyřídit si ostatní své obchody a nechali ho svázaného ležet pod stráží na cestě u kostela. On v úzkosti své tísně pozdvihl ruce proti dveřím chrámovým a modlil se takto:
Ó tichý vévodo, svatý mučedníku, jako tvá svatost již mnohé svou přímluvou u velikého Boha vysvobodila z rukou bezbožníků, tak prosím i já bídný, abys na mne spoutaného nezapomínal, ale vyprostil mě svým slitováním. A milosrdenství boží rychle přispěchalo. Na prosbu blaženého mučedníka rozpadly se okovy jako by přeseknuty železným nástrojem, a on vběhl do chrámu božího a vzdával díky Bohu a jeho svatým. A tak svobodný se navrátil.

24. V zemi Franků byl nějaký muž mrzákem od samého dětství. Pro přirozenou vadu nemohl chodit, ale plazením se vláčel po zemi. Jednu noc se vyděsil ze spánku. Okřídlený muž totiž divuplné krásy stanul u jeho lože, vzbudil mrzáka a zjevil mu způsob uzdravení. Řekl mu: Jak jen můžeš, ó nebožáku, vstaň a jdi do českého města zvaného Praha, i kdybys musel všechno jmění dát za nosítka, na kterých tě tam přenesou, a až tam přijdeš, vejdi do chrámu svatého mučedníka Víta, kde odpočívá tělo svatého mučedníka Václava, a tam vykonej modlitbu, a tvá chůze bude uzdravena. On však když procitl ze sna, nedbal na to, co mu bylo ve snách přikázáno. Domníval se, že to je nějaké mámení a docela se vzdal uložené cesty. Druhou noc, když zas odpočíval na svém loži, opět spatřil stejně skvoucího starce, jak stojí u lože a takto mu činí výčitky: Ó milovaný chudáku, probuď se ze sna a uznej pravdivost předpovědi tohoto vidění, že tvé tělo bude ti nešťastnému uzdraveno. Proč odložils cestu k svému uzdravení ukázanou ti nedávno mým pokynem l probuzen touto přísnou důtkou již nepochyboval, že je to pravda, a odpověděl: Bez průtahu se tam vydám, dobrotivý a ctihodný starče.
Když nastalo jitro, připravil si vůz, dal kupcům ubírajícím se touž cestou, odměnu a brzy byl dovezen na místo, a jak mu bylo hned poprvé nařízeno, byl vnesen do chrámu svatého mučedníka Víta. Ulehl před oltářem na zemi, a na modlitbách prosil Boha a svaté. Ještě netrval dlouho na modlitbách, když silou božské pomoci a zázračnými přímluvami blaženého Václava mu počaly žíly na nohou dřív seschlé jako by lámány praskat a natáhly se, a paty jeho se zpevnily. I vstal milostí Boží zdráv. Nikým nepodpírán vrátil se do svého domova a po veškeré zemi franské chválil Boha a zvěstoval svatost svatého Václava.

A mnohá jiná znamení, jež Bůh činí podle svého milosrdenství, stávají se u toho svatého mučedníka.

Jemu sláva a moc se Synem i Duchem svatým nyní i vždycky i na věky věků. Amen.

II. staroslověnská legenda o svatém Václavu b)

27. ledna 2008 v 11:50 L - O
9. Nelze též zatajit jeho prorocké vidění o knězi Pavlovi a o jeho domu, které po svém probuzení sám takto všem vykládal: Když jsem ležel na posteli a odpočíval, má milá družino a čeledi, zachvátilo mě strašlivé vidění. Spatřil jsem totiž dvorec kněze Pavla se všemi budovami a příbytky lidskými odshora dolů úplně zpustošený. Sklíčen tímto viděním zmítal jsem se a trápil duševní trýzní obav o věřící lid Boží. Ale vyložím toto vidění vševědoucímu a milosrdnému Tvůrci a věřím, že s jeho pomocí rozřeším, co je pravdivého na tomto vidění.
Zboření domu, které jsem viděl, znamená totiž blaženou smrt mé báby a ctihodné paní Ludmily, a zpustošený dům Pavlův věští vyhnání kleriků a kněží ze země a zahrání jejich majetku. Viděl jsem zajisté, kterak má matka, pohanka jak rodem tak věru i ohavností svých skutků, jež si ani nezaslouží, aby byla jmenována, přátelí se s jinými svými zlými rádci neznabohy a s nimi pomýšlí na záhubu své tchyně.

10. A tato jeho slova jasnější nad slunce se vyplnila. Neboť zlá jeho matka, zvaná pohříchu Drahomirou, dohodla se s těmi bezbožníky a řekla: Co učiníme v té věci, jelikož ten, který má být knížetem, je zkažen od kněží a od mé tchyně a je jako mnich? Zahubím tuto a ony vyženu ze země.
V tu chvíli poslala své rádce a zardousila svou tchyni Ludmilu. Potom nastalo po celé zemi české veliké pronásledování kleriků a kněží a ničení chrámů. A po ulicích postavila stráže a řekla: Kdekoli spatříte, že nějaký kněz jde k mému synovi, nešetřete jeho života a na místě jej skolte. Po celé zemi zřídila modlářské svatyně a všechen kraj k nim obrátila, přinášela jim oběti a nutila k nim svého syna.
Sám svatý hošík byl ještě dítětem a nemohl se protivit své matce. Chodil sice do pohanských svatyň, ale nikdy nepotřísnil své duše skvrnami modlářství. Světec byl zajisté nebeskou zbrojí ochráněn a utvrzen, a když se velmoži ubírali do pohanských svatyň, tu jako by svoloval, ale vnitřním úmyslem v srdci odpíral souhlas jejich skutkům. Vystříhal se všech lidí, nepatrných i mocných, jak se patřilo.
Milost boží zajisté spočívala na něm a byl milován všemi (Luk. 2, 40). V řečech svých byl pravdivý, na soudě spravedlivý, na sněmech moudrý, v dobrotivosti proslulý, ve všech dobrých obyčejích velmi horlivý, často poklekal k modlitbám božských hodinek, napsané malé knížky míval opatrně a tajně schovány u sebe pod šatem. A když unikl světským starostem, dvanáctkrát nebo i víckrát se oddával tajným modlitbám v skrytu své ložnice a pročítal je v noci i ve dne až do konce. A tak velebil Krista čistým úmyslem.

