Svět po první světové válce 2

15. května 2007 v 16:05 |  Maturitní otázky z dějepisu

Krize koloniálního systému

Válka otřásla také koloniálními panstvími evropských mocností, kde byl veden národně osvobozenecký boj (právo národu na sebeurčení, demokracie; nacionální tendence). Válka způsobila přerozdělení kolonií (Versaillesko - Washingtonský systém).
Mongolsko bylo pod sovětským vlivem díky pomoci vyhnání Japonců Rudou armádou. Roku 1924 po smrti posledního chána byla vyhlášena MONGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA. (Tím vznikl druhý socialistický stát na světě.) Vůdci Mongolska uvnitř byli Čojbalsam a Süchbátar.
Čína byla nejednotná, jednotlivé oblasti byly v rukou vojenských velitelů. Byly zde ještě přežitky feudalismu a pronikaly sem velmoci (hlavně Japonsko). V čele protinárodního hnutí byla strana národní buržoazie a inteligence (Kuomintang). V čele stáli Sunjásten a Čankajšek. Cílem komunistické strany Číny, vedené Mao-ce-tungem, bylo sjednotit stát. Rozpoutala se zde tedy občanská válka mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem. Roku 1928 Čankajšek vyhlásil Národní vládu v Nankingu. O tři roky později (1931) do Číny vpadli Japonci, pronikli do Mandžuska a vytvořili zde loutkový režim (vazalský stát závislý na Japonsku = Mandžukuo). V čele stál poslední čínský císař Pchu-ji.
V Indočíně, francouzské kolonii, stál v čele boje Ho-Či-Min. Také Indonésie byla proti evropské nadvládě. Zde proti Nizozemcům vystoupil Sukárno. Indie za války podporovala Británii, která slíbila učinit zde reformy, samosprávu a udělit status dominia. Po válce se tak však nestalo, ba dokonce se Británie snaží posílit svůj vliv v Indii. V roce 1919 Angličané tvrdě zasáhli - (střelbou do demonstrantů) do pokojné demonstrace u Amritsaru. V čele indického boje stanul Mahatma Gándhí (pseudonym; znamená velká duše). Byl zastáncem boje v duchu indické filozofie (pasivní odpor a občanská neposlušnost; bojkot všeho anglického - zboží, zákonů, úřadů, ..). Několikrát se také dostal do vězení. Džaváharlál Nehrú, spolupracovník Gándhího se stal představitelem politické strany Indický národní kongres. Ačkoliv dosáhla jisté autonomie (1937), Indie se stala plně nezávislou až 15. 4. 1947. O rok později byl Gándhí zavražděn muslimským fanatikem.
Také Turecko bylo pod kontrolou Británie. Do čela Národní revoluce se zde postavil Mustafa Kemal Paša zvaný "Atatürk" (otec Turků) . Roku 1923 se Turecko stalo republikou; probíhá zde modernizace země a četné reformy. Prezidentem (diktátorem) se stal Atatürk. V bývalé Persii, dnešním Íránu, došlo roku 1921 k vojenskému převratu a Írán získal nezávislost na Anglii. V čele stál plukovník Réza Chán Páhlaví (později nastolil osobní moc). Afghánistán byl již od konce 19. století pod nadvládou Britů. I ten získal nezávislost (1919). Problémem zde ale byl Islámský feudalismus (život podřízený islámu). Britský protektorát Egypt získal nezávislost roku 1922 a stal se královstvím v čele s králem Saúdem I. Sýrie a Libanon se osamostatnili povstáním a vyhlášením nezávislosti na Francii až koncem 20. let. Saúdská Arábie získala nezávislost v polovině 20. let, Irák roku 1920 (stále se zde však udržuje vliv Británie).
Na území Palestiny Britové za války vydali Belfourovu deklaraci, ve které slíbili, že se Palestina stane domovem Židů a začali sem Židy stěhovat. Již v této době však nastaly mezi Palestinci a Židy problémy. Chaim Weitzmann, vůdce sionistického hnutí, chce Židům zajistit právo na vlast (bojem).
Také v Africe začíná boj za osvobození, je však potlačen (většina států zde vzniká až v r. 1960).
Latinskoamerické státy (Brazílie, Argentina, Chile a Mexiko) za války zbohatly (dodávaly suroviny dohodě). Po válce sem začínají pronikat Američané (Amerikanismus). Pod tlakem USA se mnohé země orientují na monokultury a těžbu surovin. Tyto země se stávají hospodářsky závislé na USA (neokolonialismus). Poměry jsou zde stále vnitřně nestabilní a střídají se zde vojenské diktatury.

