Ovidius (Publius Ovidius Naso) - Proměny ( Filémón a Baukis )

14. května 2007 v 14:55 |  L - O
Publius Ovidius Naso - Proměny ( Filémón a Baukis )
Moc nebes je nesmírná, mezí všech prostá;
cokoli bohové chtí, to skutkem stane se ihned.
Abys mi věřil, slyš! Kdes na fryžských pahorcích stojí
lípa a vedle ní dub; kol obou se ohrada táhne.
Sám jsem viděl to místo - mne panovník troizénský Pittheus
poslal do fryžské země, kde otec jeho kdys vládl.
Poblíž je velká tůň, dřív obytná půda to byla,
dnes se tam bahenní slípky a potápky na vodách hemži.
Júpiter v podobě lidské v ten kraj kdys přišel, a s otcem
berlonoš Merkur, Atlantův vnuk, svá odloživ křídla.
Tisíce obešli domů a hledali ke spánku místo,
tisíce domů jim uzavřel klíč. Jen jeden je přijal:
byl sic malý, jen slamou a bahenním rákosem krytý,
avšak zbožný. V té chýši se spojili za mladých roků,
v ní též zestárli spolu dva manželé, Filémón starý
s Baukidou stejného věku. K své chudobě rádi se znali,
nesli ji s klidnou myslí, a proto jim nebyla těžká.
Ať by ses na pány ptal či na sluhy, bude to stejné:
v domě jsou jen dva lidé, a oba jsou sluhy i pány.
Když tedy nebešťané k té nevelké dospěli chýši,
oba sklonili hlavu a vstoupili nízkými dveřmi.
Stařec jim sedadlo podal, by údům pohovět mohli,
přes ně pak ochotná Baukis hned režné prostřela plátno.
Rozhrábne teplý popel, v němž doutnalo dříví, a křísí
na krbu včerejší oheň: dřív suchou korou a listím
živí troud a stařeckým dechem jej rozdmýchá v plamen,
potom snesla s půdy i draček a suchého klestí,
poláme na drobno dříví a přiloží pod malý kotlík.
Její milený choť již nasbíral v zahrádce zelí.
Oloupe listy s něho a dvojzubou vidlicí sejme
uzený vepřový hřbet, jenž visel na černém trámu
(dlouho již uschován byl!), a od něho nevelký kousek
uřízne, uříznutý pak měkčí ve vřelé vodě.
Mezitím prázdný čas svým hostům hovorem krátí,
natřesou žíněnku též (jest vycpána sítinou měkkou),
na lehátko ji vloží (má vrbový spodek i nohy),
přes ně pak položí přehoz, jejž bývali prostírat zvyklí
jenom ve svátek - ale i ten byl nuzný a vetchý:
onen podstavec z vrby si na přehoz nemusel stýskat!
Bohové ulehli. Podkasána a chvějíc se, Baukis
přistaví stůl, jenž nohy měl tři, však jednu z nich kratší;
střípek přidal jí délky. Když podložkou nahnuti bylo
zmírněno, srovnaný stůl pak zelenou otřela mátou.
Čisté Minervy dvojbarvý plod naň předloží hostům,
lahodné podzimní dřínky, jež v jasné chovala šťávě,
salát čekankový a ředkvičky, hromádku sýra,
vejce, jež v popelu vlažném jen zlehounka vařila - všecko
v čistém nádobí z hlíny. Pak postaví měsidlo na stůl,
tepané z téhož "stříbra", a dřevěné, bukové číše:
celá dutina jejich se blyštěla žlutavým voskem.
Za malý okamžik dodal i krb své pokrmy horké.
Víno skrovného stáří je sklizeno se stolu opět,
ovšem na chvíli jen, a zákuskům učiní místo.
Ořech tu jest, též kárský fík a svraštělé datle,
slívy a jablka vonná se v širokých košících skvějí,
jakož i chutné hrozny, jež sebrány s nachové révy;
uprostřed bělostný medový plást. A k tomu se druží
nade vše milé tváře a ochota čilá a štědrá.
Zatím si všimnou, že džbán, ač tolikrát nabrali z něho,
samoděk plní se zas a vína přibývá stále.
Užasli nad tím divem a chvějí se, vzepjavše ruce,
modlí se nesměle Baukis a Filémón, o milost prosí,
aby jim prominut byl ten prostý, chudičký oběd.
Byla tam jediná husa, jež hlídala malou tu chýši:
tu svým božským hostům se chystají zabíti v obět.
Měla však rychlá křídla, i zchvátila pomalé starce,
dlouho jim unikajíc, až konečně u samých bohů
hledala spásu. A ti ji kázali na živu nechat.
"Bohové jsme," tak řekli, "a bezbožné sousedstvo dojde
zaslouženého trestu, než vám bude dopřáno ujít
bezpečně chystané zkáze. Jen opusťte rychle svou chýši,
provázejte náš krok a k horské výšině s námi
pospěšte!" Poslechnou oba a o hůl se opírajíce
berou se s námahou pryč a stoupají po táhlém svahu.
K vrcholu měli jen tolik, co šíp as dosáhne letem
jednou vyslaný: obrátí zrak a spatří, že voda
pokrývá vše, jen jejich že dům tam uchován stojí.
A co se diví té věci a pro osud krajanů pláčí,
hle, ta stařičká chýše, tak malá i pro dva jen pány,
mění se náhle v chrám! Již ve sloupy rozsochy přešly,
žlutě se lesknou došky, je vidět zlacenou střechu,
veřeje tepané zdobně a podlahu mramorem krytou.
Tehdy pak Sáturnův syn k nim promluvil s laskavou tváří:
"Starče spravedlivý a stařeno, která jsi hodna
spravedlivého muže, co žádáte?" - Promluviv stručně
s Baukidou, Filémón zjeví, co usnesli společně oba:
"Státi se božími sluhy a hlídači vašeho chrámu
přejem si být, a jako jsme prožili svorně své roky,
tak ať hodina táž nás usmrtí! Nikdy ať nezřím
ženy své hrob, a mne ať nemusí pohřbívat ona!"
Tužba ta splnění došla. I byli tam hlídači chrámu,
dokud přáno jim žít. Pak sešedše lety a stářím,
u svatých stupňů stáli kdys náhodou, vzpomínajíce
osudů kraje: tu Filémón zří, že se odívá Baukis
listím, a Baukis uzří, že Filémón listím se halí.
Ačkoli oběma tvář již zarůstá vrcholkem stromu,
dokud bylo to možno, přec hovoří spolu. "Bud sbohem,
choti!" tak současně řekli, a současně ústa jim pokryl
větvovím strom... I dnes ti tam ukáže bithýnský rolník
dvojici sousedních pňů, jež vyrostly z těla jich obou.
Takto mi vážní starci - a neměli příčiny lháti -
tenkrát vyprávěli. Já sám jsem viděl tam vínky
viseti na haluzích a řekl jsem věšeje čerstvé:
"Miláček bohů buď bohem a ctěn buď, bohy kdo ctíval!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maturant maturant | 15. května 2008 v 11:29 | Reagovat

Ten text je dobrej nápad. Aspoň trochu vím, o čem to je a nemusím to číst všechno...... Dík

2 Karol Karol | E-mail | 2. listopadu 2008 v 19:37 | Reagovat

To je božííí...MOOOOOOC dík za ten textík,ptže moje ségra tudletu....knížku taky musí čísti,takže aspon ví o čem to je no prostě..Je to přesně tak,jak to tu napísáánkoval maturant :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.