11. Takto šťastně uplynula léta světcova jinošství. Když kníže sám dospěl k síle mužného rozumu, odmítal ponenáhlu od sebe rázně pošetilé rady svých dvořanů a hrozil se nemálo jejich poblouzení a neznalosti pravého Boha. Jednoho dne svolal všechny své zemany a přátele do paláce a jal se k nim káravě mluvit takto: Ó, družino věrná, nikoli však v Kristu. Když jsem byl dán od svých rodičů, abych se učil Písmu, našel jsem v něm toto naučení Pavlovo, kde praví: Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, ale když jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětské (I. Kor. 13, 11). Ve světle tohoto výroku nyní opravdu sám na sebe pohlížím, a jako jsem byl podle těch slov dříve hůř na tom, toužím s vroucností srdce po tom, abych dospěl k mužnosti. Byl jsem však ještě jako pachole zvolen vámi za knížete po smrti otcově jakožto rodem starší z bratří a vstoupil jsem na knížecí trůn, spravoval a řídil jsem všecek stát za přispění božího. Upevnil jsem mocně vlast proti nepřátelům a chci naplnit slovo řečené prorokem Davidem: Nad starce stal jsem se rozumnějším, neboť rozkazů tvých vyhledávám (Ž. 118, 100). Vy však jste neteční srdcem k chápání nejvyšší pravdy a zůstáváte vírou odlišní ode mne. Posavad jsem až tuze trpěl oblíbené vaše zvrácené názory, ale dále toho trpět nechci, neb jsem podle slov Písma pryč od sebe odvrhl mládí, a ježto jsem se stal mužem, odstraním, co je dětského v mých skutcích a nebudu více poslouchat vaší nepravosti. Posílen milosrdenstvím Nejvyššího chci plnit příkazy Páně. Proto ať již umlkne repot vašich piklů proti mně, ať přestanou mezi vámi kruté záměry zlých na veřejných shromážděních. Láska k míru ať vzplane v mém panství venku i doma. Ať se žádné záležitosti na soudu křivě nesoudí. Mužové, skutečných otcovražd, jimiž jste se až doposud poskvrňovali, ať se toho již nikdo budoucně neodváží. Nezaleknete-li se ustanovení tohoto zákona z bázně před nejvyšším králem, náš hněv proti přestupníku, roznícený horlivostí boží, dá stít hlavu každému, kdo bude shledán vinným v té věci.
Když domluvil, svou matku, která byla v čele tohoto odboje, vyhnal pryč od sebe ze země, Velmožové zemští a spiklenci i rádcové po skončení knížecí řeči vrátili se ustrašeni do svých domovů a zkrušeni odložili na nějaký čas své pyšné záměry.
Již tehdy bylo přízní boží pod jeho rukama potlačeno několik vzpour v pohanských krajích a oživl radostný vzrůst katolického náboženství. Když pak chrámy zřízené ke konání služeb božích a krátce před tím odporem nevěřících polozbořené byly znovu pevně vybudovány, byli s milostivou štědrostí nazpět povoláni kněží, zapuzení ze země a ze svých statků, a ti všichni zbohatli na svém jmění, ježto jim byly nejen ihned vráceny jejich statky, nýbrž ještě byly rozhojněny množstvím darů tohoto svatého muže. A tak veškerá církev v těch končinách plesala a radovala se pod takovýmto knížetem.
Na zvěst o této štědrosti svatého knížete sbíhali se mnozí z Bavor a Frank a Saska, a též z jiných zemí přicházeli a přinášeli jemu ostatky a rozličné knihy, a on je platil zlatem svým a stříbrem a drahocennými rouchy a krzny. A tak upevnil víru křesťanskou po celé zemi.

12. Tehdy bratr jeho Boleslav, věkem mladší, protivný pro zvrácenost svého ducha a výstřednost svých činů, ponoukán ďábelským návodem a zlobným hněvem krutě zaujat proti muži božímu, dychtiv zmocnit se království bratrskou rukou, chtěl s bezbožnými ďábelskými muži zahubit jej násilnou smrtí. Ale božskou prozřetelností dověděl se světec již tehdy o chystaném úkladu proti sobě, který mu byl pravdivě ukázán.
V témž čase ten bohumilý muž učinil slib a rozhodl se v svém srdci, že vystaví chrám Bohu a vítěznému jeho vojínu Vítovi. I vypravil posly k řezenskému biskupu s tímto vzkazem: Otec můj zbudoval chrám svatému Jiří a já chci s tvým svolením vystavět chrám Kristovu mučedníku svatému Vítu. Když to uslyšel biskup Tuto, pozvedl své ruce k nebi k Bohu, vzdával díky Kristu a řekl: Jděte o vyřiďte blaženému synu Václavovi: Jak ses rozhodl, tak již stojí tvůj chrám vystavěn před Bohem na nebesích.

13. Když Václav uslyšel tento vzkaz biskupův, opatřil dělníky a sám začal na ramennou nosit vápno a svýma rukama položil základ i dokončil. Pozval pak řečeného biskupa, a ten vysvětil chrám na jméno svatého Víta. Tu se pak stávaly mnohé zázraky a divy až do dnešního dne a ďáblu mnohé škody. Světec sám chtěl odevzdat své knížectví svému bratru a jít do Říma k svatému apoštolu Petrovi a tam se odříci tohoto světa, ale pro tento chrám, poněvadž ještě nebyl úplně dokončen, to odkládal. A jako ten, kdo seče seno za velikého vedra, touží po vodě, tak toužil i tento světec po mučednictví a prolití krve, nikoli však z rukou svého bratra. Ale řízením Boha, štědrého odplatitele a dárce odměn věřícím, dostalo se mu této odměny, po které toužil v cizích krajích, přiměřeně v jeho dědičné zemi.
Ani nemůžeme zamlčet ten jeho čin, divný lidem smrtelným a andělům božím radostný a úžasný těm, kdo se bojí Boha, a nikdy mezi lidmi neslýchaný, který hruď světcova tvrdší než kámen nosila v srdci. Byl totiž kdysi od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů přinucen obcovat s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav. I řekl k ní: Hle, mnoho jsme se již Bohu provinili a nepravost jsme učinili, již toho zanechme my dva mezi sebou, když jsme přijali plod podle přirozenosti lidské, ty měj mě za bratra a já tebe za sestru. A ona na tuto věc přistoupila a zavázala se k tomu před samým Bohem. Jednou však zhřešila s milým jeho služebníkem a světec sám to viděl. Tu jí řekl: Proč jsi selhala před Bohem? Bylo ti možné se vdát nebo nevdát, ale nyní se neopovažte nikomu o tom zmínit, ať je to kdokoli, dokud já si to nerozmyslím. A učinil velikou hostinu, a aniž kdo věděl, co zamýšlí, provdal ji za téhož služebníka, a tím ji učinil jeho sestrou.

