Červenec 2007

Generační výpověď

16. července 2007 v 19:56 Maturitní otázky z češtiny
Generační výpověď
= výpověď za určitou generaci, většinou nastupující (mladou), která nesouhlasí s poměry a uznávanými hodnotami ve společnosti
Typický žánr: společenská próza (román)
PREROMANTISMUS
Goethe - Utrpení mladého Werthera

- román psaný v dopisech, ich-forma
- ukazuje nemožnost uplatnit se ve společnosti, hrdina končí sebevraždou
- tato výpověď ovlivnila v tehdejší době spoustu mladých lidí v Německu, kteří se s hrdinou ztotožnili =>vlna sebevražd

ROMANTISMUS
Musset - Zpověď dítěte svého věku
- román, ich-forma
- analýza citové a morální situace, v níž se nachází tehdejší francouzská mládež
- hrdina není schopen fungovat ve společnosti, obviňuje ji, že mu nedá šanci, nevěří nikomu a ničemu, své místo se snaží najít alespoň v lásce => zklamání (miluje ideál, který není žena schopna naplnit)

REALISMUS
Flaubert - Citová výchova

- román o snaze uspět ve společnosti

SVĚTOVÁ MEZIVÁLEČNÁ PRÓZA
ztracená generace
- mladí lidé, kteří odchází do války s nadšením a ideály (vlastenectví, hrdinství), ve válce ale zjišťují, že o své ideály přicházejí => deziluze, zklamání; ve válce jim jde už jen o jediné - "přežít", jediná uznávaná hodnota je pro ně přátelství. Když se vrátí z války domů, nejsou schopni zařadit se zpět do společnosti, protože ta má tytéž názory, jaké měli oni před válkou.
Remarque - Na západní frontě klid
Hemingway - Sbohem armádo

americký sen
- člověk v touze po úspěchu a uplatnění se ve společnosti je schopen udělat cokoliv (když se mu to podaří, je úplně morálně na dně, protože "kráčí přes mrtvoly")
Generační výpověď je v tom, že si autoři dovolili kritizovattento sen, šli proti společnosti
Fitzgerald - Velký Gatsby

PŘELOM STOLETÍ
Šrámek - Stříbrný vítr

- román o ideálech mládí a jejich ztráta s přibývajícím věkem
- stříbrný vítr =symbol mládí
- starší generace - spoutaná konvencemi, ztráta ideálů

ČESKÉ MEZIVÁLEČNÉ DRAMA
Šrámek - Měsíc nad řekou
Čapek - Loupežník

- lyrická komedie
- prudké mládí xusedlé stáří

ČESKÁ POEZIE 20. LET
Wolker - Host do domu

- vitalistická sbírka, napsána v duchu unanimismu (upřednost.kolekt., sbratřující pocity)
- mladá generace, která prožívá štěstí, radost z konce války =>radostné pocity z obyčejných věcí , problémy chce řešit láskou

ROZHNĚVANÍ MLADÍ MUŽI (angl. lit. 50.let 20.stol.)
- mladí hrdinové, kteří bojují proti stereotypu, konvencím, snobství, společenským tabu, pokrytectví, nudě; nechtějí být součástí davu, chtějí protestovat
John Braine - Místo nahoře
- román; příběh účetního, který se dostává do "vyšších pater" sňatkem, necitlivý kariérista
Salinger - Kdo chytá v žitě

BEATNÍCI (50.-60.léta, americká literatura)
- nekonformní postoje ke společnosti (zejm. konzumní společnosti), jejich cílem je záměrně provokovat a šokovat (jazykem, obsahem - sex, drogy, alkohol...), hledají inspiraci ve východních filozofiích (zenbuddhismus), hledají vlastní výraz =>odmítají patos, jejich poezie je určená k přednesu za doprovodu jazzové hudby, uvolněný verš, důraz kladen na rytmus
- inspirovali hnutí hippies (boj za mír, volná láska)
Ginsberg - Kvílení - básnická sbírka, šokující, vulgární jazyk
Ferlinghetti - Startuji ze San Francisca - lyrické básně, motiv cesty
Kerouac - Na cestě - román, motiv putování, zážitky, autostop
Beatníky byl ovlivněn český autor Václav Hrabě.

ČESKÁ POVÁLEČNÁ LITERATURA
Kohout
(50.léta)
- poezie; nadšený obhájce komunismu, ukazuje mladou generaci, která si prošla válku a nyní je nadšena z komunismu
Škvorecký - Zbabělci
- obraz české společnosti v době války
- obraz mladé x starší generace a jejich vyrovnávání se s válkou (starší generace o tom pouze mluví, ale nic nepodniká) => Škvorecký na ně pohlíží jako na zbabělce
Kryl - Kníška Karla Kryla - Pasážová revolta
- kritika generace, která je pasivní, hledí na to, jak je nesvobodná a nic proti tomu nedělá
Viewegh - Báječná léta pod psa
- ukazuje generaci, která žije v době komunismu
- vyprávěno očima Kvida, ironický nadhled
Topol - Miluji tě k zbláznění
- soubor poezie, která ukazuje zklamání mladé generace z komunismu
divadlo Semafor
- jiné pojetí hudby, textů, tance; hudební trendy, moderní jazyk

Vztah mezi obsahem a formou, proměny tohoto vztahu v literatuře

16. července 2007 v 19:55 Maturitní otázky z češtiny
Vztah mezi obsahem a formou, proměny tohoto vztahu v literatuře do konce
19. století
Každé literární dílo je komplikovaná struktura složek, které se vzájemně ovlivňují a doplňují.
Obsah - je to, co je v díle ztvárněno (postavy, prostředí, děj, myšlenka)
Forma - je způsob, jakým je dílo ztvárněno (žánry, jazyk, kompozice, veršové a strofické útvary)
Výběr formy je dán funkcí literárního díla: - funkce estetická
- funkce poznávací (kroniky, cestopisy)
- funkce eticko - výchovná
V dějinách literatury často forma odpovídá obsahu a naopak (legenda, kronika, hrdinský epos). V některých obdobích je větší důraz kladen na formu anebo na obsah.

ANTIKA
- Aristoteles ve svém díle Poetika definuje žánry
- každému žánru odpovídá obsah (tragédie - vysoký žánr, vznešené téma)
--- rovnováha mezi obsahem a formou

STŘEDOVĚK
- určitá rovnováha mezi obsahem a formou
- určitá forma předpokládá určitý obsah (kronika, legenda, traktát, rytířský epos)
- menší škála forem

RENESANCE
- návrat k antice --- přejímá antické formy (epos, tragédie), ale dále je rozvíjí - nelpí
na dodržování pravidel, hrdinové jsou psychologicky propracovaní (Shakespeare, Dante)
- kromě starých žánrů, které renesance rozvíjí, vznikají i žánry nové:
novela - kratší próza, klade důraz na děj, potlačuje popisy, úvahy atd.
- vytvořil ji Boccaccio
sonet- znělka milostné lyriky, verše 2x3, 2x4 = 14
- vytvořil jej Petrarca
francouzská balada - lyrická báseň o 4 strofách, 3 jsou stejně dlouhé (7-12 veršů), poslední je o polovinu kratší (4-6 veršů), poslední strofa se nazývá poslání, které shrnuje hlavní myšlenku básně, každá strofa je zakončena refrénem
- řeší sociální problém
- vytvořil ji Villon
Shakespearovo drama:
- psáno blankversem (nerýmovaný pětistopý jamb)
- světské drama
- řeší běžné problémy - člověk se dostává do konfliktu s morálkou, se společností
- psychologicky propracované postavy
- tragédie jsou veršované
- nedodržuje jednotu místa, času a děje

BAROKO
- je originální, chce ohromit
- důraz kladen i na formu, formě odpovídá obsah
- rozvíjí se duchovní eposy, alegorické skladby = náboženská literatura
- snižuje se rozsah žánrů

KLASICISMUS
- návrat k antice, není originální
- důraz kladen na pravidla formy a obsahu
- formě odpovídá obsah
- dělí žánry na vysoké a nízké
- vysoké žánry - óda, epos, tragédie
- tragédie psány alexandrinem
- dodržování jednoty místa, času a děje
- témata ze života vyšších společenských vrstev
- náměty z antiky
- nízké žánry - satira, bajka, komedie
- témata ze života nižších vrstev
- náměty ze současnosti (Moliere)

PREROMANTISMUS + ROMANTISMUS
- je originální
- nerespektuje pravidla žánrů (uvolnění formy) --- směšují žánry (lyrika + epika, poezie + drama, poezie + próza)
- typické žánry: poezie - lyricko-epická báseň
próza - historické povídky a romány
- vykonstruovaný děj
- literatura je založena na kontrastech bez středních poloh (láska x nenávist)

ČNO
- obsah má výchovnou funkci
- obsahu je vše podřízeno

REALISMUS
- není originální, není experimentátorský
- typický žánr - román - psán podle určitého schématu, pravidel

PROKLETÍ BÁSNÍCI
- Baudelaire - vznešená forma, odpudivý obsah (Květy zla)
- Verlaine - zaměřuje se na formu (hudebnost, zvuková stránka)
- Rimbaud - experiment na bázi surrealismu (Opilý koráb)

Kompozice literárního díla. Kategorie času.

16. července 2007 v 19:54 Maturitní otázky z češtiny
Kompozice literárního díla. Kategorie času.
Kompozice je způsob uspořádání, řazení textu.
Každé literární dílo má svou kompozici. Jevy jsou uspořádány v čase a v prostoru.
Čas je základní kategorie literárního díla.
V epice rozlišujeme dva časy:
- čas reálný - čas vyprávěný (30 let, 1 rok...)
- čas literární (čas dramatický) - čas vypravěče
Mezi těmito časy bývá různý vztah:
- čas reálný je delší než čas literární (tradiční literatura)
- čas literární je delší než čas reálný (filosofické prózy, psychologické prózy)
=> prožitky postavy jsou zachycovány déle než ve skutečnosti trvají
- časy probíhají současně - nic se nekrátí, snaha zachycovat vše do podrobností
(kroniky, deníky)
Druhy kompozice:
chronologická kompozice
- dodržuje důsledně časovou posloupnost
retrospektiva
- časová posloupnost je porušena, do příběhu vstoupíme, kousek je odvyprávěn =>
=> vracíme se na začátek, znova vypravujeme (detektivky), nebo jen občasné vzpomínky = reminiscence
rámcová kompozice
- úvodní příběh, který navodí určitou situaci, ostatní příběhy s ním nějakým způsobem souvisí
řetězová kompozice
- vazby mezi jednotlivými příběhy jsou volné (dětství --> jiné období -->)
(Švejk, Jakub Fatalista, Stříbrný vítr, povídky Oty Pavla)
paralelní kompozice
- několik příběhů je vedle sebe, mohou se i prolínat
roztříštěná kompozice
- prolínají se časové a místní roviny (Pásmo, Joyce, Proust)
mozaika, koláž
-
drobné úryvky, záběry, které dohromady vytvoří celkový obraz
(Povídky malostranské - Týden v tichém domě, Figurky)

ANTIKA
- kompozice je většinou chronologická, popř. retrospektivní (Odyssea, Král Oidipus)
- v tragediích je dodržována jednota místa, času a děje (čas - max. 2 dny)
STŘEDOVĚK
- kroniky, legendy - literární a reálný čas jsou si téměř rovny; snaha zachytit skoro vše
- chronologický postup
- epos - více dějových linií
RENESANCE
- je trochu uvolněnější co se týče pravidel
- Shakespeare - nedodržuje v tragediích jednotu místa, času a děje
- Boccaccio - Dekameron - rámcová novela (jednotící prvek - útěk před morem)
ROMANTISMUS
- nedrží se pravidel, prolínání žánrů
- hledá nové cesty i v kompozici
- objevuje se forma dopisů (Goethe - Utrpení mladého Werthera)
- inspirace hudbou => hudební kompozice (Mácha - Máj, Marinka - intermezza, předzpěv)
Marinka - prozaický text je prokládán hudební poezií
REALISMUS
- využití popisů a úvah (narušení plynulosti děje - zejm. v historických románech) ve snaze zachytit komplexní skutečnost
- více dějových linií
Jirásek - histor. romány, Tolstoj - Vojna a mír
Čech - Ve stínu lípy -
veršované rámcové povídky
Neruda - Povídky malostranské - jsou spojeny prostředím a dobou, využití různých kompozičních postupů (většinou chronologie, některé povídky retrospektivně, některé mozaikou - Týden v tichém domě, Figurky)
20. STOLETÍ
-Avantgarda
- přináší nový způsob spojování motivů = metoda volných asociací
- surrealismus - souvislosti jsou nepostižitelné, protože vychází z podvědomí
(Apollinare - Pásmo, Wolker - Svatý kopeček, Nezval - Žena v množném čísle)
- poetismus - v některých dílech se dá najít nějaká vnitřní souvislost
(Nezval - Abeceda, Básně noci - Podivuhodný kouzelník)
-Moderní próza
- důraz není kladen na děj
- Proust, Joyce - prolínání časových rovin, roztříštěná kompozice, volný proud vědomí
- Joyce - prolínání všedního dne se vznešeným antickým příběhem, závěr monolog (volný proud vědomí)
Čechov - monologizace dialogů, uvolněná kompozice, vnější dějovost potlačena
Šrámek - Stříbrný vítr - sled volně řazených událostí => volná kompozice
Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha - uvolněná kompozice prolínáním snu a skutečnosti
Halas - Staré ženy- monotónní opakování, absence dramatičnosti, stejná nálada
Vančura - děj zpomalený vypravěčem
Čapek - Povětroň - paralelní příběh
-2. pol. 20. století
Styron - Sophiina volba
Kerouac - Na cestě
absurdní drama
postmoderna
Škvorecký - Zbabělci
Lustig - Nemilovaná
Kundera - Žert
Hrubín - Romance prokřídlovku