Vývoj v letech 1924 - 1929

(překonání hospodářské krize - období dočasné stabilizace)
Válka však všechny rozpory nevyřešila. Po ní se objevují nové rozpory, a to jak územní, tak otázky reparací (Německu byly stanoveny vysoké reparace - 200 miliard marek. To však Němci nechtěli a ani nemohli splácet.) Tyto problémy se řešily jednáním.
V roce 1922 proběhla konference v Janově, kde byly řešeny ekonomické problémy (reparace), bylo pozváno Rusko a Německo. Nevyřešila však to, kvůli čemu byla svolána (vinou Francie). Vedla ke sblížení Německa a Ruska, kteří zde podepsali hospodářskou smlouvu (v Rapallu). Zhoršily se však vztahy mezi Francií a Německem, které přestalo platit reparace. Roku 1923 nastala v Německu Rurská krize, kdy Francouzské a Belgické vojsko obsadilo Porúří. Německo projevilo pasívní odpor (zastavila se veškerá výroba a těžba). Nastala obrovská inflace, která měla dopad na sociální oblast (revoluční nálady). Ještě více posílilo dělnické hnutí (silné již za Bismarcka). Byla zde také silná komunistická strana (v čele Ernst Thälmann). Británie a USA donutili Francii opustit Porúří a bylo rozhodnuto o dalších jednáních (otázka reparací).
V roce 1924 byl přijat Dawesův plán (americký ekonom) na hospodářskou obnovu Německa. Německu byla poskytnuta finanční půjčka ("dolarový déšť") pod podmínkou, že až dojde k oživení ekonomiky, tak Německo začne opět splácet reparace. To znamenalo počátek usmíření mezi vítězi a poraženými. Německo bylo připoutáváno k angloamerickému ekonomickému světu (spjato s hospodářským vzestupem (konjunkturou)). V letech 1924 - 29 došlo ke stabilizaci kapitalismu založeného na kapitálových investicích (vývoz kapitálu z USA do Evropy; modernizace výroby - automatizace a sériová výroba). Vznikly nadnárodní monopoly, zlepšila se životní úroveň a snížila se nezaměstnanost, došlo k rozvoji automobilismu (FORD) a letecké civilní dopravy. "zlatá dvacátá léta"
Roku 1924 Lindbergh poprvé přeletěl Atlantik (New York - Paříž). Došlo k rozvoji filmového průmyslu a oslavování amerického způsobu života.

Mezinárodní vztahy

- pokusy o zajištění míru
- roku 1924 podán návrh na vytvoření evropské kolektivní bezpečnosti (prosazovala jej Fr. a ČSR)
- 1925 se v Locarnu sešli zástupci Francie, Velké Británie, Německa, Belgie, Itálie, ČSR a Polska
. . . . - úkol: zaručení hranic na Rýnu
. . . . - Rýnský garanční pakt (mezinárodní záruky hranic na Rýně - mezi Něm., Fr., Belgií)
- pro ČSR a Polsko byla Locarnská konference zklamáním, protože se nepodařilo podepsat
. "Východní Locarno" - něco podobného pro ČSR a Polsko
- byly podepsány arbitrážní dohody mezi Polskem, Německem a ČSR
- kdyby mezi nimi vznikly nějaké spory, bude je řešit arbitráž (rozhodčí), který tyto spory posoudí
Roku 1926 bylo Německo přijato do společnosti národů (Briand a Stresemann dostali Nobelovu cenu míru - za Locarno). Roku 1928 byl uzavřen Briand- Kellogův pakt (potvrzení pacifismu), který znamenal výzvu ke zřeknutí se války, jako prostředku k řešení problémů mezi státy. Podepsalo ho asi 60 států. Měl však malý praktický význam, protože nebyly stanoveny sankce pro případné porušení. V Youngeově pláně (1929) se znovu řešila otázka reparací Německa a Rakouska.

Dělnické hnutí ve 20. letech

Roku 1919 byla obnovena Druhá internacionála ("socialistická internacionála").
. . . . . . - program: demokratický socialismus
. . . . . . - probíhá proces diferenciace v dělnických stranách (pravice × levice; z levice vznikají KS)
1918 vzniká KS v Maďarsku, Německu, Rakousku, Polsku, Finsku
1919 vzniká KS v USA, Anglii, Jugoslávii, Bulharsku, Španělsku, Itálii

březen 1919
. . . . - z iniciativy výboru KS se v Moskvě sešla konference, která založila třetí internacionálu (komunistickou internacionálu) = "kominterna"
. . . . - účastnili se delegáti asi z 20 zemí
. . . . - v Rusku probíhala občanská válka, intervence
. . . . - komunistické strany = sekce kominterny; mezi sjezdy měla rozhodující moc exekutiva kominterny (výkonná rada)

1920 - druhý sjezd kominterny
. . . . . . . . - přijato 21 podmínek pro vstup do kominterny
. . . . . . . . . . . . - demokratický centralismus
. . . . . . . . . . . . - přijetí revolučního programu:
. . . . . . . . . . . . . . . . . volitelnost zdola nahoru
. . . . . . . . . . . . . . . . . menšina se podřizuje většině (nižší orgán se podřizuje rozhodnutí vyš.)
. . . . . . . . . . . . . . . . . členstvo se řídí principy, které přijmou nejvyšší orgány
. . . . . . . . . . . . . . . . . v každé zemi má být jedna politická strana

září 1920 - sjezd komunistické strany - většinu získala Marxistická levice
prosinec 1920 - boj o lidový dům (sídlo ČSSD)
. . . . . . . . . . . . - formálně patřil osobě, která se hlásila k pravici (dům patří pravici)
. . . . . . . . . . . . - do vnitřních sporů zasáhla policie
. . . . . . . . . . . . = boj o charakter republiky
. . . . . . . . . . . . - levicové síly poraženy, definitivní rozhodnutí o rozdělení soc-dem.
květen 1921
. . . . - vznik české KS (v čele se Šmeralem) - dříve vznikla KS na Slovensku, v Liberci (Keibych)
říjen/listopad 1921 - slučovací sjezd => vytvořila se jednotná KS
od poloviny 20. let
. . . . - v kominterně se prosazuje bolševizace KS (Stalin)
. . . . . . . . . . . . = očista
. . . . . . . . . . . . - hledání nepřátel uvnitř KS (oportunisté, reformisté)
. . . . . . . . . . . . - cíl: upevnit KS, prosazovat pgm boje za diktaturu proletariátu
. . . . . . . . . . . . - odmítání spolupráce s ostatními politickými stranami (zejm. soc-dem.)

30. léta. . . . - soc-dem. považována za zrádce dělnictva (nazýváni "sociálfašisté")
od 1929 - v Československu - bolševizace KSČ na 5. sjezdu
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . - do čela: mladá generace (Klement Gottwald)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.