14. Mladší pak bratr jeho, již dříve uvedený Boleslav, když zvěděl, že nechce jít do Říma, počal potají proti němu zamýšlet mnoho zlého a strojit mu mnohé úklady. Radil se proti svatému muži se svými zlými rádci a konal v jejich domech porady. Všechny tyto jejich pikle nijak nezůstaly světci utajeny, ale on mlčky patřil, jak ta věc skončí.
Jindy zas svolal jeho bratr své rádce a řekl: Uvažujte, jak jej zahubíme. Oni mu odpověděli takto: Nikterak jej nemůžeš zahubit, dokud se zdržuješ v jeho panství, ale popros, abys směl domů na hrad Boleslavův, pak ho pozvi k sobě, a tam jej můžeš zahubit.
Tu on si vyprosil dovolení u bratra i se svými rádci, připravil tam velikou a slavnou hostinu, jak říkal, na paměť svatých Kosmy a Damiána a poslal posly k svému bratru se vzkazem: Bratře, veselí veliké jsem připravil na paměť svatých. Nuže prosím Tvé Veličenstvo, abys neodřekl a přišel k nám. Světec pak odpověděl jeho poslu: Veselí bratrovo je veselí boží, a já na jeho přání se přichystám.
Žádné tyto jejich nástrahy a pikle nezůstaly světci tajné, ale věděl vše. A ihned se ozbrojil i se svou družinou, vsedl na kůň a počal cválat a prohánět se před nimi po svém dvoře, a řekl k nim: Zdaž bych já neuměl s vámi Čechy na komoni nalézt protivníky naše? Ale já nechci. A když to řekl, odjel k bratrovi.
Jeho bratr vyšel mu vstříc s velikou pokorou se všemi úřady a hodnostáři. Touto jeho mírností třebas lživou byl bohumilý Václav velmi potěšen. Radostně se políbili a zavěšeni do sebe vešli do domu s veselím a zasedli k obědu.
Když se po dlouhé době někteří napili, nemohla se utajit tajná lest těch, kdo pomýšleli na zabití svatého muže. Zlosynové ti, s meči ukrytými pod šatem, třikrát povstali a opět třikrát jakoby něčím zmoženi, klesli na sedadla, a alespoň pokud se týče síly a odvahy, docela změkli, protože ještě nepřišla hodina jeho utrpení určená Bohem, a nechali jej bez úrazu. Jejich úmysl byl mu dobře znám, ale nelekal se nebezpečí, posílen ochranou boží. Nebyl nikterak stísněn, a ačkoli kterýsi sluha jeho bratra mu pošeptal do ucha, aby se měl na pozoru, že se strojí proti němu, aby jej zabili, nedal přece tím znepokojit, ale prosil laskavě bratra i ostatní stolující, jakoby místo hostitele, aby se veselili.
A potom když málo poseděl, vstal od stolu, nalil pohár vína a pronesl tichou zdravici tím, že promluvil sladce ke všem těmito slovy: Zdraví vás uzdravení všech Kristus. Číši, kterou já držím v ruce, musí jeden každý z vás vypít ve jménu svatého archanděla. Nazítří k jeho svátku připadá nám půst jako připomínka. A tak duchovní láskou uctěme jeho vznešenost, aby nás v hodině, kdy naše duše odejde z tohoto světa, ráčil přijmout v pokoji do věčného ráje. Amen. A hned po těch slovech vesele vypil a každého zvlášť s touž láskou pobídl, aby číši vypil, a laskavě jej políbil. Aniž se chvěl strachy, odešel spát na své lože.

II. staroslověnská legenda o svatém Václavu a)

27. ledna 2008 v 11:49 L - O
II. staroslověnská legenda o svatém Václavu

Kniha rodu a utrpení knížete Václava

V 28. den měsíce září.

Počíná se předmluva o svatém Václavu, mučedníku Kristově.

Požehnej, otče.

Přerozmanité obory vědeckých studií budívají zajisté v každém ze smrtelníků zájem o rozdílné dovednosti. Jimi tento výkvět inteligence jak silou své niterné obrazivosti, tak vrozeným smyslem, nebo též s námahou, rád zkoumá věci kdekoli dostupné a dotváří je podle lidské touhy ku potěše života. Ten zajisté, kdo je rozvážné mysli, zřekne se světských hříček a zatouží po vyšších metách. Jiný zas prahne žíznivě po věcech prchavých a s prahnutím ducha si žádá nejvyšších poct. Toho mladistvý věk mnohdy proti mravům svádí k přestupkům, onoho zas přezralá letitost studeného stáří nutí k mravům přísným a spasitelným. Tomu smělá mysl zjednává v umění válečném pochvalu a čest, jiného pak umělecká výroba rozličných věcí vytrhuje z netečnosti a mučivě napíná přirozený důvtip jeho ducha. Někteří, pohrouženi do hluboké knižní spekulace, oddávají se svým literárním zálibám s podivuhodným půvabem řeči a snaží se hojnými výpočty a přesnými pokusy vyzpytovat, jaký řád a jaké neměnné zákony určují pohyb hvězd, která a jaká míra zmenšuje pomocí geometrických vzorců objem velikosti zemské jakoby nějakým tajemným kouzlem až tak, že jej možno změřit, aneb na čí rozkaz se vše, co má kvantitu a hustotu, hýbe v souladu, nebo jakými pravidly harmonie ladí se přirozený popěvek, neb jaké je schéma úsudků, jimiž se proplétá hluboká disputace řečníků a jejichž předmětem je pravda a klam a jejich nepostižitelné změtení. Jiní konečně, podníceni studiem básní, věnují svou pozornost hříčkám poezie, a tak chtějí druh druha zjemnit a zušlechtit. Zvěst pravdy však v divuplných skutcích světců božích, ač byla dobrotivostí nebeskou lidským zrakům tolikrát ukázána, neostýchají se, zamilováni do svých bajek, zahrnovat pohrdavou a zhoubnou nevšímavostí. Není divu, jestliže věci vznešené a dávající podnět k úvahám filosofickým odvedly takovéto mudrce od prostinkého skládání, když mnozí z nich příliš horlivě ulpěli na spisech pohanských a nejenže jim dali přednost před tím z posvátných dějů, co by byli měli ku poctě boží hlásat a šířit mezi potomstvem písemnými záznamy, nýbrž oni vše to, co je božské a zbožné mysli se jeví prostinkým a bez těžkopádné složitosti přelíbezným, zhola odhodili jako bezcennou tretku.

