Blogísek na Blog.cz

V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravován v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Or­še poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jirchářů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, za­chovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Ni­kdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako os­lice sedlo, nese nápis: Říční lázně.

"Ach ovšem," děl purkrabí, jemuž se kdysi v století čtrnáctém namanulo jednati zpříma, "ach ovšem, koupejme se!" Řka to, prošel křovisky až k písčině a vykonal, co byl již řekl. Od těch dob, pokud paměť sahá, se užívalo těchto míst podle jejich určeni.

Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ru­ce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet.

"Tento způsob léta," děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným.

Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vo­dy, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu?

Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu."

Řka to ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal:

"Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny."

V tu chvíli kanovník Roch, muž, jenž lépe než kdokoliv jiný znal cenu mravnosti, vkročil na říční hráz vroubící druhý břeh. Odříkávaje báseň či modlitbu vhodnou pro tento denní čas, měl dosti pokdy, aby se díval na všechny strany, a tu nebylo nesnadné spatřiti mistra Antonína Důru, jenž maje jazyk ven vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou.

"Hej," vykřikl kanovník, "hej, pane, počínáte poz­dě svůj sabat, což nezní zvony dosti silně? Sesed­něte se svého koštěte, vidím je zřetelně mezi va­šimi stehny. Zanechte ohavnosti, jež vás zahubí. Vemte si plášť nebo utěrku, která visí na zábradlí vaší ohavné stoky, jinak, u všech všudy, přejdu na druhý břeh a vyprázdním vaši láhev do Orše."

"Budiž," děl Antonín měně tělesné držení, "čiňte si po libosti a přejděte. Spěchejte a vizte všechny po­drobnosti svého omylu, poohlédněte se po koštěti v mých koutech a jste-li dosti zručný, abyste na­lezl obsah v láhvi, nebudu vám pro to činiti výči­tek. Nuže vykročte, udeřte sandálem do tohoto proudu. Chtěl bych říci několik pravd, jež je nut­né slyšeti v pravý čas."

Kněz zavřel knihu, zanechav mezi listy sevřený ukazováček, usedl na kamenný náhon a jal se od­povídati, poněkud spílaje a přece nepřekročuje mezí ušlechtilého hovoru.

"Jaký jste to," řekl, "nečistý hmyz, jenž odkládá kal­hoty tak snadno, jako poctivý člověk svoji čepicí? Kdo byl váš učitel? Kdo vám vštípil tyto mravy?"

"Dobrá," děl Antonín, zapaluje si doutník, který mimo nadání nalezl v kapse pláště, jejž zapomněl zákazník z minulého dne, "dobrá, mohu vám vy­pravovati o svých učitelích, kteří vesměs byli dob­ráci a lidé učení. Avšak nesměšujte mne s nemravy. Odložil jsem své spodky z dobrých důvodů. Ne­boť kůže, jak se doposud vykládá v týchž školních místnostech, kam jsem chodíval za svým obecným vzděláním, je uzpůsobena k dýchání a velmi si ho žádá.

Byly mi vštípeny názory zdravotnické, přijal jsem je a jsem jich dbalý s velikým prospěchem svého těla. Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dob­rati smyslu. Jděte, vy vykladači ohavnosti, klábo­sících liter a dýchavičných řádků, jimž se zmanu­lo kulhati podle pravidla."

Řka to, jal se plavčí mistr sestupovati po schůd­cích a vhroutil se do bazénu.

"Jsem zde, mluvil dále snášeje chlad vody jako statečný člověk, abych vám odpověděl na všechna utrhání, jimiž mne zahrnujete od pěti let, avšak smočil jsem si ruce a je příliš pozdě, abych vyňal z úst doutník, a příliš záhy, abych jej odhodil."

"Jakže," zvolal abbé, "vy byste chtěl opakovati pří­hodu z bajky o vráně, jež ztrácí sýr! Probůh, podrž­te si svůj doutník a buďte němý."

Za těchto hovorů líté vybroušenosti vešel na plo­várnu Důrovu muž asi padesátiletý, jehož lýtka prozrazovala střehy šermířské a jehož ruce vězely v rukavicích. Byl oděn jako anglický myslivec a jeho royalistická tvář bez jizvy nesla tukový nádo­rek zvící ořechu nad úhlem levé čelisti.

"Dobrý den," řekl z oblaku vybraných stájových vůní.

"Dobrý den," odtušil mistr Důra, "konám cvičení, s nimiž jste obeznámen a jež už sdostatek rozvztek­lila kanovníka. Poshovte mi, abych obeplul nádrž."

"Zajisté, nepohněvá-li můj souhlas abbého, ne­chci vám překážeti," odpověděl příchozí a usedl na stoličku, co plavčík, nesa doutník v ústech, čeřil hladinu bazénu.

Duchovní na druhém břehu založil stránku a od­loživ knihu, opětoval pozdrav.

"Dobré jitro, majore. Domníváte se doposud, že shovívavost, již osvědčujete vůči tomuto pošetilci nevýrazného ducha, je správná?"

"Ano," děl myslivec, "tělocvik mistrův se zdá pří­hodným a jeho duch, jakkoliv je jen plavčíkem, je dosti hbitý, aby vám rozmanitě odpovídal. Mohl bych zabrániti, aby nevstoupil do lázně, avšak při­šed, spatřil jsem jej již pohroužena do vody a plo­voucího. Proč mám rušiti věci, jež trvají?"

"Pah," vykřikl abbé, "býval jste vždycky nadšenec času, ačkoliv je jisté, že pomíjíte věcí věčných. Nu dobrá, bude se vám odpovídati z těchto chyb. Kniha, kterou jsem odložil, je dosti blízká, aby nám připomenula, co jest trvání. že stará 2. 000 let. Majore, dejte pozor, co chci říci."

"Pane," děl Důra, vylézaje z vody, "major nečetl vaši knihy a nebude jí čísti, ani kdyby byla ještě starší. Což je tak pošetilý, aby věřil, že staří oslové hýkají lépe Přišel loviti ryby a vy, křiče ze všech sil, je zaháníte."

Zatím major otevřel skříňku, již přinesl z komo­ry Důrovy, navlékl dešťovku na udici a vmetl ji do proudu.

"Nikoliv," děl, "shledávám jakési zaujetí v těchto hovorech, a třeba by nebyly dosti ušlechtilé, při­pouštím je, neboť zaujetí jsou odlesk vášní. Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé?"