První světová válka

15. května 2007 v 16:18 |  Maturitní otázky z dějepisu
První světová válka
První světová válka představovala zásadní zlom v dosavadních dějinách lidstva. Byl to velký konflikt globálního charakteru po čtyřiceti letech relativního klidu v Evropě (s výjimkou balkánských válek 1912 - 1913), kdy se ovšem řada konfliktů odehrávala mezi evropskými mocnostmi mimo Evropu při koloniálním dělení světa. V letech 1880 - 1881 a 1899 - 1902 vedla Británie válku v jižní Africe proti tamním Búrům. Na americkém kontinentě již v polovině 19. století stály USA ve válce proti Mexiku o rozšíření území. V r. 1898 válčily USA se Španělskem a získaly významné pozice v karibské oblasti (Kuba, Portoriko) a v jihovýchodní Asii (Filipíny). V letech 1904 - 1905 se na Dálném východě odehrála rusko-japonská válka, která skončila porážkou Ruska. V řadě oblastí se vyhrocovalo napětí mezi jednotlivými státy. Růst mezinárodního napětí souvisel se snahami stále více se militarizujícího Německa, které usilovalo v důsledku svého opoždění při dělení světa o prosazení svého dominantního vlivu v Evropě a o zisk koloniálních území. Spojence pro realizaci svých cílů hledalo Německo v Rakousko-Uhersku a Itálii. S nimi r. 1882 uzavřelo vojensko-politické spojenectví - Trojspolek. Jako protiváha se vytvářely podobné vazby mezi ostatními evropskými mocnostmi, jejichž dosavadní rozpory tak ustoupily do pozadí. Základem se stalo rusko-francouzské spojenectví z r. 1893. V roce 1904 byla podepsána britsko-francouzská "srdečná dohoda" o rozdělení koloniálních sfér vlivu. V podobném duchu byla v r. 1907 uzavřena i aliance Velké Británie s Ruskem, tím byla založena Dohoda. V této konstelaci mezinárodních vztahů pak narůstalo napětí mezi oběma bloky.
Záminkou k rozpoutání vzájemného konfliktu se stal atentát mladých srbských nacionalistů (Černá ruka - Gavrilo Princip) na rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este v Sarajevu 28. června 1914. Atentát sám byl projevem protestu proti rakousko-uherské anexi Bosny a Hercegoviny v r. 1908. Po odmítnutí rakousko-uherského ultimáta srbskou vládou vyhlásilo Rakousko-Uhersko 28. července 1914 Srbsku válku. Na stranu Srbska se postavilo Rusko. Do konfliktu se zapojilo také Německo a vzápětí i Francie, Velká Británie a další státy. Tak původně lokální konflikt přerostl ve světovou válku.
Z hlediska sil byla ekonomicky i vojensky silnější Dohoda. Ale takto její potence nebyla zpočátku tak patrná vzhledem k tomu, že Německo vedlo dynamicky rychlou útočnou válku na všech frontách (západní, východní, balkánská) a podařilo se mu získat významnou část protivníkova území i s ekonomickým zázemím (Francie, Belgie, ruskou část Polska).

1. fáze (srpen - prosinec 1914)

Probíhala ve znamení převahy Německa a Rakouska-Uherska. K nim se však nepřipojila Itálie, která zůstala neutrální a později vstoupila do války na straně Dohody. Nicméně se Německu nepodařilo v této fázi tzv. bleskovou válkou dosáhnout rozhodujícího vítězství. Francouzi již na podzim 1914 německý bleskový úder zastavili na Marně a zabránili tak dobytí Paříže. Posléze se podařilo zastavit postup vojsk Ústředních mocností (Německa a Rakouska-Uherska) i na východní ruské frontě.

2. fáze (1915 - 1916)

Válčící země se pokoušely celou řadou ofenzív přivodit rozhodující obrat ve válce ve svůj prospěch. Avšak tyto snahy skončily neúspěšně a vedly jen k obrovským lidským a materiálním ztrátám. K nejkrvavějším střetům se statisícovými ztrátami na obou stranách došlo v r. 1916 na západní frontě ve Francii v bitvách u Verdunu a na Sommě. Němci ve snaze porazit protivníka sáhli k zakázaným a drastickým metodám vedení války. Již v roce 1915 použili u města Ypres (Belgie) chemické otravné látky a v témže roce zahájili bezohlednou ponorkovou válku, která postihla i neutrální země. Britové zase jako novou zbraň použili tanky. Válka přešla v zákopovou poziční válku a koncem r. 1916 se stabilizovala situace, když už se projevovaly první znaky válečné vyčerpanosti. Úspěchem ústředních mocností byla porážka Rumunska. To oživilo v Německu naděje na realizaci dalekosáhlých válečných plánů, jejichž základem bylo vytvoření německé střední Evropy (Mitteleuropa), zahrnující vedle Německa i celé Rakousko včetně českých zemí. Toto jádro měla obklopovat ostatní evropské státy, které by byli satelity pod německým vojenským protektorátem. Dohoda naproti tomu zpočátku usilovala jen o několik dílčích korekcí. Předně mělo být Francii navráceno Alsasko-Lotrinsko. Rusko požadovalo připojení rakouské východní Haliče a Bukoviny. Velká Británie a Francie usilovaly o rozdělení si tureckých držav na Blízkém a Středním východě a o rozdělení si německých kolonií. Teprve později Dohoda své požadavky radikalizovala.