Když se tedy věci tak mají, jak mnozí myslí, a ostrovtip skvělých krasořečníků si hledí věcí vznešených, třebas že jsme příliš vzdálení od této veliké a učené povídavosti mudrců, nechť přece tato krátká úvodní poznámka, byť sebe chybněji pověděná, předchází řídkost následujícího sepsání, uloženého naší neumělosti svatým rozkazem vítězného císaře a světovládce Oty II., které hned dále bude líčit jméno nezapomenutelného muže a vzácnou paměť jeho skutku. A čím je slabší vinou špatného spisovatele, tím větší jeho ozdobou jest vznešená důstojnost světce, jenž oprávněnost látky označil posvátnou autoritou svých skutků.

Počíná se kniha o rodu a o utrpení svatého knížete Václava

1. Když po prvním vymezení nauky pro všechny věřící zhoubné kacířství již se končilo, živý lesk učení ozářil božsky svým planoucím jasem celý okrsek zemský, černě zachmuřený temnotami bludů. Jak známo, zachovaly se nám dostatečné zprávy o prvním mstu víry v církvi za dřívějšího mohutného rozkvětu usilovných bohovědných studií o spasitelných textech, neboť bylo to popsáno v knihách a dosti určitě zaznamenáno pro věřící potomstvo. Ale třebaže některé pohanské kmeny po dlouhé a zmatené zacházce byly svatým osvícením po oklikách uvedeny na řádnou a správnou cestu, přece posud ještě neměly účast na daru této milosti úhrnem všechny národy světa, ač jsou k tomu předurčeny. Řízením nebeské velebnosti však, jakoby se znenáhla začínaly porážky ďáblovy, milost ta pokročila dosti šťastně v krajích.
A z těchto krajů jeden, osídlený obyvateli slovanskými, chystám se vylíčit v prostinkém svém spisku. Naši pozornost zaujala krajina severní nad jiné drsná a ve víře lhostejná. Země ta darem Ducha svatého sama zatoužila, třebas v pozdním, přece požehnaném obrácení, podrobit se zákonu křesťanského vyznání.

2. Od samých zajisté obyvatel země bývá kraj ten zván Boemia. V něm již za panování blahé paměti Jindřicha, slavného krále franského a římského, jeden muž toho kmene, vznešený rodem a silou převyšující své soukmenovce, jménem Spytihněv, syn Bořivojův, pověřený správou knížectví pod svrchovaností královou, byl dotčen sladkou touhou po Božím zákonu a nemálo dychtil po tom, aby se znovuzrodil tajemstvím posvátného pramene. I očistil se křtem svatým a novou horlivostí zanícen zbudoval dva chrámy na čestnou paměť Boha a jeho blahoslavené Rodičky, jakož i svatého knížete apoštolů Petra. V nich se potom děly přispěním pomoci boží každoročně nesčíslné zázraky.

3. Zatím dni jeho života proslaveného příkladem krásných činů byly podle zákona lidské přirozenosti spočteny. Na knížecí trůn nastoupil jeho bratr věkem mladší Vratislav, zvolený všemi lidmi. Ten následoval svého bratra, uvěřil pravdě Boží, a když přijal křesťanské náboženství, vystavěl chrám blaženému mučedníku Jiřímu. Ale i on po několika letech života odcházel z tohoto světa přirozenou smrtí člověka. Ještě zaživa si však vybral za svého nástupce Václava, ze synů vskutku rodem staršího, dítě Bohem milované a po nebesích toužící a ze všech zrozenců od lidí nejvýš obdivované a hojně chválené.

4. A když tento hoch ku podivu sličný a roztomilý svou krásou dospěl v kvetoucího jinocha, ještě za života otcova zatoužil po knižním vzdělání, opětovnými prosbami přemohl srdce, rozum i mysl otcovu a byl od něho poslán na hrad zvaný Budeč ke knězi jménem Učený a byt jemu svěřen, aby jej vycvičil ve vědách. Jeho duch byl od Boha nadán rychlou chápavostí, proto si vbrzku studiem osvojil knihy žalmů a vše ostatní a pevně to podržel v své paměti. Když potom jeho otec, jak bylo již řečeno, odešel z tohoto světa, mladík ten, svými skutky podobný starcům, byl zvolen pod zářnou mocí nejjasnějšího krále Oty za pochvalného souhlasu všeho lidu, přes velký svůj odpor, následníkem otcova vévodství a důstojně posazen na knížecí stolec.

5. Když mladičký kníže převzal pozemské právo, není se co divit, jak těžkými rozpory mučivých pochyb byla jeho dobrota skličována duševně, neboť si byl umínil v své zbožné mysli, že bude hledět především k věcem nebeským. Vždyť přece, ačkoli byl správcem veřejné moci, od prvých let dětských s láskou se věnoval službě Boží. Obával se, že bude musit pykat za hříchy svěřeného lidu, kdyby jich nestíhal, jak náleží, podle zemského zákona. Tyto rozpaky si však rozřešil po nedlouhých úvahách a přidržel se správné cesty, takže ani neopomíjel svých světských povinností ani se příště nelekal, že snad něco zanedbá ze svých snah nebeských. A potom zřídil pro lid správné zákonodárství jak pro chudé tak pro bohaté, a sedě na knížecím stolci pořádal vše svým pokynem. V rozsuzování býval obezřelý, hotov slitovat se nad každým. Obviněné z nepatrných přečinů vysvobozoval od záhuby bez odměny a nesouhlasil s užíváním všelijakých muk pohanských na soudech. V své domácnosti býval prostý, dbalý čistoty mravů. Mocným neskrblil přípověďmi statků a pamatoval na to, aby sliby ty plnil. Příchozím a ubohým a cizincům podával větší a hojné důkazy lásky, sirotkům byl otcem, ovdovělým přispíval ze svého majetku a vyhnance těšíval a projevoval jim vždy ku podivu svou otcovskou přízeň. Tichý v celém svém počínání a pamětihodný milovník trpělivosti vedl si ve všech nahodilých protivenstvích opatrně, rozdával štědře své jmění na potřeby plačící chudiny, pokorný, tichý, vlídný v svém chování, na sebe mnohdy velmi přísný, k jiným vždy shovívavý, štědrostí, milosrdenstvím, vyučováním nevědomých, utvrzováním vyučených zářil všem jako příklad věčného života.