Křesťanské tradice a jejich vliv na evropskou kulturu 2

16. července 2007 v 19:53 Maturitní otázky z češtiny

Křesťanské tradice a jejich vliv na evropskou kulturu


V 9. stol vstupuje do evropské literatury 1. spisovný jazyk staroslověnština je to umělý jazyk vytvořený Konstantinem a Metodějem na základě makedonského nářečí. Vymysleli též písmo hlaholici, později cyrilici. Mezi první napsaná díla patří Proglas - předmluva k novému zákonu, kde hlásají, že každý má právo číst Bibli ve své mateřštině. Panonské legendy = Životy = život K. a M. byli to dvě legendy, které zmapovali život na Velké Moravě. Vznikla též legenda Život svatého Václava nebo duchovní píseň s křesťanskou tématikou Hospodine pomiluj ny
Nejstarší česky psané památky jsou též tématicky spojeny s křesťanstvím např.
Duchovní lyrika - tvorba církve, bez děje spíše pocity - Kunhutina modlitba - modlitba za kajícníky k Ježíši, vznik kolem r. 300, byla dcerou Otakara II. a abatyší v klášteře, velmi chytrá a vzdělaná. Nebo Ostrovská píseň - autor se vyznává z lásky k Bohu nebo Spor duše s tělem - nemravné tělo se hádá s čistou duší, která chce držet půst a kát se, nakonec vyhraje duše a tělo se kaje
Duchovní epika - zrodilo se mnoho legend, které byly psány po celý středověk, ale i mnoho apokryfů - nepravé spisy, protože vypráví o lidech, kteří nejsou správní křesťané - prohřešili se, byli na čas vyobcováni... Apokryf o Jidášovi
Rodí se i světská epika, ale i zde je vidět vliv křesťanství. Příkladem světské epiky jsou Alexandria - rytířský epos na přelomu 13. a 14. stol. vypráví o A. Makedonském, ale jádrem hrdinské činy prokládané histor. událostmi jednotlivých zemí. Česká Alexandreida zachycuje nejslavnější Přemyslovce např. Václava II.
Za Karla IV. vznikají nové a nové legendy, neboť panovník je velmi pobožný. Ale v legendách se začínají projevovat obyčejné lidské potřeby a navíc se objevují náznaky humoru, ale zůstává věrná poesii. Nejznámější legendy: Legenda o sv. Kateřině, Legenda o sv. Silvestru, Legenda o sv. Prokopovi, Legenda o sv. Dorotě
Vzniká pasionál = soubor legend, zrodil se v Itálii autorem je Jakub de Voragine, který napsal Legenda aurea neboli zlatá legenda neboli pasionál
Vznikají alegorije = jinotaje např. Tkadleček - příběh německého tkalce, kterému zemřela žena, dítě a zchudl Chce umřít a ptá se Boha proč tak dopadl Bůh mu poslal Neštěstí, osobu, která ho přesvědčí, že je na tom dobře
Velmi oblíbeným je drama - autoři jsou měšťané, hrají se na rynku nebo na náměstí, témata byla 2 narození Krista - vánoční a z mrtvých vstání Krista - velikonoční. Nejoblíbenější téma 3 Marie šli koupit na trh masti na pomazání Krista Monolog mastičkáře, jak je ošidí. Hráno v makaronštině (komolená latina + národní jazyk) studenty, laciný vulgární humor. Původně však drama bylo s čistě duchovní tématikou a hrálo se v kostele. Nejznámější hra zvaná Mastičkář
Život sv. Kateřiny - symbolem víry a čistoty, velmi oblíbená Karlem IV. , legenda 2. pol. 14. stol, světice, která se chtěla stát kněžkou, zasnoubit se s Kristem - až velmi erotická představa v Baroku vstupuje do legend erotičnost a smyslnost. Otec však chce jiného zetě a mučí jí - na těle se jí objeví gotické barvy, dána do cizího prostředí - vznešenější a psána vyšším stylem
Legenda o sv. Prokopu - patří do nižšího stylu, psáno formou kroniky, nebyl mučedník, měl zásluhy ve starosti o chudé
Od počátku 15. století se projevují krizové jevy ve společnosti hlavně v církvi, která má zásluhou Karla IV. třetinu majetku a neplní své povinnosti. Přichází kritika církve. Zájem o hledání pravdy - zájem o Bibli 2. pol 14. stol je spojena s mnoha překladybible do češtiny např. Matěj z Janova - Pravidla Starého a Nového zákona.
Dalším obdobím, kdy duchovní tématika převažuje je husitství. Vznikají nové žánry husitská píseň - Kdož sú boží bojovníci, traktáty - výklady z bible. Píše se mnoho knih s křesťanskou tématikou neboť reformátoři mají potřebu sdělit své myšlenky dál. Umožnit lidem přečíst si jejich výklad Bible v rodném jazyce. Poukázat na špatnosti, které se dějí v církvi a ve společnosti. Jen Mistr Jan Hus napsal desítky knih např. Výklad viery desatera a páteře, Kvodlibet, Postila, Knížky o svatokupectví. Na Jana Husa navazují další a další reformátoři a i ti píší knihy plné kritiky církve či nového výkladu bible. Snaží se navracet k čisté formě víry nezkažené institucí církve. Např. Jan Želivský, Petr Chelčický...
Přichází další období a tím je renesance. Renesance je určitým odklonem od duchovní tématiky a vůbec od víry. Pozornost se díky novému filosof. názoru - humanismu stáčí spíše na člověka. Ideálem již není světec či mučedník nýbrž všeobecně vzdělaný = renesanční člověk. Renesance se navrací k antickému náhledu na svět a snaží se spoustu věcí vysvětlit pomocí vědy nikoliv již víry. V renesanci se též prvně objevuje kritika církve - jako instituce. Důkazem je, že vrcholí protestantské reformy církve např. Martin Luther v Německu. Ačkoliv je renesance určitým odklonem od křesťanské víry, kořeny křesťanství jsou již v lidech pevně uchyceny. V dílech mají kladní hrdinové stále křesťanské ctnosti, jsou věřící, ale už s lidskými hříchy a panuje všeobecný respekt k víře. Dokazuje to např. dílo Božská komedie - Dante Aligiéry, kde je postava Beatrice vykreslená jako správná křesťanka, nemá však již božské rysy = přechod svaté k obyčejné renesanční ženě. V tomto díle je též téma z křesťanství autor má projít Peklem a Očistcem, aby napraven došel do Ráje, průvodcem mu je však už pohan z doby antiky - Vergilius, ten však musí zůstat před bránou ráje - znamení respektu křesťanské víry.
Dalším renesančním dílem jsou Sonety Lauře - Francesko Petrarca, kde hrdinka též již není světicí, dokonce je zamilovaná, ale její láska je platonická, takže přece jen zůstává na duchovní úrovni.
Období Baroka je spojeno zase s velkým návratem k víře. V době Baroka je na Boha pohlíženo jako na všemocného, vševědoucího, trestajícího a velkého. Člověk je naprosté nic zatímco Bůh je všechno. Nejprostším důkazem toho je velká okázalost barokního slohu, mocně působící, zlatem vyzdobené kostely. Barokní literatura má protireformační charakter a snaží se o návrat k čistému katolictví. Nejčastějšími literárními typy Baroka je kazatelství, legenda, duchovní básnictví lyrické i epické a jen pro vzdělané jezuitské drama. V období baroka se do knih s duchovní tématikou začíná vkrádat i smyslnost až erotičnost, jasný důkaz vidíme i na barokních sochách. Nejtypičtější je nejspíše dílo od Bedřicha Briedla - Co Bůh? Člověk? , kde je člověk ukázán jako ten nejmenší červíček a Bůh jako všemohoucí v celé své kráse. Důkaz hluboké víry je i v díle Jana Amose Komenského - Labyrint světa a ráj srdce, což je alegorické filosoficko duchovní spis, kdy autor našel štěstí až v duševním odklonu do svého srdce, odklonu od všeho světského.
V období klasicismu je víra úplně odmítnuta. Duchovní díla křesťanského typu prakticky neexistují, spíše se prosazuje návrat k antickým tradicím. Poprvé se dokonce vyskytuje oficiální přiznání k ateismu. Tato doba je spojena s myšlenkovým proudem osvícenectví, což je moderní hnutí bojující proti starým pořádkům, katolické církvi a jejím dogmatům, navazuje se na renesanční myšlenky. Vznikají díla, kde se objevuje ostrá kritika církve a vystupují-li v nich duchovní, jsou vždy ukázáni ve špatném světle s mnoha neřestmi. Dokumentuje to dílo Jeptiška - Denis Diderot, které je velmi antiklarikální.
V období romantismu a preromantismu je duchovní téma vzácné a na víru se moc nedává. Romantický hrdina dokonce stále bojuje se svým vnitřním rozporem - tudíž ztratil víru, ale přesto základní křesťanské principy zůstávají v dílech a společnosti zakořeněny. Přesto, že je duchovní téma vzácné objevuje se ve tvorbě Johanna Wolfganga Goetheho velké dílo s křesťanskou tématikou Faust - objevuje se zde Markétka s čistými křesťanskými rysy správné křesťanky, která radši umírá než, aby podepsala smlouvu s ďáblem a i doktor Faust, který nejprve podlehl, protože si chtěl užít světských radovánek, ale nakonec odmítá svou odměnu trojskou Helenu a chce pás půdy pro chudé. Celý příběh je zastřešen sázkou Boha s ďáblem o Faustovu duši.
Národní obrození se snaží v lidech znovu probudit jejich národní cítění, tudíž se obrací zpátky do naší slavné historie a zpátky k tradicím. S pohledem zpátky k českým tradicím obrozují též duchovní téma, ale nejen to neboť naše tradice jsou též plné pohanských zvyků. V tomto období dochází tedy k prolínání pohanských tradic a duchovního tématu. Nejlépe je to vidět v KyticiKarla Jaromíra Erbena např. báseň Svatební košile - dívka se rouhá, chce radši zemřít než žít bez svého milého, příide pro ni její zemřelý mládenec a odvádí jí, má však křesťanské symboly, které je zpomalují růženín, křížek a křesťanské knížky - ty odhodí, Bůh na ni pošle umrlce, ona však usilovně prosí za odpuštění a nakonec je její modlitba vyslyšena a Bůh jí odpouští.
S příchodem realismu přichází snaha zobrazit svět co nejpřesněji a nejskutečněji, proto se lidé spíše obrací k vědě něž- li k víře. V dílech se autoři věnují spíše sociálním problémům.
Duchovní tématika se opět objevuje u skupin, které se snaží zdůraznit naše národní cítění jako např. Ruchovci a Lumírovci, kteří např. oživují husitské téma za všechny jmenuji dílo Svatopluka Čecha - Husita na Baltu - ačkoliv je to dílo jinotajné navrací se do dob husitství.
Ve 20. století je duchovní téma ještě více ojedinělé a je otázkou jednotlivců nebo jednotlivých skupin.
Příkladem takové skupiny je skupina katolíků, ke které patří např. Bohuslav Reijnek, Jaroslav Durich, Jan Zahradníček. Další takovou skupinou jsou Ruralisté - autoři venkova, kteří také většinou byli věřící - Josef Knap, Jan Čarek, Václav Renč, František Křelina, Václav Prokůpek, Jan Čep... Vybrala jsem si sbírku Jeřáby od Jana Zahradníčka - téma smrti a otázka věčnosti, pozemský život dočasný a štěstí až po smrti. K duchovnímu tématu se ve 20. stol vracejí i jednotlivci, většinou jsou to věřící nebo literárně činní kazatelé ... např. Jiří Wolker - Svatý kopeček, poutní místo, vzpomíná na svoji křesťanskou výchovu k mravnosti a čistotě a poutě do chrámu nebo se objevují snahy upravit Bibli např. pro děti do Biblických příběhů to se povedlo Ivanu Olbrachtovi - O moudrosti Šalamounově
V dnešní době je společnost již utvořena a státy sjednoceny tudíž víra ztrácí tuto úlohu. Mnohá dogmata naše moderní věda vysvětlila, některá dokonce vyvrátila např. teorie evoluce. Přesto je ve světě spousta lidí, kteří jsou věřící a hlásí se ke křesťanství. Ateisté jsou i ve 20. stol menšinou. Víra však již tolik neovlivňuje život věřících, přesto je pevně zakořeněna v životě každého z nás jen se Desatero - křesťanské povinnosti sepsané v bibli přesunuli do našich demokratických zákoníků a naše mravní cítění je jím dodnes silně ovlivněno. Křesťanské kořeny jsou tedy společné všem žijícím v demokratickém světě

Křesťanské tradice a jejich vliv na evropskou kulturu 1

16. července 2007 v 19:52 Maturitní otázky z češtiny

Křesťanské tradice a jejich vliv na evropskou kulturu

Křesťanství je světové monoteistické náboženství, které se zrodilo v římské provincii Judea díky mesiáši Ježíši Kristu a jeho pomocníkům apoštolům, kteří šíří jeho učení po březích Středozemního moře.
Nejen že apoštolové hlásají Kristovo učení, ale též napsali o Kristově životě 4 evangelia, která jsou součástí Nového zákona, první písemné památky křesťanství. Nový zákon navazuje na Starý zákon a dohromady se nazývají Biblí. Ve Starém zákoně jsou sepsané nejstarší hebrejské dějiny a tato kniha je součástí jiného náboženství, se kterým má křesťanství společné kořeny - židovství. Na vznik světa tedy křesťanství a židovství pohlíží stejně. Židovství ale už neuznává Ježíše jako božího syna a byli to dokonce Židé, kteří ho nechali ukřižovat.
Posvátnou knihou je Bible ( = písmo svaté ) Bibli tedy jak jsem se již zmínila tvoří Nový a Starý zákon.