6. Těmito skvoucími zdobami ctností byl denní styk blahoslaveného jinocha zkrášlen, a péči o tuto slitovnost oblíbil si do té míry, že když zasedal se svými velmoži a soudci na soudech a některý z uvězněných zločinců odsouzený na smrt, byl před něj předveden, tu nemohl-li ho dobrotivý kníže nijak obhájit ani osvobodit od smrti, sám si vzal nějakou záminku a vyběhl ven, aby nebyl vinen prolitím krve ani neslyšel konec popravy. Neboť měl takovou úmluvu se svým milým panošem: Uslyšíš-li, že moji zemané chtějí někoho odsoudit k smrti, vyvolej mě od nich za nějakou záminkou ven, abych nebyl účasten v té krvi. Bylť pamětliv onoho slova evangelia, jež řekl Pán:. Nesuďte, abyste nebyli souzeni, a neodsuzujte, abyste nebyli odsouzeni (Luk. 6, 37).

7. Tento boží příkaz si náš jinoch svrchovaně oblíbil, a ježto chápal, že jeho zanedbání by bylo pro každého smrtelníka na pováženou, ušetřil milosrdně řečené viníky odsouzené k utracení, a tím že je osvobozoval, snažil se je napravit. Všechna vězení na všech hradech rozbořil a všecky šibenice po celé zemi na mnoha místech kázal pokácet a sám to zahájil.
Když o jeho blahodárném počínání uslyšeli mnozí kněží a služebníci boží v jiných zemích, spěchali k jeho dobrosrdečnosti a On sám je přijímal s radostnými projevy lásky, neboť nikdy nespouštěl ze zřetele zachovávání božské lásky, a zdržoval je s uctivou laskavostí, starostlivě a vlídně, aby u něho zůstali. Jejich hojným a posvátným výkladem čistá jeho mysl byla božsky vzdělávána a poučována, takže si osvojila podivuhodnou znalost písem jak latinských tak i řeckých. Neboť co za studií dřív viděl u svých učitelů, to sám horlivě uskutečňoval. A poněvadž míval soustrast s každou bolestí lidskou. když někdo onemocněl, navštěvoval jej se slitovnou pomocí, nebožtíkům pak od sousedů nepovšimnutým sám se postaral o pohřeb.
Než i kmenům, které posavad žily po starém způsobu pohanském, podával dobré učení nové víry. A když viděl blažený ten jinoch, jak ve své nevědomosti chodívají do modlářských svatyň a cizím neznámým bohům žertvy obětují, záhy se vystříhal docházky a účasti na těchto bezbožných kvasech obětních, třebaže byl často zván, neboť si přál nade vše víc stát se účastníkem nebeské hostiny nežli se poskvrnit ďábelskou ohavností těchto žertev. Nicméně rmoutil se nemálo nad těmito nevolníky zlého bludu a často přemítal o slovech Písma, jak přikazuje slovo apoštolovo: Jeden druhého břemena neste (Gal. 6, 2). Jiné lidi poněkud náchylnější k pravé cestě, vedoucí k nejvyššímu dobru, napomínal sladkým hlasem a přiváděl je nazpět tím, že jim sliboval dary nebeské milosti, aby se zřekli pohanských model, jimiž se dali oklamat, a přiklonili se s vírou k pravdivému přislíbení božského úmyslu. Jiné zas méně přístupné tomuto spasitelnému učení, srdce zatvrzelejšího a rozumu netečnějšího k pochopeni pravdy, podle slov apoštolových, ať vhoď či nevhoď učil a přesvědčoval (2 Tim. 4, 2), a tak obojím způsobem jim naznačoval odměnu a snažil se ze všech sil, aby, kohokoli mohl, jak dobrovolným tak nuceným pozváním přivedl na večeři Hospodinovu oplývající veškerou hojností k účasti na radosti věčné.

8. V době velikého postu svatý ten jinoch, přestože jako panovník byl poután veřejnou správou, rok co rok prožíval jednotlivé dny ve věru úžasných postech o hladu a modlitbě, za ustavičného konání modliteb vzlétajících za štědrého podělování chudých. V noci pak se oddával nejjasnějšímu bdění a nepomýšlel ani na slabé zdřímnutí. Sotvaže zavládlo noční ticho, odvrhl postel v své skvoucí ložnici o s knížkou v ruce vycházel z paláce, bez vědomí stráže a provázen jedině svým panošem, putoval bos a pěší od hradu k hradu přes příkré vrcholky hor a propastné doliny a hluboké strže, po stezkách kamenných útesů a srázných ledových balvanech, a za pění žalmů o jiných modliteb navštěvoval jednotlivé kostely. Vpravdě snášel až takovou trýzeň tělesnou, že kapky krve řinoucí se z rozdrásaných útlých jeho pat značily jeho stopy. Domů se pak vracel potají na své lože. Světec sám skrýval, co se v něm dělo vnitřním poznáním, a když zasedal na trůnu, odíval se nádherou knížecího roucha, ale pod panovnický háv oblékal na své přečisté tělo roucho žíněné.
Když nastal čas žní, vstal uprostřed noci zcela pokradmu a se svým shora již vzpomenutým panošem bos a pěší se ubíral na své pole a vlastníma rukama požínal pšenici a vázal ji do snopů a sám je vkládal na ramena svá i svého panoše a skryl je v tajném koutku svého domu. A tam je vytřel a na žernově semlel a svatýma svýma rukama čistě je prosel, a pak je pokropil vodou ve jménu svaté Trojice, a samojediný toliko se svým jemu sloužícím panošem smísil v nádobě mouku s vodou, kterou nosil ve vědru ze studně, požehnal ji vzýváním svaté Trojice a zamísil prací svých rukou. A když z nich napekl hostií, posílal je do kostelů k obětování při mších Pánu našemu Ježíši Kristu.
V čase pak podzimním zavolal svého nejvěrnějšího sluhu, zmíněného již panoše a společníka a sám s ním zcela potají přelézal ploty vinic, a když naplnil dva koše svými hrozny, vložil si je na ramena a vrátil se domů se svým panošem. Vlastníma rukama je pak vytlačil, a když je dobře připravil pro službu boží, aniž kdo jiný co o tom věděl kromě jediného již často zmíněného onoho panoše, slil víno do nádoby a tajně je uložil. Až shledal, že je zralé, posílal je klerikům a kněžím zároveň s hostiemi, které sám pékával pro chrámovou bohoslužbu, a sám je všem stejně rozdílel.
Ó, jak nerozvížitelná jsou pouta neposkvrněné víry kol přečisté hrudi. Ó, jaká chvalitebná poslušnost nejoddanějšího následovníka. Ó, úžasná pokoro knížete, jež se nestydí vzít na sebe z vnuknutí božské lásky povinnosti služebníků. Neboť když patřil v závratné kontemplaci na nebeská tajemství, jež choval v srdci, s takovou úslužností uctíval a miloval vznešenou a spasitelnou oběť těla a krve Páně, že pro kult této nebeské hostiny, očišťující nákazu vin, nejen bojoval stálostí víry, nýbrž tím, že vzal na sebe jako prostý sluha vnější práci s přípravou nejčistšího pramene a svou milostnou štědrosti sám se vpravdě stal účastným kněžského úřadu.

De Cabestanh Guillems - Ode dne, kdy jste prvně, paní má

27. ledna 2008 v 11:43 A - D
GUILLEMS DE CABESTANH
ODE DNE, KDY JSTE PRVNĚ, PANÍ MÁ
(konec 11. stol.)


Ode dne, kdy jste prvně, paní má,
na sebe pohlédnout mi dopřála,
mé srdce kromě vás nic nevnímá,
vtělujíc ve vás přání troufalá;
neboť váš prostý pohled, úsměv sladký
daly mé duši touhy peruti
a slastné sebezapomenutí.

Spanilá krásko, řeč, jež dojímá,
milostný půvab, dvornost nemalá -
to vše mi, paní, vniklo očima
v rozum, jejž jste mi navždy odňala.
Nechte si jej, dost dala jste zaň zpátky,
zvětšivši svoji ctnost; kdož prodchnuti
jsou láskou, volí jeho zřeknutí.

Má láska k vám mi právo odmítá
milovat jiné; pro ně zůstala
jen dvorná zdvořilost mi nepřímá,
jež ušetří mi muka zoufalá.
Jen vzpomenu si na vás, pryč jsou zmatky:
ostatní paní se mi znechutí
a vás jen opět vzývám v pohnutí.

Kéž slib, jenž vyřčen rtoma vašima
byl v den, kdy jste mi sbohem dávala,
v němž lék mé srdce na své rány má,
kéž byste naň vždy pamatovala!
Má radost, běda, zhasla za čas krátký.
Stále však čekám na rozhodnutí,
jež zas by přineslo jí vzplanutí.

Dokud to občas aspoň zadýmá
v popeli nadějí, pak bezmála
si útrap svých má duše nevšímá;
i kdybyste mi kdy však spílala,
nehlesnu; vím, jak kruté berou splátky,
než dojdou cíle, za svou službu ti,
kdož smrtelně jsou láskou uštknuti.

Ach, kéž den, dražší nad všechny mi svátky,
už přijde, kdy mi na vás vynutí
přátelství aspoň zpěv můj labutí!

Erben Karel Jaromír - Věštkyně

27. ledna 2008 v 11:39 E - H
ERBEN KAREL JAROMÍR - VĚŠTKYNĚ( Kytice )

Když oko vaše slzou se zaleje,
když na vás těžký padne čas,
tehda přináším větvici naděje,
tu se můj věští ozve hlas.

Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
z nebeť přichází věští duch;
zákon nezbytný ve všem světě stojí
a vše tu svůj zaplatí dluh.

Řeka si hledá konce svého v moři,
plamen se k nebi temení;
co země stvoří, sama zase zboří:
avšak nic nejde v zmaření.

Jisté a pevné jsou osudu kroky,
co má se státi, stane se;
a co den jeden v své pochová toky,
druhý zas na svět vynese.

*

Viděla jsem muže na Bělině vodě,
praotce slavných vojvodů,
an za svým pluhem po dědině chodě
vzdělával země úrodu.

Tu přišli poslové od valného sněmu
a knížetem jest oráč zván,
oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,
a nedoorán zůstal lán.

Položil rádlo a propustil voly:
"Odkud jste vyšli, jděte zpět!"
A své bodadlo zarazil tu v poli,
aby pučilo v list i květ.

Pojala voly nedaleká hora -
podnes ji značí vody rmut;
a suchá holi lískovce kora
vydala trojí bujný prut.

A pruty zkvětly a ovoce nesly:
leč dospěl jenom jich jeden;
druhé dva zvadly a ze stromu klesly,
nevzkřísivše se po ten den.

Slyšte a vězte - nejsouť marné hlasy,
vložte je pilně na paměť:
nastane doba, přijdou zase časy,
kdež obživne i mrtvá sněť.

Obě ty větve v ušlechtilém květu
vzmohou se šíře, široce
a nenadále ku podivu světu
přinesou blahé ovoce.

Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
aby zaplatil starý dluh,
a vyndá na svět ze smetí a prachu
Přemyslův zavržený pluh.

A z duté hory ven povolá voly
i zase k pluhu přiděje
a zanedbanou doorá tu roli
a zlatým zrnem zaseje.

I vzejde setí, jaře bude kvésti,
bujně se zaskví zlatý klas:
a s ním i vzejde země této štěstí
a stará sláva vstane zas.

*

Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
na skále Krokův zlatý hrad;
okolo hradu květnatí palouci -
kněžny Libuše květný sad.

Pod hradem dole staveníčko milé -
kněžnina lázeň na řece;
viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé
ve stříbroskvoucím oblece.

Na prahu stála zmileně své lázně,
patřila v mutný říční proud;
četla tam slova naděje i bázně:
své milé země tajný soud.

"Vidím požáry a krvavé boje,
ostrý meč tebe probode,
vidím tvou bídu, pohanění tvoje:
avšak nezoufej, můj národe!"

Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
zlatou kolébku podaly;
políbila ji a v bezedném toku
ji potopila v podskalí.

Slyšte a vězte slova Libušina -
já slyšela její věští hlas:
"Tuto spočívej, lůžko mého syna,
až povolám tě někdy zas!
Z temného lůna hlubokého moře
povstane nový mladý svět;
široké lípy v mém otcovském dvoře
ponesou zase vonný květ.

Smutné osení vzkřísí těžký příval,
z noci se zrodí jasný den:
a národ, kterýž prve slavný býval,
ten bude opět oslaven.