Starý zákon

původně hebrejské náboženské texty, jež křesťanství označilo jako Starý zákon (na rozdíl od Nového zákona, jenž je původu křesťanského) a učinilo je součástí křesťanské bible, tím nabyl Starý zákon světové proslulosti, vznikal ve 12. - 2. stol. př.n.l
1. stol. n.l. bylo kanonizováno 24 knih, které tvoří základ hebrejských dějin a rozdělujeme
je na : a) dějiny hebrejského národa
b) prorocké knihy
c) básnické knihy
Historické knihy = Pentateuch
Základem histor. knih je Pět knih Mojižíšových napsaných na válečku, který se nazývá Tóra
  1. kniha se nazývá Genesis a hovoří o vzniku světa a stvoření Adama a Evy
  2. kniha Exodus - vyhnání
  3. kniha Leviticus - přemýtání
  4. kniha Numeri
  5. kniha Deuterononium
Pět knih Mojžíšových (Pantateuch), obsahuje báje o stvoření světa a člověka, první kniha (Genesis) vypráví o stvoření prvních lidí Adama a Evy a jejich vyhnání z ráje, jejich syn Kain zabije v závisti bratra Ábela a tím je spáchán první zločin na zemi, když se mezi lidmi rozmnoží zločiny, rozhodl se Hospodin, že vyhladí lidstvo potopou, zachránil se pouze Noe, jeho potomci začali stavět Babylonskou věž, aby se své pýše vyrovnali Bohu, Hospodin je ale potrestal zmatením jazyků, takže stavbu nedokončili, na Pět knih Mojžíšových navazují Knihy soudců s poutavým příběhem o Samsonovi a jeho boji s Dalile,
Prorocké knihy - Obsahují mravní a morální stanoviska 15 proroků ( Ezechiel, Jeremiáš, Ozeáš, Izachiáš...) a rady pro člověka v tísni.
Knihy básnické - Obsahují lyrické a epické básně z nichž je jich nejvíc přičítáno Davidovi a Šalamounovi
Jsou zde žalmy, kniha přísloví, Kazatel - pesimistické a smutné vyprávění o ztrastích Židů, kniha Jobova - hledal smysl života, Píseň písní - Šalamounova velmi erotická píseň
Starý zákon učí pokoru k Bohu, mluví o povinnostech tehdejších lidí a je plný ponaučení do života. Křesťanský Bůh je však přísnější a ten trestající oproti hebrejskému.

Nový zákon

Vznikl v letech 50 - 130 n.l
Je tvořen z 27 řecky psaných knih
Je o křesťanství - hlavní postavou je duch Boží
Základem jsou 4 evangelia: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo
Evangelium je vyprávění o Kristově životě a jeho skutcích, vyplývá z něj poučení = poselství dalším generacím
Skutky apoštolů - 1. činnost obcí, Kristovy cesty
21 listů epištol = dopisy o životě Kristově a jeho učení
Zjevení Janovo - Apokalypsa - o tom, jak lidé budou dál žít a o jejich zkáze
Filosofie křesťanství se rychle šíří, protože najednou přijde někdo, kdo slibuje rovnost chudých i bohatých, mocných i poddaných a slíbí všem bez rozdílů spasení, ráj po smrti a vykoupení, ale zároveň přináší desatero zákonů, které musí každý poctivý křesťan dodržovat. Křesťané hlásají existuje jen jeden Bůh, který stvořil svět a všechno co je v něm. Největší křesťanskou ctností je pokora. Tvrdí, že vládci jsou pomazáni bohem, tudíž bouříš-li se panovníku, bouříš se i Bohu. Je to náboženství kosmopolitní nesoucí prvky humanismu. Přesto byli první křesťané pronásledováni, neboť se nebáli smrti a římští vladaři nad nim tímto pozbývali moci. Až roku 313 n.l bylo křesťanství uznáno a zrovnoprávněno Ediktem Milánským a roku 325 je uznáno i na Nicelském koncilu.
Poté se křesťanství šíří i za hranice Středozemního moře na území dobytá Římem, kde je rychle přijímáno.
Ve 3. stol vzniká též první překlad Bible do latiny zvaný Vulgáta, který přeložil Svatý Jeroným
Ve starověku tedy vznikla nejvzácnější křesťanská lit. památka - Bible.
Křesťanství se však plně rozšířilo ve až středověku potom co se stalo ve 4. stol. za vlády císaře Konstantina státně uznaným náboženstvím. Brzy potom se vytvořily dvě oblasti křesťanského světa: východní (byzantská) s převažujícími vlivy pozdní řecké vzdělanosti a západní (římská) s vlivy vzdělanosti latinské. Západní křesťanství, i když si vytvořilo dogmatickou věrouku, bylo životnější a schopné určitých proměn, jak dosvědčují různé reformní proudy, přizpůsobilo se rychle světské moci, ale dokázalo se od ní emancipovat. Papež byl považován za vládce celého křesťanského světa a zasahoval i do světských záležitostí. Východní církev podřízená zcela panovníkovi ustrnula ve svém vývoji.
Křesťanství poskytovalo středověkému člověku nejen představu O Bohu a posmrtném životě, ale i názor na uspořádání lidské společnosti - společenský řád je dán Bohem, proto je nezměnitelný a člověk se mu musí podřídit. Společnost je rozdělena na trojí lid - duchovní, pány a poddané. Je to však jakési ideologické přizpůsobení neboť původně jsou si všichni rovni. Nyní si vladaři upravují křesťanství na státotvorní filos. názor. Křesťanství se tak v 9. stol. stalo sjednocovacím prvkem, protože není jen náboženským, ale i světově filozofickým názorem. Člověk patří do určité vrstvy z boží vůle. Je tedy přesvědčen o naprosté závislosti na boží vůli. Smysl života je určen podle náboženských představ vztahem člověka k Bohu. Na předním místě jsou hodnoty uznávané mimo pozemský svět. Za pozemské strádání čeká člověka odměna po smrti. Štěstí na zemi je pomíjivé. Ideálem raného křesťanství je mučedník za víru nebo poustevník, kteří ztělesňují odklon od života, vyplývající z představ o marnivosti světa.
Po celý raný feudalismus jsou střediskem vzdělanosti kláštery, kde mniši zpočátku pouze opisovali biblické texty a některá antická díla, která ideologicky vyhovují křesťanství Vergilius, Platon. Křesťanství tedy víceméně zahazuje kulturní dědictví antiky. Dílny kde se opisovaly ručně díla se nazývaly scriptoria. Knihy bylo velmi náročné vyrobit - drahý materiál, složité zdobení, časová náročnost, psány v latině. V Evropě bylo 50 knih.
V raném středověku (5. - 10. stol) vnikala 1. díla "izolovaných" anonimních autorů výjimkou: papež Řehoř Veliký, anglosaský učenec Alkeiin, španělský kněz Izidor Sovilský.
Ve vrcholném středověku vznikají tedy už první díla, téma je většinou společné a to náboženské téma přesněji křesťanské, ale žánry se vyvíjejí různé.
Ve středověku křesťanské téma převažuje, neboť jsou lidé silně věřící a křesťanství je součástí jejich každodenního života. Ve středověku je naprostá většina lidí věřících. Vznikají nové žánry, které jsou přímo věnovány duchovním tématům, ale i ve světských žánrech najdeme známku křesťanství.
Vznikají legendy - z lat. to co má být čteno, vyprávění ze života svatých nebo světců, o jejich činech, objevuje se mnoho zázraků. U nás např. o Václavovi, Ludmile, Prokopovi
Velmi časté jsou národní eposy, pro které je vzorem Ilyas a Oddysea např. staroanglický Bewulf, keltský Tristan a Isolda, staroruský - Slovo o pluku Igorově...
Vzniká také dvorská a rytířská literatura - hlavním hrdinou je rytíř, který má všechny křesťanské ctnosti, je zbožný, ochránce slabých, věrný svému pánu např. Píseň o Rolandovi
Vzorem pro středověké rytíře je Alexandr Makedonský. Vznikají Alexandreidy - díla, kde je Alexandr Makedonský zosobněný s postavou panovníka té země a nese národní rysy např. španělská Píseň o Cidovi

Národní literatura. Národní a mezinárodní tendence ve vývoji literatury

16. července 2007 v 19:39 Maturitní otázky z češtiny
Národní literatura. Národní a mezinárodní tendence ve vývoji literatury
= každý národ má svoji specifickou literaturu. Píše ji vlastním jazykem a
zobrazuje v ní dějiny svého národa, toto však není podmínkou.
= snaha české literatury otevřít se nebo uzavřít světu a cizím vlivům
- je to dáno společenskou a politickou situací

Otevřenost

- snaha integrovat českou literaturu do evropské literatury
--- více překladů
větší inspirace zvenčí (v tématech i ve formě)
kosmopolitismus (světoobčanství)
nadčasová témata
experiment v oblasti formy
absence výchovných prvků, vlastenectví, společenské funkce literatury
- v době, kdy je česká literatura otevřená cizím vlivům, povětšinou nese vyšší úroveň

Uzavřenost

- ambice umělecké literatury se snižují
- zdůrazňuje se vlastenectví, češství, výchovná funkce literatury
- převládají témata dobová
- orientace spíše směrem na východ
--- česká literatura nese nižší úroveň