Tehda na světlo ze propasti řeky
zlatá kolébka vyplyne
a země spása, souzená před věky,
na ní co dítko spočine.

*

Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté,
znám tebe již, má hvězdo, znám!
Však to mi ještě klidnou mysl mate,
kdy tebe opět uhlídám.

Léto za létem bez ustání běží,
zima za zimou uhání:
důvěra má však nepohnutě leží
a co rok roste doufání.

Když pak se létě z hloubi pod skalinou
nejeden nenavrátí zpět
a když se zimě s veselou družinou
prolomí pod saněmi led,
vzdychávám: Ejhle, k pluku Libušinu
přibylo nových oudů zas!
Kdy přijde doba, kdeš si odpočinu?
Ach ještě není, není čas!

Neb takto v knihách osudu je psáno,
slyšte a vězte moji zvěst:
"Až bude svítat ono blahé ráno,
vstanou i mrtví v jeho čest.

Tehda Libuše u velikém pluku
své vojsko vodní postaví,
a vzhůru zvednouc mateřskou svou ruku,
svůj národ český oslaví!"

*

Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou,
slyšela jsem jeho zlatý zvon,
prv než upřímnost českou starověkou
rozerval lítých vášní shon.

Když pak utuchly v Čechách boží ctnosti:
víra i láska s nadějí,
ukryl se kostel v země hlubokosti
a vody místo stápějí.

Však nezůstane věky věkův v hrobě:
odtekouť jednou vody zas,
i vstane kostel v bývalé ozdobě
a zavzní slavně zvonu hlas.

Slyšte a vězte, takto stojí psáno,
tak uloženo v osudí:
"Tehdaž uzříte zlatých časů ráno,
až zlatý zvon je probudí.

Až z oné strany nad Orlici řeku
nový les vítr zaseje,
až mlází vzroste, až i svého věku
boroví toto dospěje

a toho lesa krajní borovice
až sama sebou dožije,
uschne a zetlíc padne do Orlice
a již i kořen vyhnije:

tehdaž vyryje přijdouc divá svině
poslední zbytky na průhon,
a tu pod nimi z rumu v rozvalině
zjeví se zase zlatý zvon.

Neb tak určeno již od první chvíle:
by v podzemní se vydal pouť
a ve svůj čas že vytčeného cíle
za řekou musí dosáhnout." -

Vězte, na stráni pod zeleným borem
kmen souzený již dozrává:
vysoký, mocný, beze větví skorem,
jen vršek čerstvý zůstává.

Zdali zvon také již je na své pouti?
Zdali včas cíle dospěje?
Kdo zprávy jisté může poskytnouti
a posíliti naděje?

Aj, viděla jsem, an tu sedlák oře
na poli blíže Bystřice,
svou ranní píseň zpívaje v pokoře:
"Ó bože, svatá Trojice!"

Tu divný odpor orání překazil,
z brázdy se vymklo ruchadlo:
"Ký ďábel z pekla mi tu co přimrazil?
Bodejž se i s ním propadlo!"

Tak oráč zaklel, a do prohlubení
zapadal pronikavý hlas -
zlatého zvonu žalostné zavznění:
"Ach ještě není, není čas!"

Ach ještě není, ještě čas tu není!
Však přichyl ucho k zemi blíž
a pod kořeny jedle z dáli znění
zlatého zvonu uslyšíš.

Nenaříkejte, neštěstí a osud
že vás tak tvrdě potkaly,
však naříkejte, že jste jimi posud
rozumnější se nestali!

Aj, vidím horu nad jiné zvýšenou -
hora ta dobře známa vám -
bujnými sady kolem otočenou,
a na té hoře boží chrám.

Avšak do chrámu branou chodí trojí
a trojí vycházejí zas;
slyšte a vězte, toto psáno stojí,
a v srdci složte věští hlas:

"Darmo nadějí kojíte se planou!
Nezbudete svých psot a bíd,
dokavad jednou chodívati branou
nebude tvrdý český lid!"

Kdos uši dostal, aby jima slyšel,
proč si je palcem zacpáváš?
A komu rozum z vysokosti přišel,
proč po něm nohou šlapáváš?

Tisíc let ušlo, co své milé syny
svornosti učil Svatopluk,
však neproniknul dotud, do hodiny,
moudrého slova zlatý zvuk!

*

Vy, kdo znajíce otců slavné činy
jimi se rádi chlubíte:
tam na pilíři v Praze půl hrdiny
u mostu státi spatříte.

Hlava zvětrala i spláchly ji deště
a prsa rozbil švédský boj;
než břich a nohy stojí potud ještě
i pošetilé pýchy stroj.

Nemluvte marně: "Starobylých věků
zpukřelé, vetché kamení!"
Vězte, že toto dnešních vašich reků
osudné jesti znamení!

Slyšte a pilně važte moje slova:
S nadějí nic se nenoste,
leč nad tím břichem vřelé srdce znova
a pravá hlava naroste!

Baudelaire Charles – Spleen a Parfum exotique ( originál i překlady )

27. ledna 2008 v 11:33 A - D
Baudelaire Charles - Spleen

J'ai plus de souvenirs que si j'avais mille ans.

Un gros meuble à tiroirs encombré de bilans,
De vers, de billets doux, de procès, de romances,
Avec de lourds cheveux roulés dans des quittances,
Cache moins de secrets que mon triste cerveau.
C'est une pyramide, un immense caveau,
Qui contient plus de morts que la fosse commune.

- Je suis un cimetière abhorré de la lune,
Où comme des remords se traînent de longs vers
Qui s'acharnent toujours sur mes morts les plus chers.
Je suis un vieux boudoir plein de roses fanées,
Où gît tout un fouillis de modes surannées,
Où les pastels plaintifs et les pâles Boucher
Seuls, respirent l'odeur d'un flacon débouché.

Rien n'égale en longueur les boiteuses journées,
Quand sous les lourds flocons des neigeuses années
L'ennui, fruit de la morne incuriosité
Prend les proportions de l'immortalité.
- Désormais tu n'es plus, ô matière vivante!
Qu'un granit entouré d'une vague épouvante,
Assoupi dans le fond d'un Sahara brumeux
Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux,
Oublié sur la carte, et dont l'humeur farouche
Ne chante qu'aux rayons du soleil qui se couche.


Charles Baudelaire - Spleen
Překlad Svatopluk Kadlec

Mám více vzpomínek, než kdybych žil i věk.
Sám starý sekretář, kde v tuctu zásuvek
Se básně, psaníčka a žluté soudní spisy
Se svitkem kadeří a s účty spolu mísí,
Chová míň tajemství než smutná halva má.
Toť pyramida v tmách, toť krypta neznámá,
Kde více mrtvých spí než ve společném hrobě.