Historický vývoj literatury

Témata byla vybírána z národních mytologií, historie, tradic, českého venkova, lidové slovesnosti, … Z počátku nebylo odkud čerpat lit. --- proto se používala lit. světová - otevřená. Přejímaly se žánry - legendy. Později se začala psát lit. česká a česky psaná literatura světová. Popisy historie a mytologie můžeme naleznout především v kronikách.
STŘEDOVĚK
1) staroslověnské období (9.-10.stol.)
- literatura slouží náboženským účelům --- mezinárodní tendence (křesťanské téma
není české)
- díla originální i neoriginální (překlady)
- počátky - r.863 - příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu - šíří křesťanství ve
srozumitelném jazyce všech vrstev - staroslověnštině - vytvořili hlaholici.
- Legenda o sv. Václavu, duchovní píseň Hospodine pomiluj ny
- Proglas (Konst.+Metod.) - předmluva k překladům evangelií (předmluva - národní tendence, překlady - mezinárodní tendence), obhajoba stsl., Slovanů --- národ. tend.
Život Konstantinův, Život Metodějův - obhajoba stsl., čeští světci --- národní tendence - křesťanství --- mezinárodní tendence
- 10. stol. - staroslověnština zápasí s latinou
- 11. stol. - zrušen Sázavský klášter - poslední opora staroslověnštiny - převaž. latina
2) rozvoj světské literatury (12.stol.)
- Kosmova kronika - národní téma, čerpá z českých dějin --- národní tendence, psána latinsky, objevují se zde bohemismy (Libuše) a české glosy
3) rozvoj česky psané literatury (poč.14.stol.)
- 14. stol = rozsáhlejší veršované texty- Alexandreis - 1. české světské dílo psané česky, - Dalimilova kronika - 1. česká kronika psaná česky
Alexandreis
Dalimilova kronika
vznik
okolo 1300
1314
žánr
verš. rytířský epos
verš. kronika
autor
neznámý - vyšší šlechta
neznámý - nižší šlechta
poslání
určen panovníkovi
určena šlechtě
věrohodnost
vychází z histor. faktů
i fantazie a mytologie
obsah
oslava Alex. Velikého
dějiny čes. zemí
význam
snaha ovlivnit poměry v čes.zemích (aktualizace)
působit na šlechtu v duchu vlasteneckém
zdroj
cizí --- mezinár. tendence
domácí --- národ. tendence
forma
pravidelný verš, rým
vyspělý jazyk
neprav.verš, verše podobné próze
aktualizace = využití starého (historického) tématu k vyjádření současných problémů
4) literatura doby Karlovy (14.stol.)
- velký kulturní rozvoj, kontakt s Evropou
- světská, odborná, náboženská literatura
- rozšíření témat i žánrů
- národní i mezinárodní tendence
- duchovní literatura: Legenda o sv. Kateřině - cizí téma --- mezinár. tendence, vyšší úroveň, symbolika, kvalitní jazyk
Legenda o sv. Prokopu - domácí téma --- národní tendence,
vlastenecký duch, obhajoba stsl.
- dvorská lyrika: milostná lyrika - vycházeli z trubadúrů a minessängrů (cizí zdroj)
--- mezinárodní tendence Závišova píseň
Ztratilať jsem milého
- žákovská a měšťanská satira:národní tendence
5) literatura doby husitské (1.pol.15.stol.)
- převažuje národní tendence
- český stát je v izolaci --- zúžení žánrů i témat
- snaha zavést český jazyk do všech oblastí , zlidovění literatury
- převládá literatura duchovní s národní tendencí
- traktáty, husitské písně
6) literatura doby humanistické (16.stol.)
- nositelem vzdělanosti je Jednota bratrská
- rozvoj mnoha žánrů, hlavně odborné literatury, rozvoj vědy
Daniel Adam z Veleslavína - Kalendář historický
Viktorin Kornel ze Všehrd - Knihy devatery
Jan Blahoslav - Filipika proti misomusům, Gramatica česká
- péče o jazyk, kvalitní jazyk, který sloužil překladům --- mezinárodní tendence
- jiný charakter než ve světě, dáno politickou situací --- literatura má naučný ráz
Bible kralická - vzor pro spisovnou češtinu
Jan Amos Komenský - v duchu humanismu - pedagogické spisy (mezinárod. tendence)
- Orbis pictus, Didactica magna
BAROKO
- izolace literatury, germanizace --- úpadek českého jazyka
- zúžení žánrů
- oficiální literatura - v katolickém duchu, protireformační, autory jsou jezuité
Bedřich Bridel - Co Bůh? Člověk?
lidová tvorba - lidová slovesnost, vlastenectví --- národní tendence
ČNO
-převažuje národní tendence
- výchova k vlastenectví, společenská funkce literatury
- myšlenka slovanské vzájemnosti (panslavismus)
- Palackého pojetí dějin
- kolektivní pojetí, zdůrazňování národa, lidu
- vztah k lidové slovesnosti, k venkovu
- nízká úroveň literatury
- jazykovědci - Josef Dobrovský - zakladatel slavistiky, psal latinsky, německy
- historici - Pavel Josef Šafařík - zabýval se teorií austroslavismu
- Slovanské starožitnosti - dějiny slováka
- próza - V. M. Kramerius - vydavatel císařsko-královských novin
- divadlo - Bouda - Václav Thámm - hry z české historie, Shakespeare
- poezie - Jan Kolár - Slávy dcera - cyklus básní o svobodě, jednotě Slovanů

ROMANTISMUS

- myšlenky romantismu se dostávají do sporu s myšlenkami ČNO
- ČNO jim vytýká málo vlastenectví, jiný pohled na krásu, prosazování jedince
- nespokojenost člověka
- mezinárodní tendence
Mácha - Máj
Fr. Ladislav Čelakovský - Ohlas písní Ruských - písňová forma
K. J. Erben - Kytice
B. Němcová - Nár. báchorky a pověsti
2. POLOVINA 19. STOLETÍ
- objevují se národní i mezinárodní tendence, důkazem jsou dvě literární skupiny
- střet Májovců, Ruchovců a Lumírovců
Májovci:
- almanach Máj, cílem román - nepodařilo se. Hlásí se k Máchovi, realismus, inspirace i v zahraniční tvorbou
- J. Neruda - Hřbitovní kvítí, Balady a romance - pesimistické básně
- V Hálek - Pohádky z naší vesnice
- K. Světlá
Ruchovci:
- vstup do literatury v roce 1868
- návaznost na ČNO - zájem o venkov, o minulost, vlastenectví - tradiční názory na literaturu, Palackého pojetí dějin
- vlastenecká témata, překlady slovanské literatury
- Čech, Sládek - Selské písně, České znělky
Lumírovci:
- vstup do literatury v 70. letech 19. století, těžiště tvorby v 80. letech
- časopis Lumír - kontakt se světovou literaturou.
- zájem o cizí literaturu v duchu parnasismu, nadčasová tvorba
- snaha vytvořit reprezentativní básnický jazyk, snaha oprostit se od běžných témat
- kosmopolitismus, požadavek svobody umělecké tvorby
- překlady - Vrchlický (románské jazyky), Sládek (anglosaská lit.)
- inspirace cizími formami, úsilí o světovost
90. LÉTA 19. STOLETÍ
- velká diferenciace literatury, nechce sloužit společnosti
- je v duchu parnasismu --- symbolismus, impresionismus, dekadence --- mezinárod. tendence
- Bezruč - Slezské písně - národní tendence
- 1895 vstupuje do literatury moderna "Buď svým a buď to ty" - Březina, Sova
MEZIVÁLEČNÁ LITERATURA
20. léta - experimentální, hledající (Nezval, Čapek, W+V)
- orientace na Francii (Nezval, Čapek - překlady)
--- mezinárodní tendence
30. léta - návrat k tradiční literatuře, hledání jistot
- převažuje téma národní, ale nemá výchovný prvek, je nadčasové (Matka)
--- mezinárodní tendence
- Halas - Torzo naděje - národní tendence

Humor a satira

16. července 2007 v 19:37 Maturitní otázky z češtiny
Humor a satira
Výklad pojmů:

Satira

- pochází z latinského satura- plná ovocná mísa- směs, všehochuť
- původně to byla posměšná báseň kritizující společenské i osobní nedostatky - v současnosti to je každé literární dílo (próza, poezie, drama), které pomocí humoru a komična kritizuje
- název vznikl u Ennia v 2.st.př.n.l., Lucilius 150 př.n.l.
- Řecko: používali jamby pro zesměšnění (Archilochos, Mennippos- menippská satira)
- Řím: Petronius- Satyricon, Martialis, Juvenalis
- Středověk: měšťanstvo a studenti (vagantská poezie), Mastičkář, masopustní hry
- Renesance: Erasmus Rotterdamský- bláznovství, Cervantes- parodie rytířství
- Pikareskní román- filmová groteska z éry němého filmu
- Shaw, Havlíček, Hašek, groteska- Kafka, Wedekind, Brecht, Vonnegut

Humor

- pochází z latinského humor- vláha, vlhkost
- úsměvné, chápající hodnocení směšné situace nebo objektu
- nezatracuje, je shovívavý, moudrý, obsahuje i radost z poznání i tesknotu a bolest z pochopení, slučuje komično a tragično, smích i pláč
- typy: humor dobrácký, cynický, černý, šibeniční, anglický, židovský, kosmický aj.
- nepřeložitelný pojem, záleží na úhlu pohledu
Komično: slovní, situační, charakterové- postoj k určitému jevu
Tragično: tragikomično, bizarno- podivno (protismyslné), groteskno- pitvorně směšné (vyšší stupeň bizarnosti)

Prostředky a žánry satiry a humoru

Anekdota
- krátké (často ústní) humorné příběhy sloužící k zesměšnění osoby
- nevydané historky- ústně kolující
Epigram
- nápis
- krátké, často útočné básně vyjadřující adresnou myšlenku- mají expozici i pointu
Fraška
- pochází z latinského farsum- žert
- žánrový typ komedie s ustálenými typy ( Mastičkář)
- situační, lokální fraky (Tyl)
Groteska
- pochází z italského grotta- jeskyně- v 16.st. objeveny v troskách antického paláce fantastické kresby
- literární, filmový a výtvarný žánr, jehož humorné vyznění vyplývá ze střetnutí protikladných motivů, spojuje komiku s tragikou, existuje reálné a fantastické
Humoreska
- kratší povídka nebo novela líčící humorně nějaký příběh, je úsměvná a rozmarná
Hyperbola
- nadsázka, zveličení, přehánění
Invektiva
- pochází z latinského invehor- navážet se, je to slovní útok
Ironie
- tropus- posunutí významu, v němž kladně hodnotící soud má pejorativní smysl, je to záměrné užití slov v opačném smyslu
Karikatura
- pochází z latinského caricare- přehánět, nadsazovat
- je to kritické nebo satirické zobrazení osoby, sociálního jevu či společnosti
- cílem je odhalení slabin, je to vědomě reformující obraz
Parodie
- pochází z lat. parodos- vstupní píseň sboru v ant.divadle
- je to způsob nebo prostředek, jak zlehčit nebo zesměšnit něco vážného nebo vážně míněného, nejvěrnější napodobení, dodržuje žánr
Paskvil
- hanopis- anonymní, přeneseně je to výsměch, pohana, nepodařené napodobení
- literární dílo hanobící nebo zesměšňující, je zaměřené proti někomu (něčemu)
Pamflet
- adresný literární útvar útočící proti záporným jevům, hanopis zesměšňující představitele opačného názoru
Persifláž
- pochází z franc.- pískat, tence mluvit
- je to druh ironie, silnější než parodie
- ironizační napodobení, které chce zesměšnit- silná ironie
Sarkasmus
- z řeckého sarkadfein- sekat do masa
- je to zraňující výsměch, kousavý, jedovatý vtip, zesílená ironie
Aforismus
- z řec.- vymezení- pův. vymezení určitého poznatku
- dnes- stručná a vtipná průpověď

Humor a satira v české literatuře

- Časové vymezení: od 14.stol. dodnes - humor se postupně diferencuje, satira je preferována v obdobích sociálních nesrovnalostí
- reprezentanti satiry: autor Mastičkáře, K.H. Borovský, J.Haška, V+W, J. Kainara, V. Blažka, I. Vyskočila, M. Uhdeho, V. Havla a K. Steigerwalda
- reprezentanti nesatirické tradice ( laskavého, idylického, poetického či recesního humoru): od Národního obrození Štěpánek, Klicpera, Tyl, Vrchlický, Čapek, Poláček aj. až po současnost

Od počátku k národnímu obrození

- Mastičkář - 40.léta 14.stol.- zesměšňuje šarlatánské prodavače mastí
- Hradecký rukopis- kolem r.1340- pokroková tradice českého humoru
- Desatero kazanie Božie- veršované kázání, které kriticky předvádí hříchy
- 7 Satir O řemeslnících a konšelích- uplatňuje více vtip a humor
- Podkoní a žák- konec 14.stol.- veršovaná hádka, ukazuje bídu obou
- Smil Flaška z Pardubic- Nová rada- veršovaná alegorie- sněm zvířat radí, jak vládnout
- husitská doba- humor se objevuje na straně katolíků útočících svými parodiemi na husity (písně, pamflety)
- renesance a humanismus- satira jen výjimečně např. u latinsky píšícího Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic- Satira k sv. Václavovi
- baroko- pololidová tvorba (jarmareční píseň, zábavné lidové čtení), ústní lidová slovesnost ( průpovědi, hádanky, lidová hra se zpěvy, divadlo loutkové)
- písmáci- zachycení života ve městě- např. Satira na čtyři stavy

19.století

- NO- velký zájem o humor a satiru
- v poezii: Š. Hněvkovský, F.V. Hek, F.L. Čelakovský
- v próze: V.M. Kramerius- vydává knížky lidového čtení
- v dramatu: V. Thám, P. Šedivý, M. Kopecký
- J. Jungmann- první teoretik českého humoru a satiry, dílo Slovesnost
- v závěru NO: rozvoj veselohry: J. N. Štěpánek- Pivovar v Sojkově, V.K. Klicpera- Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast, Zlý jelen
- J.K. Tyl-uplatňuje humor a satiru v hrách ze současnosti-Fidlovačka, Strakonický dudák

- realismus: politická satira- K.H. Borovský- Epigramy (věnované Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu), Tyrolské elegie (vtipný, ironický, sebeironický popis charakteru doby), Král Lávra, Křest sv. Vladimíra ( naráží na soudobé poměry, hl. zneužívání moci církve)
- J. Neruda- v díle se prolíná ironie a satirický tón- básn. sbírky Hřbitovní kvítí, Balady a romance, fejetony Žerty hravé i dravé, nebo Povídky malostranské, jeho div. Hry neměly úspěch ( ani situační komedie Ženich z hladu, ani Prodaná láska), úspěšné byly historické veselohry Emanuela Bozděcha , konverzační komedie- Zkouška státníkova, Světa pán v županu aj.
- F.F. Šamberk- veselohry z pražského prostředí, doplňovaly je kuplety- Jedenácté přikázání, Podskalák
- S. Čech- uplatňuje satiru ve zvířecím eposu Hanuman, v satirické alegorii Pravda, v próze Pravý výlet páně broučkův do Měsíce ( parodie dobových utopických románů), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15.stol. ( satira na českého měšťáka)
- J. Vrchlický- veselohra Noc na Karlštejně
- Kritický realismus- převažuje téma historické a venkovské
- K.V. Rais- populární humorný román Pantáta Bezoušek - venkovan poznává Prahu
- L. Stroupežnický- komedie z jihočeské vesnice Naši furianti
- J.S. Machar- Satiricon, F. Gellner- Po nás ať přijde potopa, Radosti života, V. Dyk- politická satira- Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice

20.století

- programové užívání humoru a satiry jako 1 z nejvýraznějších prostředků
- poezie- minimálně, např. Nezval
- próza- podoba vrcholného satirického románu v Osudech dobrého vojáka Švejka (dílo odsuzující válku)- J. Hašek, napsal rovněž množství satir. a humor. povídek např. Můj obchod se psy a jiné humoresky, komická mystifikace- Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona
- J. Žák- Cesta do hlubin študákovy duše
- V. Vančura- Rozmarné léto- humor.vyprávění z maloměstského prostředí ( poetismus)
- K. Čapek- Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy- pohled do duší zlodějíčků, lehkost podání, shovívavý humor, Apokryfy- kritické návraty k známým motivům z bible, antiky atd., paroduje je
- K. Poláček- satiry na maloměsto Dům na předměstí, románový cyklus- Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno, humorný román- Michelup a motocykl, Muži v ofsajdu, Bylo nás pět
- J.Š. Kubín - humorné optimistické povídky Jivínské rapsodie
- Divadelní komedie: K. Čapek - Loupežník, Ze života hmyzu (satira na lidské slabosti), F. Langer - Obrácení Ferdyše Pištory (komedie z periferie)
- V+W Osvobozené divadlo- intelektuální jazyková komika, Vest Pocket Revue, ve 30. letech- politická satira Caesar, Kat a blázen, Těžká Barbora
- básnická tvorba- opustila vážné téma až v 60.letech- písňové texty J. Suchý, J. Vodňanský, J. Kainar- kritika maloměšťáctví- Člověka hořce mám rád, výbor písň. textů- Miss Otis lituje
- 70.léta- J. Žáček ( černý humor, parodie, recese..)- Mezi řečí, Aprílová škola
- M. Černík- Mezivěk- aforismy
- próza- I. Vyskočil- Vždyť přece létat je tak snadné, jazyk. Hříčky
- B. Hrabal- užívá černého humoru- Obsluhoval jsem anglického krále
- jemný humor-M. Horníček- Chvála pohybu, F. Nepil- Lipová alej
- V. Škutina- Prezidentův vězeň, Na hradě plném bláznů
- pohádková nadsázka- V. Blažek- Tři přání
- metoda podobenství- M. Uhde- Král Vávra
- typ absurdní parodie- V. Havel- Zahradní slavnost
- J.Škvorecký- Tankový prapor
- 70.-80.léta- divadla: Semafor, Nedivadlo, Husa na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Sklep
- písničkáři: Nohavica, Plíhal, Hutka, Vodňanský, Skoumal, Dědeček, Nos, Burian
- samizdatová a exilová literatura- I. Wernisch ( poezie jako hra)- Zasuté zahrady, L. Vaculík- Morčata, M. Kundera- Valčík na rozloučenou
- M.Švandrlík- Černí baroni aneb válčili jsme za Čepičky
- M.Viewegh- Výchova dívek v Čechách, Báječná léta pod psa
- H. Pawlowská- Proč jsem se neoběsila, Jak být šťastná (sebeironie)

Humor a satira ve světové literatuře

Starověk:
-Aristofanes- Jezdci, Mír, Žáby
-Plautus- Komedie o hrnci (základ Moliérova Lakomce)
-Petronius- Satiricon
Renesance:
-G. Boccaccio- Dekameron, F. Rabelais- Gargantua a Pantagruel, W. Shakespeare- Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy, Večer tříkrálový, Moliére- Lakomec, Voltaire- Candide aneb Optimismus, E. Rotterdamský- Chvála bláznovství, M. Cervantes- Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Jean de la Fontaine- Bajky
19.století:
-Ch. Dickens- Kronika Pickwickova klubu, Gogol- Revizor, J. Swift- Gulliverovy cesty, H. Mann- Profesor Neřád (satira na císařské Německo)
19.- 20. Století
- G. B. Shaw- Pygmalion, E.E. Kish- Pražský pitaval, M. Twain- Dobrodružství Toma Sawyera, S. Lewis- Babbitt (satira na maloměšťanství), Steinbeck- Sladký čtvrtek, Pláň Tortilla, P. Ryan- Jak jsem vyhrál válku, J. Heller- Hlava XXII, Ch. Bukowski- Všechny řitě světa i ta má, J.D. Salinger- Kdo chytá v žitě, J. Irving- Pravidla moštárny, B. MacDonaldová- Vejce a já

Příroda jako téma lyrické a epické literatury

16. července 2007 v 19:35 Maturitní otázky z češtiny
Příroda jako téma lyrické a epické literatury
Téma přírody je téma tradiční, uplatňuje se zejm. v lyrice. Často je ve spojení s milostnou nebo vlasteneckou tematikou. Důležitý je původ autorů - městský x venkovský.
Žánry, kde se uplatňuje téma přírody:
- přírodní lyrická poezie
- lyrická próza (Hamingway - Stařec a moře)
- dobrodružné romány
- cestopisy
Funkce přírody:
-
dokreslení atmosféry - popisy (balady - Toman a lesní panna)
- kontrast (Máj, Márinka)
- určitá forma úniku (romantismus)
- obrana před velkoměstem (Šrámek - Splav)
V lyrice je příroda hlavním tématem, v epice je příroda buď dokreslením atmosféry nebo kontrastem.
Vztah někt. uměleckých směrů k přírodě:
civilismus X impresionismus
futurismus X vitalismus
naturalismus X romantismus
ANTIKA
- příroda je personifikována - bohové jsou vládci přírodních jevů (Poseidon - bůh moře)
Ovidius - Proměny (některé lidské bytosti se promění např. v květinu, kámen atd.)
BIBLE
- přírodní katastrofy - potopa, zemětřesení, stvoření světa
STŘEDOVĚK
- příroda je často spojena s milostnou lyrikou - trubadúři, minesengři (dvorská lyrika)
- příroda slouží k vyjádření lásky
Ztratilať jsem milého, Drievo se liestem odieva
RENESANCE
- příroda není stěžejním tématem
Dante - Božská komedie - prolínání duchovní a přírodní tematiky
PREROMANTISMUS + ROMANTISMUS
- návrat k původním hodnotám
- příroda slouží jako forma úniku od skutečnosti nebo jako kontrast děje
Máj - krásná příroda x tragický děj, člověk je součástí přírody, lyrická intermezza, jarní příroda, příroda je ukázána jako živá, chystá se vězně přijmout mezi sebe --- je personifikována
Márinka - krásná příroda (zahrada) x tragický příběh (smrt mladé dívky)
ČNO
- příroda je zdůrazňována z vlasteneckého hlediska (krásné Čechy)
- kladný vztah k venkovu, k přírodě
- příroda je pouze ve funkci popisné
Němcová - Babička, V zámku a podzámčí
Čelakovský - Ohlas písní českých (Toman a lesní panna)
Erben - Kytice
- příroda je zobrazována jako nadpřirozené síly (Poklad - otevře se skála), motiv proměny člověka v květinu (Kytice, Lilie), v holoubka (Holoubek), vleká pozornost je věnována přírodě v lyrických pasážích - zvukomalba (Vodník)
REALISMUS
- chce zachytit detailní pravdivou skutečnost --- detailní popisy přírody (hlavně v próze)
- v poezii je příroda často spojena s vlasteneckou (Ve stínu lípy) a milostnou lyrikou (Hálek - Večerní písně, Neruda - Prosté motivy)
PROKLETÍ BÁSNÍCI
- příroda je prostředkem k vyjádření myšlenek
- Rimbaud - Opilý koráb - vyjádření pocitů pomocí volného spojování přírodních motivů (symboly)
- Baudelaire - Květy zla - slouží ke kontrastu - krásná příroda a v ní leží mršina, příroda splňuje tradiční krásu a v ní je něco ošklivého
PŘELOM 19. A 20. STOLETÍ
- dochází k diferenciaci
- přírodě se věnuje především
impresionismus - spojuje intimní nálady s přírodou, vzájemný vliv přírody a nálad člověka, pohled na přírodu se mění podle nálady
Sova - Květy intimních nálad
Ještě jednou se vrátíme
- podzimní příroda, podobná Máchovi
Mrštík - Pohádka máje
Šrámek - Stříbrný vítr
dekadence - vyjadřuje negativní pocity, odpor k městské společnosti, zastihuje momenty na přelomu dne a noci - Hlaváček - Pozdě k ránu
vitalismus - oslava běžných radostí života, lásky prožité v přírodě, prchavé pocity; jednoduchá tradiční poezie
SKN - Kniha lesů, vod a strání
Šrámek - Splav
vitalismus x impresionismus
V:
pouze kladné pocity, tradiční poezie
I: nálada je různorodá, moderní poezie - pracuje se symboly
civilismus - kontrast k vitalismu, oslava velkoměsta - SKN - Nové zpěvy
1. POL. 20. STOLETÍ
Deml - Moji přátelé
Olbracht - Golet v údolí, Nikola Šuhaj (Zakarpatská Ukrajina)
Haminhway - Stařec a moře
Nezval - Žena v množném čísle (surrealismus)
2. POL. 20. STOLETÍ
Ota Pavel - Smrt krásných srnců

Emoce a cit

16. července 2007 v 19:34 Maturitní otázky z češtiny
Emoce a cit
  • láska, přátelství, závist, nenávist, žárlivost, smutek, zklamání, apatie, lítost, cyničnost, splín, melancholie, stesk, tajemno, vzdor, napětí, skepse, bolest, utrpení, zrada, hořkost, beznaděj, zmar, znechucení, nostalgie, bezmoc, vnitřní rozervanost,
Antika
Řecko
- Oresteia ( Aischylos ) - Orestéův otec zabit - pomsta - vražda matky a jejího milence
- Antigóna ( Sofoklés ) - pohřbít bratra a zemřít či proti vůli bohů a rodovým tradicím nedělat nic
- Élektra ( Sofoklés ) - chce pomstít matku, vnitřní rozhodnutí Élektry
- Médea ( Eurípidés ) - utekla s Iasonem, pomstí se mu za nevěru; žárlivá,věrná, krutá
Řím
- Proměny ( Ovidius ) - častý motiv láska- př. sochař Pygmalion a jeho socha

Renesance a humanismus
Itálie
- Dekameron ( Giovanni Boccaccio ) - příběhy plné emocí
- Zpěvník ( Francesco Petrarca ) - 400 drobných básní ( forma sonetu ) o milostném citu
Španělsko
- Svůdce sevilský a kamenný host ( Tirso de Molina ) - Don Juan; cynik, svůdce, hříšník
Anglie
- Zkrocení zlé ženy ( William Shakespeare ) - hádky, nadávky X láska, milující muž
- Romeo a Julie ( W. Shakespeare ) - rozhádané rody X nenaplněné lásce
- Othello ( W. Shakespeare ) - pomluvy, žárlivost - vražda ženy

Klasicismus
- Cid ( Pierre Corneile ) - otec jeho milé dal otci Cida facku
- Faidra ( Jean Racin ) - miluje syna jejího muže, který ho měl v prvním manželství
Osvícenství
- Jeptiška ( Denis Diderot ) - vztahy v rodině, poměry v klášterech, postavení ženy
Preromantismus
- Nová Heloisa [ eloiza ] ( Jean Jacques Rosseau ) - láska dom. učitele k vesnické dívce
- Utrpení mladého Werthera ( J.W.Goethe ) - zamilován do zadané dívky - sebevražda
- Loupežníci ( Friedrich Schiller ) - bratři; boj o dědictví a ženu, Franc se zabije, Karel zabije Amálii ( ochrana před loupežníky ) a pak se odevzdá lidu

Romantismus
Německo
- Kniha písní ( Heinrich Heine ) - nešťastná láska, balada
- Otázky ( Heinrich Heine ) - světobol; 1-3 báseň o nešťastné lásce, zklamání
Anglie
- Ivanhoe ( Walter Scott ) - dva milostné trojúhelníky ( Gilbert x Rowana x Ivanhoe ), ( Rebeka x Ivanhoe x Rowana )
Francie
- Chrám Matky Boží v Paříži ( Victor Hugo ) - Quasimodo, Frollo, Esmeralda
- Ubožáci či Bídníci ( Victor Hugo ) - Jean Valjean, inspektor Javert - zachráněn J.V. - sebevražda
- Zpověď dítěte svého věku ( Alfred de Musset ) - Octave zklamán láskou, starší vdova - odjíždí spolu na venkov, ona ho opouští kvůli bratranci
- Tři mušketýři ( Alexandre Dumas st. ) - přátelství, láska, intriky, lži
- Hrabě Monte Christo ( Alexandre Dumas st. ) - láska, nenávist, lži
- Dáma s kaméliemi ( Alexandre Dumas ml. ) - vydržována, pak se zamiluje-opětováno, změní ale názor - je vydírána
Rusko
- Evžen Oněgin ( Alexandr Sergejevič Puškin ) - láska k Taťáně, koketuje s Olgou, po návratu Taťána vdaná - odmítne ho
- Démon ( Michail Jurjevič Lermontov ) - svržený anděl miluje Tamaru,spasí láskou - nenastane