Jsem hřbitov, jehož tmy i měsíc hnusí sobě,
Kde červi výčitky se plouží odevšad
A pouštějí se v ty, které jsem míval rád.
Jsem starý budoár, kde po koutech schnou růže,
Kde tlí spoušť dávných mód, kterým nic nepomůže,
A kde pach flakonu, když začpí, otevřen,
Ssají jen pastely a bledý Boucher stěn.

Nic není delšího než strašní dnové zimy,
Když sněhem závějí jdou kroky kulhavými
A Nuda nesmírná, plod nezvídavosti,
Se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti.
Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly,
Který, sám v pustině, se v hrozných píscích tulí
Kdes prostřed Sahary vždy ponořené v mhách.
Ztracená stará sfinx, zmizelá na mapách
A dávající se mrzutě do zpívání
Jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.


Charles Baudelaire - Spleen
Překlad Jaroslav Goll


Mám více vzpomínek, než tisíc žil bych let.
Neb starý sekretář - ó! Že bys nespočet,
Co veršů, psaníček, co aktů, not a písní,
Co vlasů v papírkách a těch přihrádkách se tísní!
Toť pyramida jest, toť krypta ohromná,
A v šachtě obecné víc mrtvol nepráchniví.

Jsem hřbitov zapadlý, jej měsíc nenavštíví,
Jak v duši výčitky se červi sbírají,
V mé mrtvé nedražší se nejhloub vžírají.
Jsem starý budoir, kde růže pohozeny
A šaty dávných mód kde kolem rozloženy,
Kde vůni flakonu, jenž leží otevřen,
Ssá pastel unylý a bledý Boucher jen.

Kol nás dnů kulhavých se líně vleče řada,
Sníh hustých ve vločkách an těžce k zemi padá,
A Nuda, lhostejnost když nám ji porodí,
Tak roste, s věčností že délkou závodí.

Teď, hmoto živoučí, co jsi, než balvan z žuly!
K ní Hrůza vine se a Tesknost k ní se tulí -
Kdes v lůně Sahary, kde těžkým spánkem spí.
Toť starožitná sfinx, kdo o ní ještě ví?
Svět na ni zapomněl, jen když se slunce kloní,
Se budí nevrle a temnou písní zvoní.


Baudelaire Charles - Parfum exotique


Quand, les deux yeux fermés, en un soir chaud d´automne,
Je respire l´odeur de ton sein chalereux,
Je vois se dérouler des rivages heureux
Qu´éblouissent les feux d´un soleil monotone;

Une ile paresseuse ou la nature donne
Des arbres singuliers et des fruits savoureux;
Des hommes dont le corps est mince et vigoureux,
Et des femmes dont l´oeil par sa franchise étonne.

Guidé par ton odeur vers de charmants climats,
Je vois un port rempli de voiles et de mats
Encor tout fatigués par la vague marine,

Pendant que le parfum des verts tamariniers,
Qui circule dans l´air et m´enfle la narine,
Se mele dans mon ame au chant des mariniers.


Charles Baudelaire - Exotický parfum
Překlad Svatopluk Kadlec

Když večer v podletí, k snům oči přimhouřeny,
Chtiv dýchám zvláštní pach na žhavém prsu tvém,
Vídávám před sebou se vinout šťastnou zem,
Mámenou nebesy se sluncem beze změny:

Mdlý ostrov, prostřed vod v svou lenost pohroužený,
Rodící stromoví se sladkým ovocem
A muže siláky, ač štíhlé v těle svém,
A přímé, bezelstné, div vzbuzující ženy.

Kouzelným končinám tvou vůní veden vstříc,
Zřím přístav se stěžni a ráhny plachetnic,
Znavených dosavad mořskými potulkami.

A parfum, linoucí se ze hřebenčíků,
Který je v povětří a chřípí nadouvá mi,
V mé duši mísí se se zpěvem plavčíků.


Charles Baudelaire - Exotický parfum
Překlad Karel Čapek


Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma
Když dýši vůni jich u večer jesenní,
Zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni
Monotonního slunce oslněno dřímá;

A ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima
Podivné stromoví, plody a koření,
Kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,
A kde žen otevřený pohled žasem jímá.

Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu
Zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu
Znavené ještě na smrt moři zvlněnými,

Zatím co tamaryšků silné parfumy,
Jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,
V mé duši směšují se s plavců písněmi.

Anekdoty a aforismy

27. ledna 2008 v 11:26 A - D
• "Dnes jsem dělal řidičák." "A udělal jsi?" " Tak to ještě nevím. Komisař je ještě v nemocnici."

• "Představ si, dědo," vypráví stařenka starouškovi, "že se mi zdálo, že ses vrátil po smrti zpátky na svět převtělený za holuba." "To by se Ti líbilo, viď? Konečně bych Ti zobal z ruky!"

• Blázen škrtá navlhlé zápalky a jedna z nich mu chytí. Tak tu si nechám, ta je dobrá. Sfoukne jí a schová do kapsy.

Neruda Jan
Humor a satira jsou jako milenec a milenka; kde jednoho není, tam druhý smutně hledí.

Brecht Bertolt
Žít v zemi, kde se humor nevyskytuje, je hrozné, ale ještě hroznější je žít v zemi, kde je humor potřebný.

Čapek Karel
Humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.

Změna

24. ledna 2008 v 19:17 Ukázky z literárních děl
Ahoj, dospěla jsem k názoru, že pro rychlejší orientaci bude lepší, když ukázky roztřídím do skupin podle přijmení autora.
Protože některá díla autora nemají, tak jsem je zařadila pod písmeno, které je první v jejich názvu (př. D - Dalimilova kronika ).
A protože člověk není neomylný, mohlo dojít ke špatnému zařazení, takže pokud hledáte něco konkrétního, koukněte pod písmeno příjmení a jméno autora a pod písmeno díla... Ale s největší pravděpodobností to bude pod příjmením.
A pokud hledáte a hledáte a hledáte a přesto nemůžete najít, napište dílo SEM POD TENTO ČLÁNEK do komentářů... Já se pokusím ho nalézt. Ale NIC neslibuji... Je to jen má snaha pomoci maturantům, páč vím, jak ošklivé období ( co se týká učení ) čtvrtý ročník je. FUJ!!!