České národní obrození
- Básně ( Jan Kollár ) - láska k ženě a k národu
- Sonety ( Jan Kollár ) - láska k ženě a k vlasti
- Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka ( J.K.Tyl ) - láska, vlastenectví
- Cikáni ( K.H.Mácha ) - otec hocha svedl jeho milou
- Máj ( K.H.Mácha ) - otec hocha svedl jeho milou
- Karla ( B. Němcová ) - hoch Karel za dívku, pak se zamiloval
- Babička ( B. Němcová ) - vztahy postav
- Kytice z pověstí národních ( K.J.Erben ) - vztahy ( př. matka a dcera ), vzepření osudu


Realismus
Anglie
- Robinson Crusoe ( Daniel Defoe ) - vztah Robinsona a Pátka
- Oliver Twist ( Charles Dickens ) - vztahy mezi postavami
Francie
- Červený a černý ( Stendhal ) - svádění, intriky, vězení
- Evženie Grandetová ( Honoré de Balzac ) - nenaplněná láska, nucená žít v bídě
- Paní Bovaryová ( Gustav Flaubert ) - uniká do snů, není schopna žít svůj život, platonické vztahy, milenci - otráví se
- Kulička (Guy de Mapassant ) - prostitutka, opovrhována - má zásoby jídla - spřátelí se s ostatními, uvíznou na stanici - když "dá" důstojníkovi můžou jet dál, zpočátku ji měšťané brání, ale pak ji přemluví ať to udělá - znovu jí opovrhují
- Miláček ( Guy de Mapassant ) - hl. postava se vyvíjí - zbohatne, svede ženu svého přítele, pak si ale bere ženu po zemřelém Forestierovi, poté svede ošklivou ženu majitele novin,ale vezme si její dceru ( první žena zatčena za cizoložství )
Naturalismus
- Zabiják ( Émile Zola ) - morální a fyzický úpadek, rodinné rozbroje
- Revizor ( Nikolaj Vasiljevič Gogol ) - Chlestakov omylem považován za revizora - všichni se mu vnucují,podplácejí ho -on pak uteče
- Anna Kareninová ( Lev Nikolajevič Tolstoj ) - ač vdaná a s dítětem, zamiluje se do Vronskeho, má s ním dítě a její muž svolí k rozvodu; začne si uvědomovat své chyby a hledá je i na Vronskim -sebevražda
- Zločin a trest ( Fjodor Michajlovič Dostojevskij ) - Raskolnikov zavraždí lichvářku a její sestru, také se zamiluje - ona ho donutí přiznat se - trest na Sibiři
- Višňový sad ( Anton Pavlovič Čechov ) - vyzdvihnutí pocitů, vztahů
- Nora ( Henrik Ibsen ) - drama vyplývá z jednání postav, jejich pohnutek a příčin

Česká literatura 2. poloviny 19. století
- Muzikantská Liduška ( Vítězslav Hálek ) - odepření lásky, vztah mezi rodiči a dětmi
- Na statku a v chaloupce ( Vítězslav Hálek ) - odepření lásky, vztah otce a Lenky ( miluje Jíru )
- Jiskry na moři ( Josef Václav Sládek ) - intimní lyrika; smrt manželky
- Noc na Karlštejně ( Jaroslav Vrchlický ) - veselohra
- Její pastorkyňa ( Gabriela Preissová ) - tragédie
- Maryša ( Alois a Vilém Mrštíkové ) - tragédie
- Pohádka máje ( Vilém Mrštík ) - cit vesnické dívky napraví pražského studenta

Literatura konce 19. století

- Květy zla ( Charles Baudelaire ) - šest částí ( smrt, splín,..... ), pesimismus, cyničnost, v ošklivosti hledá krásu - kontrast, smyslovost
- Saturnské básně ( Paul Verlaine ) - zachycení pocitu či nálady
- Písně beze slov ( Paul Verlaine ) - lyrické básně zachycující nálady a dojmy
- Obraz Doriana Graye ( Oscar Wilde ) - vtělení duše do obrazu
- Šťastný princ a jiné pohádky ( Oscar Wilde ) - obětavost, nesobeckost, přátelství...


Česká literatura 90. let 19. století
- Zazděná okna ( Jiří Karásek ze Lvovic ) - zmar, smutek, znechucení, individualita
- Pozdě k ránu ( Karel Hlaváček ) - melancholie, neurčitost, stesk, tajemno, chvění
- Mstivá kantiléna ( Karel Hlaváček ) - vzdor, napětí, skepse
- Tajemné dálky ( Otokar Březina ) - bolest, utrpení, tíha života
- Milá sedmi loupežníků ( Viktor Dyk ) - láska, zrada
- Krysař ( Viktor Dyk ) - lakota, zrada, pokrytectví
- Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi
( S.K.Neumann ) - hořkost, znechucení X hrdost, vzpoura


Realismus 20. století
- Petr a Lucie ( Romain Rolland ) - čistý milostný vztah X válka
- Žid Süss ( Lion Feuchtwanger ) - ztracení smyslu života, beznaděj
- Jiskra života ( Erich Maria Remarque ) - nelidskost, beznaděj, zklamání
- Zámek ( Franz Kafka ) - snaha začlenit se do společnosti; sobeckost

Česká literatura1.poloviny 20.století
- Matka Naděje ( Vítězslav Nezval ) - reakce na okupaci, láska k matce a vlasti
- Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války ( Jaroslav Hašek )
- Povídky z jedné a druhé kapsy ( Karel Čapek )
- Vlčí jámy ( Jarmila Glazarová )

Literatura po druhé světové válce
- Deník Anne Frankové
- Místo nahoře ( John Braine )
- Šťastný Jim ( Kingsley Amis )
- Hobit, Pán prstenů ( J.R.R. Tolkien )
- Lolita ( Vladimir Nabokov )

Legenda a její vývoj

16. července 2007 v 19:08 Maturitní otázky z češtiny
Legenda a její vývoj
Legenda ( pochází z latinského legenda, což znamená "má býti čteno" )
- původně vyprávění předávané ústně ( předčítány při mši v den svátku ), později psané veršem ale i v próze
- je středně dlouhý epický středověký literární útvar, pojednávající o životě významných nebo svatých lidí, kde se často objevují zázraky.
- dva druhy:
1. zachycovala celý život světce
2. vrcholná fáze světcova života ( umučení a nanebevstoupení )
- možnost i většího rozsahu - duchovní román
Legenda o sv. Klimentovi
- "Vita s. Clementis papae" je dílem biskupa Gaudericha, osobního známého Konstantina a Metoděje
- tato nová legenda o sv. Klimentovi (a o sv. Cyrilovi) byla dokončena před rokem 882, ale dochovala se neúplně
Panonské legendy ( Život Konstantinův, Život Metodějův )
- !!! život = vyprávění historické, životopisné, v próze, bez fantastických prvků !!!
- legendy se vztahují k životu světců a vzájemně se doplňují
- obhajují jejich díla
- autoři: jejich žáci
- ( literatura staroslověnská )
Život sv. Václava ( někdy označován jako Život knížete Václava )
- datuje se do doby brzy po zavraždění knížete Václava ( polovina 10. století )
- nejstarší staroslověnská památka, která vznikla na území Čech a dochovala se celá
- náboženský i politický "podtext"
- ( literatura staroslověnská )
Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu ( Kniha o rodu a utrpení svatého Václava )
- staroslověnský překlad Gumpoldovy latinské legendy ( kolem roku 1000 )
- Gumpold, biskup v italské Mantově, rétoricky zpracoval a rozšířil základní václavský text (bavorské) legendy "Crescente"
- na přání císaře Oty II. (975-985) patrně v roce 983
- !!! Oportet nos fratres - "Je třeba nám, bratři" - zpracování Gumpoldovy legendy rýmovanou prózou pochází asi ze začátku 12. století !!!
- ( literatura staroslověnská )
Kristiánova legenda ( Život a umučení sv. Václava a sv. Ludmily, báby jeho )
- pojednává o životě sv. Ludmily a sv. Václava
- cca konec 10. století
- staví se na obranu staroslověnské literatury
- dramatičnost, metafory, přirovnání
- ( literatura latinská )
Legenda o sv. Vítu
- latinská verze se nedochovala
- v 10.-11. století z ní byl, a to zcela nepochybně v Čechách, pořízen staroslověnský překlad - tzv. Uspenská legenda o svatém mučedníku Vítovi
Fuit in provincia Bohemorum ( Stalo se v provincii Čechů )
- utrpení mučednice Ludmily
- podle svého prvního vydavatele (1730) nazývaná někdy Legenda Menckenova
- byla přepracována asi v 11. století z původní a nedochované legendy staroslověnské - její předloha, nedochovaná staroslověnská legenda o sv. Ludmile, byla nejspíš napsána po přenesení Ludmilina těla z Tetína do Prahy, tzn. ještě za života Václavova v letech 925-935
Literatura česká: dvojí styl =
Legenda o sv. Prokopu
- zachycuje život sv. Prokopa, prvního opata Sázavského kláštera
- potlačena fantastičnost
- civilní dojem, přístupná forma
Legenda o sv. Kateřině
- veršovaná legenda ( osmislabičný verš )
- úsilí o výjimečnost, exotičnost
- láska krásné,urozené a vzdělané Kateřiny ke Kristovi
- bohatá symboličnost a obraznost ( šest barev po mučení = bílá-čistota, zlatá-vyvolena Bohem, červená- žár lásky i Ježíšovo utrpení, černá-smutek a bolest, zelená-naděje na spasení, modrá-věrnost ve víře ), exotické motivy
- napínavý děj
- 2. polovina 14.století
- meč a kolo - atributy její násilné smrti
- někdy bývá tento rukopis z 15. století označován jako Stockholmská legenda - během třicetileté války byl rukopis odvezen švédskými vojáky do švédské královské knihovny ( vrácen byl až ve druhé polovině 20. století )
___________________________
Legenda o sv. Janu, apoštolu a evangelistovi
- obsažená v Legendě aurea Jakuba de Voragine (13. století)
- po svém úspěšném působení v Asii, kde založil mnoho církevních obcí, byl sv. Jan předvolán císařem Domiciánem (81-96) do Říma, ten jej dal vhodit do kotle vroucího oleje. Jan však z něho vyšel bez pohromy. Císař jej pak poslal do vyhnanství na ostrov Pathmos, kde žil sám a napsal Zjevení. Téhož roku byl však císař pro svou krutost zabit, senát zrušil všechna jeho nařízení, a Jan se mohl vrátit do Efezu. Tam pak vykonal mnoho zázraků, až v jeho osmadevadesáti letech si ho Pán povolal k sobě, aby hodoval u jeho stolu se svými bratry
Legendy vznikaly i v baroku:
- O svaté Dorotě (Vita sanctorum, 1625)
- O svatém Ivanu (Hájkova kronika)
- O svatém Ivanu (Vitae sanctorum, 1625)
- O svaté Barboře (Vitae sanctorum, 1696)
- O svaté Anně (Vitae Sanctorum, 1696)
- Theodora Alexandrinská (Dvanáctero řádů, 1630)
- Marie Ejiptská (Dvanáctero řádů, 1630)
- Thais Alexandrinská< (Dvanáctero řádů, 1630)
- Sv. Ludmila (Rod, život, smrt ... sv. Lidmily, 1764)
- O svatém Mikuláši (Vitae Sanctorum, 1696)
Legenda o sv.Prokopu versus Legenda o sv.Kateřině
Legendy,oblíbená tvorba za vlády Karla IV. Dvě nejznámější,Legendu o sv.Kateřině a Legendu o sv.Prokopu, se pokusím porovnat.
Prvního a zásadního rozdílu si všimne jistě každý - Kateřina byla žena a Prokop byl muž. Ale žerty stranou.
Legenda o svaté Kateřině:
Příběh se odehrává okolo roku 300 n.l. na Kypru a v Alexandrii a autor několikrát mění prostředí vstupem do nebeského království.
Králi Kyperskému se narodila dívka a dostala jméno Kateřina. Pohanská dívka do se svých 17 let pilně vzdělávala a celé své okolí učarovala a uchvátila svou krásou. Jednou se císař Maxencius rozhodl na popud svých rádců, že vyžene Kyperského krále, protože si myslel, že ho chce zabít. Královská rodina tedy odejde do Alexandrie. Ještě před tím však císař chce oženit Kateřinu se svým synem. Ta však odmítá a žádá o radu poustevníka. Poví mu, že se vdá jen za muže, který je stejně urozený jako ona, stejně krásný a také vzdělaný. Toho však nikdo nezná, jen poustevník ji poví, že zná toho muže. Ale uvidí ho jen ten, kdo se na jeho víru obrátí. Kateřina utíká domů a dosáhne vidění, ve kterém se jí zjeví pana Marie, ale Ježíš Kristus jako malé dítě odvrací od ní tvář. Ptá se ho proč a on odpovídá, že v něj ještě neuvěřila.
Jde tedy za poustevníkem a ten ji pokřtí. Doma opět upadne do vidění, kde se jí zjeví Kristus jako dospělý. Ona se chce za něj vdát a on svoluje. Kateřina začíná šířit křesťanství jenže je pronásledována císařem. Ten přijede do Alexandrie a nechá si jí předvolat, postaví před ní 50 učenců, ale ona svými slovy všechny obrátí ke křesťanské víře. Potom je bičována a uvržena do hladomorny. 50 učenců je upáleno...
Dívka získá na svou stranu císařovu manželku a vrchního generála. Ti jí pomůžou, ale sami jsou císařem zabiti - císařovna je roztrhána a sťata, maršál je sťat a rozprášen po poli se svou družinou. Kateřina má být vpletena na kolo, ale na její prosebnou motlitbu přiletí anděl a zničí kola, ty zabíjí tisíce pohanů. Císař se rozlítí a nechá Kateřinu stít, Kateřina zemře a andělé si přijdou pro její duši.

Legenda o svatém Prokopu:
Příběh se odehrává za vlády zbožného Břetislava a jeho pokračovatele Spytihněva v Čechách u hradu Kouřimi.
Prokop, příslušník řádu v Sázavském klášteře, žije v jeskyni u řeky Sázavy, která pod ní teče. Již jmenovaný služebník boha, znám svou pohostinností, rozvážností, bezúhonností a skromností, se ujímal chudých, otrhanců a sirotků toho kraje a staral se o ně s obětavostí jako kdyby byl sám Kristus. Když se vše o jeho svatosti doneslo ke knížeti české země Břetislavovi, povýšil slavnostně Prokopa na opata. Prokop se usadil v Sázavském klášteře. Svými častými a vřelými modlitbami vyprosil u Boha slepým zrak, hluchým sluch, němým hlas a nemocným zdraví.
Po jeho smrti, kterou si sám předpověděl, nastoupil na jeho místo synovec Vít. Podle Prokopovi věštby byli ze Sázavského kláštera všichni vyhnáni knížetem Spytihněvem a vystřídání německými kněžími. Po smrti knížete Spytihněva se mohli vrátit a pokračovat ve svých kázáních.
Duch svatého Prokopa koná dobré skutky a zázraky i nadále.
I když byly tyto legendy napsány v rozmezí pouze 100 let, poznáme v nich rozdílné typy středověkých legend. Základním rozdílem těchto dvou legend je místo, kde se odehrávají. Legenda o svatém Prokopu se odehrává v Čechách a Legenda o svaté Kateřině na Kypru a v Alexandrii. Skladba příběhu o svatém Prokopu je velmi jednoduchá a prostá, dalo by se říci přímo laická, zatímco druhá legenda je psána vzdělanějším jazykem a sdruženým rýmem. Některé prameny uvádějí, že Legenda o svatém Prokopu byla údajně napsána podle latinské předlohy Vita maior.
V příběhu o svaté Kateřině Vám prvky fantastičnosti přijdou místy až přehnané, např. když byla Kateřina sťata, vytékalo jí z krku místo krve mléko. V druhém příběhu jsem ty to prvky nepozorovala v takovém rozsahu.
Postava svaté Kateřiny není historicky doložena stejně jako ostatní postavy z tohoto díla, kdežto o postavě svatého Prokopa a jiných postavách najdeme zmínky v historických pramenech.
Společné mají jen to, že jsou epickými legendami.

Problematika uměleckého překladu

16. července 2007 v 17:58 Maturitní otázky z češtiny
Problematika uměleckého překladu
1. Literární historie
Umělecký překlad má od počátku literatury velice důležitou roli.
První dochované památky na našem území jsou překlady do staroslověnštiny (duchovní literatura ).
Důvody překladů:
- seznámit se s literaturou jiných národů
- obohatit českou literaturu o nové formy a nová témata
2. Literární historie
Cílem překladů je vystihnout autorův záměr.
Předpoklady dobrého překladatele:
- dokonalá znalost cizího jazyka
- znalost autora, prostředí, ve kterém dílo vzniklo
- znalost vlastního ( českého ) jazyka
Zásadní problém překladatelů:
- důraz na formu, nebo na obsah? - nelze zvolit jednu složku
- co nejvěrnější překlad, nebo volný?
Z hlediska formy je důležité:
- jazyk originálu ( např. čínština - nemá hlásky )
- prozodie ( časomíra )
- žánr ( epos ), strofický útvar ( sonet, francouzská balada, ... )
- verš - rytmus - počet slabik ( hexametr )
- rým
- slovní zásoba - jazyková vrstva, mnohoznačná slova
- zvuková stránka - zvukomalba ( kakofonie, eufonie )
- hudebnost
Z hlediska obsahu je důležité:
- zachovat ducha originálu
- prostý X zdobený překlad
- práce s náznakem, symbolem, ...
Ve vývoji literatury mají překlady různý význam.
1. OBDOBÍ - RENESANCE A HUMANISMUS
Překládají se díla zejména klasických autorů. Velký důraz je kladen na kvalitní jazyk.
2.OBDOBÍ - ČNO
Cílem překladatelů tohoto období je dokázat, že čeština se vyrovná cizím jazykům, zejm. němčině.
3. OBDOBÍ - 2. POL. 19. STOLETÍ - LUMÍROVCI
V tomto období mají velký význam Lumírovci:
- Josef Václav Sládek - anglická literatura ( Shakespeare )
- Jaroslav Vrchlický - románské jazyky
4. OBDOBÍ - POČ. 20. STOLETÍ
V tomto období se překládala díla prokletých básníků a avantgardních autorů ( Apollinaire, Morgenstern ).
- Karel Čapek
- Vítězslav Nezval ( velká inspirace pro vlastní tvorbu )

Tendence v divadle 20. století

16. července 2007 v 17:56 Maturitní otázky z češtiny
Tendence v divadle 20. století
Do konce 19. stol. existuje divadlo spíše v té tradiční podobě - realistické, klasické, málo prostoru pro experiment, hraje se ve velkých kamenných divadlech, ve kterých je odděleno hlediště a jeviště, pevný scénář, důraz je kladen na dějovost.
Od 20. století => 2 tendence:
1. divadlo, které navazuje na tradiční divadlo (iluzívní - snaží se navodit iluzi skutečnosti; divák si má připadat jako v reálném světě), i když pracuje s některými moderními divadelními prostředky (např. absence patosu, využívání symbolů...)
2. avantgardní divadlo (antiiluzívní - hledá nové cesty a přístupy, předváděné výstupy jsou záměrně nereálné, nesnaží se navodit iluzi skutečnosti) - je více lyrické, odklání se od tradic, děj je často narušován nebo tam vůbec není, snaha zapojit diváka, snaha zrušit hranici mezi hledištěm a jevištěm
Uplatňuje se od 20. let.
-autorské divadlo - je založeno na improvizaci (Div. Járy Cimrmana, Osvobozené divadlo, Semafor)
-režisérské divadlo - stěžejní role režiséra, který rozhoduje o všem, vše řídí => => nemožnost improvizace (div. Na Zábradlí, D-34, Na Provázku)
Od 60. let už nenazýváme tato divadlo avantgardní, ale "divadla malých forem" nebo "divadla studiová".
Snaha o nové pojetí textů, zapojení hudby atd.
Předchůdce avantgardního divadla:
-A. P. Čechov
- vytváří nový typ dramatu - lyrická komedie - vnější děj je potlačen, autor se zaměřuje na psychologii postav, často tragické vyznění, častým tématem je sen a skutečnost, forma monologizace dialogu (= návaznost replik (=promluva postavy) je porušována, jednotlivé promluvy jsou izolovány, dialog se stává monologem) => tím odkrývá skryté vnitřní konflikty mezilidských vztahů
Tři sestry, Višňový sad, Strýček Váňa
-A. Jarry
- předchůdce absurdního divadla
- pohrdá pravidly => chybí výchovný prvek, chybí patos, chybí vývoj a psychologie postav, děj je jednoduchý, přímočarý, jednoduché postavy (ztvárňuje postavy jako karikatury), šokující, vulgární jazyk
=> satirické hry
Král Ubu
MEZIVÁLEČNÉ ČESKÉ DRAMA
-20. léta - uplatňuje se spíše avantgardní divadlo
-30. léta - uplatňuje se spíše tradiční divadlo, je to dáno politickou situací, většinou ideový náboj
Žánry:
- lyrické drama - obdoba vitalistické a impresionistické prózy a poezie, děj je téměř vypuštěn (Šrámek - Měsíc nad řekou, Čapek - Loupežník)
- utopické drama - Čapek (RUR, Věc Makropulos)
- komedie - Čapek (Ze života hmyzu)
K. Čapek
20.léta: Loupežník - lyr. komedie; gener. konflikt - mládí x stáří
Ze života hmyzu - fantastická komedie; život zvířat je obrazem lid. společnosti
RUR - utopické drama; varuje před zneužitím vědy a techniky, kritika odklonu člověka od přirozeného způsobu života
30.léta: Bílá nemoc - utopické drama; varuje před fašismem, válkou, zfanatizovaným davem, lhostejností lidstva
Matka - protifašist. drama; kritika války, ukazuje mužský x ženský pohled na válku, kdy má smysl se obětovat (muži - pro cokoli - záchrana lidí v Africe..., ženy pouze pro záchranu lidstva)
Voskovec + Werich
Osvobozené divadlo - snaha osvobodit divadlo od vžitých konvencí
20.léta: nejavantgardnější období, snaha popírat divadelní konvence, hry jsou založeny na slovním humoru (slovní hříčky, mísení češtiny s cizími slovy, jazykolamy, vtipná jména atd.), snaha improvizovat (forbíny = autorské dialogy), snaha o kontakt s diváky, významnou roli hrály písňové texty, hry nebyly zaměřeny politicky, převládaly hry s volnou dějovou osnovou, parodie
podobnost s dadaismem a poetismem
West Pocket Revue
30.léta: pevnější děj (má nějaký smysl), věnují se závažnějším tématům =>politicky a sociálně angažované => výsledkem jsou satirické komedie; humor slovní je nahrazen humorem věcným (=>zesměšnění daných problémů)
Osel a stín, Slaměný klobouk, Kat a blázen, Balada z hadrů, Těžká Barbora, Caesar
Kromě Osvoboz. divadla zde existovalo divadlo D-34 (D =divadlo, 34 =r.1934-zahájena činnost)
- rozvoj ve 30. letech, zakladatel E.F. Burian
- režisérské divadlo, hodně experimentuje, orientované směrem k poezii, nejvýznam. roli má voiceband (recitační sbor => snaha nahradit antický chór), těžištěm tvorby byla pásma (politická, poezie), nikoli klasické hry; filmová projekce (slouží jako kontrast k ději) ABSURDNÍ DRAMA (= ANTIDRAMA)
- rozvoj od 50.let, extrémně antiiluzívní
- nechce zobrazovat reálný svět, ale modelové situace, kt. mají odhalit prázdnotu jazyka, určité stereotypy v myšlení i v jazyce, nesmyslnost života
=> záměrně deformovaný jazyk, slouží k nedorozumění
- ruší tradiční divadelní prostředky a postupy, dějová složka je potlačena, děj je nesou- vislý, postavy jednají nelogicky, opakování replik i situací
- nelogický děj, narušená kompozice
- tragikomické ladění
- navazuje na existencialismus => pocit odcizení, neschopnost komunikace
Beckett - Čekání na Godota
Ionesco - Plešatá zpěvačka - podkladem je konverzační příručka angličtiny. Postavy hovoří frázemi z této příručky. Absurdita života.
Smoček - Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho
Havel - Audience - spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr - návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu)
STUDIOVÁ DIVADLA
- rozvíjí se od 60. let
Semafor (= sedm malých forem) - Suchý + Šlitr
Suchý - Kytice - parafráze na básně z Erbenovy Kytice
parafráze = obdoba, jiné (moderní) zpracování nějakého uměleckého díla, většinou zachováno téma
i vyznění, ale mění se např. posun v čase; cílem není zesměšnit
Divadlo Járy Cimrmana- zvláštní kompozice - nejprve přednáška (seminář), poté hra
Jára Cimrman - fiktivní vlastenec z doby Rakouska - Uherska

Zola Emile - Nana

16. července 2007 v 17:47 T - Z

Zola Emile - Nana

Ještě mrkly na postel a rychle vyšly. Jen Lucy, Blanka a Karolína zůstaly s Rózou, která se rozhlížela po pokoji, je-li všecko v pořádku. V okně zatáhla záclonu; pak si vzpomněla, že se lampa nehodí, vhodnější je svíčka; rozsvítila na krbu jeden měděný svícen a postavila jej na noční stolek vedle nebožky. Ostré světlo náhle ozářilo tvář mrtvé. Hrůza! Všechny se otřásly a zmizely za dveřmi.
"Ach, jak se změnila," šeptla si Róza Mignonová, která zůstala poslední.
Odešla a zavřela dveře. Nana zůstala sama, tvář ve světle svíčky civěla do vzduchu. Žvaneček mršiny, hromádka vlhkého mazu a krve, lopatka zkaženého masa, vržená na podušku. Neštovice se rozlezly po celém obličeji, puchýř vedle puchýře; zbledlé a sedlé připomínaly plesnivé bláto, jako by se už rozpadaly v prach a popel na té beztvářné kaši, v níž už zanikly všechny rysy. Levé oko úplně utonulo v rozteklém hnisu; právé, pootevřené, se propadávalo jako černá a nečistá díra. Zhnisaný nos ještě mokval. Načervenalá strupovina běžela od jedné tváře k ústům a povytáhla jejich koutek v strašlivý škleb. Jen vlasy, krásné vlasy zachovaly svou sluneční zář a oblévaly zlatými proudy tu hroznou a groteskní masku nicoty. Venuše se rozkládala. Jako by jí byl do tváře vstoupil jedovatý virus, jež sebrla ve stokách a na pohozených mršinách, ten ferment, jímž sama otravovala kdekoho, a proměnil obličej v hromadu hnisu.
Pokoj byl prázdný. Z bulváru stoupal šílený křik, jeho dech nadouval záclonu.
"Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!"

Zola Emile - Germinal

16. července 2007 v 17:46 T - Z

Zola Emile - Germinal

Uplynulo dalších čtrnáct dní. Byl začátek ledna, nesmírná rovina ležela jako ochromená pod chladnými mlhami. A bída se ještě zhoršila, kolonie se hodinu od hodiny blížily smrti hladem. Čtyři tisíce franků, které přišly z Londýna od Internacionály, nestačily ani na tři dny na chleba. A nic víc nepřišlo. Ta velká mrtvá naděje ubíjela odvahu. Na koho se teď mají spoléhat, když je vlastní bratři opustili? Cítili se ztracení v té drsné zimě, odříznuti od světa. V úterý už nezbylo v Dvěstěčtyřicítce vůbec nic. Štěpán a jeho delegáti si nepopřáli chvilku oddechu: zahajovaly se nové sbírky po okolních městech, a dokonce až v Paříži, vybíralo se od domu k domu, organizovaly se schůze. Všechny snahy zůstaly marné, veřejnost, zpočátku vzrušená, se stávala lhostejnou, když se stávka protahovala, stále stejně pokojná, bez dramatických událostí. Nepatrné almužny sotva stačily udržet při životě nejnuznější rodiny. Ostatní žili z toho, že zastavovali šatstvo a po kouskách rozprodávali domácí zařízení. Všechno končilo u vetešníků, od kuchyňského nádobí až po nábytek. Jednu chvíli už mysleli, že jsou zachráněni, když několik drobných obchodníků z Montsou, jimž Maigrat zabil živnost, nabídli havířům úvěr, aby Maigratovi přebrali zákazníky, a po celý týden hokynář Verdonck a dva pekaři, Carouble a Smelten, dávali na úvěr každému, kdo přišel, ale jejich úvěr se vyčerpal, a všichni tři toho opět nechali. Radost měli soudní vykonavatelé, neboť tím jen vzrůstaly dluhy, které pak ještě dlouho zůstanou pro havíře drtivým břemenem. Úvěr už nebyl nikde žádný, nikdo už neměl na prodej ani starý hrnec, zbývalo už jen zalézt do kouta a tam zajít jako prašivý pes. Štěpán by se byl nejraději sám prodal. Zřekl se svých příjmů, odnesl soukenné kalhoty a kabát do zastavárny v Marchiennes, jen aby u Maheuových měli ještě co dát do hrnce. Zbyly mu jen boty, a ty si nechal, aby prý, jak říkal, stál pevně na nohou. Velice ho mrzelo, že stávka vypukla předčasně, dřív než se stačila svépomocná pokladna patřičně naplnit. V tom viděl hlavní příčinu katastrofy, neboť byl přesvědčen, že dělníci docela určitě zvítězí nad zaměstnavateli, jakmile budou mít dostatečné úspory, aby jim mohli vzdorovat. A vzpomínal si na to, jak Suvarin podezříval podnik, že to sám žene ke stávce, aby tak zničil pokladnu ještě v zárodku. Štěpán si zoufal při pohledu na kolonku, na ty chudáky bez chleba a bez tepla. Když se jednou večer vracel kolem Réquillartu, uviděl při silnici omdlelou ženu. Jistě padla hladem, Štěpán ji zvedl a zavolal na děvče, které zahlédl za ohradou. "Ale, to jsi ty?" řekl, když poznal Mouquetku. "Pomoz mi, musíme jí dát něčeho napít." Mouquetka, dojatá k slzám, zaběhla domů, do té rozviklané barabizny, kterou si její otec zřídil v rozvalinách. Ihned nato se vrátila s trochou jalovcové a s kusem chleba. Stařena, kterou jalovcová vzkřísila, se ihned beze slova hltavě zakousla do chleba. Byla to matka jednoho havíře, bydlela v kolonce směrem ke Cougny a padla u cesty, když se vracela ze Joiselle, kde se marně pokoušela si od sestry vypůjčit deset sou. Když se najedla, stařena odešla jako ve snách. Štěpán zůstal na pustém nádvoří Réquillartu, jehož zhroucené budovy zarůstaly trním.

Wolker Jiří - Jitřní píseň (Host do domu)

16. července 2007 v 17:46 T - Z

Wolker Jiří - Jitřní píseň (Host do domu)

Nesmělé jitro do tváří nám dýchlo
snem volných lesů, luk a dávných hor.
Vše divou vírou v duši naší ztichlo,
i bolest krvavá i těžký vzdor.

Radostně klidni brouzdáme se bosi
chladící trávou, lesní přes pažit.
Osení stříbří slzy ranní rosy.
Snad plakali jsme, - ale teď chcem žít!

Tam v mlhách krvavých den slunce tuší.
Vy myslíte, že nezasvitne sem?
Ach, věřte jen, a věřte celou duší -
a vírou svou i slunce unesem!

Vrchlický Jaroslav - Píseň emigranta (Selské balady)

16. července 2007 v 17:45 T - Z

Vrchlický Jaroslav - Píseň emigranta (Selské balady)

Jaký mne to schvátil cit?
Neměl jsem přec odejít!
Žil jsem, pravda, život v trudu,
v potu oral rodnou hrudu -
Bože, víš, však dím to v studu:
Nelze, nelze zapomnít!
Rodná střecha, stará ves!
Tam ten úvoz, tam ta mez!
Dostává vše náhle ruce
a mne táhne k sobě prudce,
jak mám obstát v této muce,
věčný Bože, odpověz!
Můj ten žita, řepky lán...
Komu má být zaprodán,
cizákovi nebo židu?
Prsť ta pila moji bídu,
já ji prodal za hrsť klidu -
Musím jít, kde cizí pán.
Ó vy trámy zčernalé
mojí chaty zvětralé
a ty sade s planou hruší,
kdo to chápe, kdo to tuší,
jak jsem vykrvácel duši
v trýzni kruté, pomalé!
Matky mé tam mohyla
v nový květ se odila
na hřbitůvku sešlapaném...
A my jdem - kde jenom stanem?
Naším hodem každým ránem
dědů stará postila.
A ta bible Kralická,
kterou duše mladická
zpíjela se, zpět mne volá,
pod panská se vrhnout kola,
doma zůstat - dlaň nechť holá,
síla v ní jest nadlidská!
Měl jsem trpět raději,
sílu hledat v naději,
na oteckém umřít lánu,
zaslzet si každou ránu!
Však již vnuci mí vstříc ránu
píseň síly zapějí!
Teď to cítím, teď to vím,
co lán dědů není mým,
co jsem ztratil, co jsem prodal,
co červ pochyb v srdci zhlodal!
Kdo však dí, že jsem se podal?
Umru s přesvědčením tím!

Vrchlický Jaroslav - Český sedlák (Selské balady)

16. července 2007 v 17:44 T - Z

Vrchlický Jaroslav - Český sedlák (Selské balady)

Od pravěku snášel bídu,
lomozil se, potil,
ku ochraně svého lidu
v záseky les hrotil.
Zahnal Franky, zahnal Sasy,
a přec neměl štěstí,
a přec utíral jen slzy
zkrvácenou pěstí.
Jednou trochu volněj vstala
znavená ta hlava,
když kolem ní záře vzplála
kněze Soběslava.
A zas léta jha a trudu,
léta odříkání,
měšťáci ho obírali,
obírali páni.
Němec kupčík jen ho vypil,
pán roznesl statky,
sedláček jen uši schlípil,
platil za ostatky.
A jen jednou mu to divně
za nehty přec vlezlo,
chytil cep a krušil v kusy
tiaru a žezlo.
Jak blesk lítal, drtil pýchu
a pil kalich páně,
v panské lebky, v skráně mnichů
bušil odhodlaně.
Ale potom! - Boží soudy,
škoda věru slova!
Nestačila v muku jeho
muka titanova!
Však tou nezdrcený tihou
nekles' v boji tuhém,
povstal z něho Jungmann s knihou
a Veverka s pluhem.

Voskovec & Werich – Osel a stín

16. července 2007 v 17:43 T - Z
Voskovec&Werich - Osel a stín
Scéna desátá:
Osel: Lide abdérský!
Lid:Osel mluví!!!
Osel: Padněte na kolena a pozdravte mne zdvižením pravé ruky!
Lid poslechne.
Kontokorentos: Pryč je první Abdéra, Abdéra Oslova!
Hippodromos: Pryč je druhá Abdéra, Abdéra Stínu!
Osel: Nastává Třetí říše! Říše Osla a Stínu!
Všichnizdraví a volají: Heilos!
Osel: Jen stará čistá abdérská rasa bude žít. Zahoďte mozky, zapomeňte číst a psát, spalte vše, co bylo vymyšleno a napsáno, a slyšte hlas nové, třetí Abdéry:
Amplion: Mein Volk aus Abdera! Uns gehört der Sieg und der Krieg! Wir opfern gerne das Leben von Millionen! Weg mit der Kultur, her mit Kanonen und Gas! Nieder mit der Menschheit, nieder mit der Welt!!

Verlaine Paul - Bělostný měsíc (Saturnské básně)

16. července 2007 v 17:43 T - Z

Verlaine Paul - Bělostný měsíc (Saturnské básně)

Bělostný měsíc
svůj bledý jas
rozlévá v lesích,
je slyšet hlas,
jak listím padá...

Ó měj mě ráda!

Nad tůní vrby
ladí svůj stín
v zrcadle hlubin,
hlas bolestín
v nich větrem kvílí...

Sněme v tu chvíli!

Nesmírné, něžné
utišení
s oblohy hvězdné
jako mžení
měsíčné, bílé...

Jak vzácná chvíle!

Verhaeren Émile - Strom

16. července 2007 v 17:42 T - Z
VERHAEREN ÉMILE - STROM
- úryvek ( Přeložil Karel Čapek )
Sám,
ať kolébá jej léto, ať jím zima svistí,
ať jíní peň mu kryje nebo svěží listí,
vévodí po dny něhy nebo nenávisti
životem ohromeným a svrchovaným, sám
rovinám.
Vždy stejná pole vidí po sta, po staletí
a stejná orání a zase stejná setí;
zrak dávno zhaslý, předků zrak
nejdávnějších se díval, jak
po niti nit, po outku outek
mu hrubou kůru tká a uzlovité sněti.
Obzíral pokojně a mocně jejich dílo;
u paty huňaté jim ustlal z mechu koutek,
kdy kryl je v poledne, když k spánku ulehli si,
a v jeho stínu bylo
sladko jich dětem, jež se milovaly kdysi.
Dle něho, sotva svitne den,
ve vesnicích čas věští, pláče-li či zpívá.
V tajemství bouřlivých je mraků zasvěcen
i slunce, jež se mračně na obzorech skrývá;
je sama minulost vztyčená v širém poli,
než ať v své dřevo jakékoli
vzpomínky tvrdě zarývá,
sotvaže ledna ubývá
a v jeho starý kmen se míza vlévá zas,
se všemi větvemi, se všemi poupaty
- trčící paže, ústa bláznivá -
vyráží křik nesmírně napjatý
v budoucí čas.
Z paprsků dešťových a ze světelných nití
tkáň listů průsvitných dychtí teď upevniti;
své uzly stahuje, hladí své haluze,
tlačí se čelem výš k zdolané obloze:
své savé kořání vrhá tak chtivě dál,
že půdu sousední i močál vystřebal
a že sám užaslý se pozastaví chvíli
nad vlastní hlubokou, zuřivou, němou pílí.
Oh, jaké zápasy však vedl celou zimu,
by takto rozmáchl se v plném úsilí!
Čepele větru kůru protknuly mu,
údery orkánu a vichr zběsilý,
žíravé piliny, jež jinovatka sela,
veškerá nenávist, o život válka celá,
a ze severu sníh, z východu kroupy zas
a zuby, jimiž hryzl strašný bílý mráz
až v hustých štůčkách vláken, v samém živém lýku,
ta bolest kroutila jím, mukami se chvěl,
a přec po celý čas
ni v okamžiku
své síle nedal poleviti v přepevné vůli, by své rozložité žití
krásněji každým jarem utvářel.