3. fáze (1917 - jaro 1918)

Třetí fáze znamenala zlom ve válce , když se strategická i technická převaha klonila na stranu Dohody. Nepomohlo ani rozšíření aliance Ústředních mocností o Turecko a Bulharsko ve Čtyřspolek. Dohoda se naproti tomu zdála posílena únorovou revolucí v roce 1917 v Rusku, kdy byl svržen carismus a liberální Prozatímní vláda se vyslovila pro další pokračování války po boku Spojenců. Avšak katastrofální ekonomická situace, válečné vyčerpání a nechuť k dalšímu vedení války v širokých masách ruského obyvatelstva - to vše umožnilo 7. listopadu 1917 ruským bolševikům provést pod vedením V. I. Lenina Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Nová bolševická vláda vzápětí vystoupila z války, kterou již předtím prohlašovala za nespravedlivou a imperialistickou. Cílem sovětské vlády bylo využít válečného rozvratu k uskutečnění socialistické proletářské revoluce i v ostatních státech. Toto citelné oslabení Dohody bylo kompenzováno, když do války v dubnu 1917 vstoupily na její straně USA, jejichž ekonomické a vojenské nasazení rozhodujícím způsobem umožnilo Dohodě převzít ve vedení války iniciativu.

4. fáze (jaro - podzim 1918)

V této fázi je čím dál zjevnější, že poměr sil se plně změnil ve prospěch Dohody. Vedle technické a vojenské převahy posiloval pozice Dohody ještě jeden významný faktor - touha potlačených národů na své osvobození. Zpočátku Dohoda nepočítala s nějakou zásadní státotvornou přestavbou Evropy a nebylo v jejích plánech ani rozbití Rakouska-Uherska. Proto také výrazněji nepodporovala snahy emigrační politické reprezentace Čechoslováků, Poláků, Jihoslovanů a Italů. Cílem těchto reprezentací bylo vysvobození z habsburské nadvlády. Poté, co Dohoda seznala, že se jí nepodaří Rakousko-Uhersko odpoutat od jeho stále závislejšího postavení na Německu, odmítla ve svých představách o mírových podmínkách návrat k předválečnému status quo (mír bez vítězů a poražených). Za válečný cíl si stanovila úplnou porážku protivníka a nové státoprávní uspořádání Evropy. Velkou odezvu z tohoto hlediska měla formulace válečných cílů americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem v lednu 1918 v jeho 14 bodech. Během dalšího vývoje i on dále radikalizoval své požadavky, když místo autonomie pro potlačené národy Rakouska-Uherska požadoval na podzim 1918 jejich úplnou nezávislost. Němci se snažili využít uzavření separátního brestlitevského míru s Ruskem v březnu 1918 k tomu, aby přesunuli uvolněné vojenské kapacity na západní frontu. Tím chtěli udržet co nejvíce pozic pro mírová jednání. Avšak v srpnu 1918 dohodová vojska prolomila v Evropě západní frontu, která se stala hlavní a rozhodující frontou světové války. V podzimních měsících bylo vítězství Dohody za výrazné americké pomoci dovršeno. V září 1918 kapitulovalo Bulharsko, koncem října a počátkem listopadu pak Rakousko-Uhersko a Turecko. 9. listopadu 1918 kapitulovalo i Německo (abdikace císaře Viléma II. a vyhlášení republiky). První světová válka skončila 11. listopadu 1918, když bylo podepsáno příměří v Compiegne.
Základem uspořádání v Evropě, určujícím do značné míry i poměry v ostatních částech světa, se po první světové válce stal versailleský systém vytvořený mírovými smlouvami států Dohody s poraženými státy. Smlouvy byly připraveny mírovou konferencí vítězných mocností v Paříži během první poloviny roku 1919. Cílem konference byla dalekosáhlá přeměna mezinárodních vztahů. Hlavní pozornost se soustředila na smlouvu s Německem. Zatímco Francie prosazovala tvrdý postup vůči Německu, Velká Británie si přílišné oslabení Německa nepřála. Stejně jako USA chtěly Německo přiměřeně silné vůči oběma evropským mocnostem. Nakonec se s určitým oslabením prosadilo stanovisko Francie. Mírová smlouva Dohody a jejích spojenců s Německem byla podepsána 28. června 1919 ve Versailles (Německo musí platit obrovské válečné reparace, ztrácí Alsasko-Lotrinsko a všechny své kolonie, Francii musí na 15 let přenechat Sársko, kolem Rýna zřízeno demilitarizované pásmo; musí odevzdat většinu vojenské výzbroje a loďstva a zbytek zničit; musí snížit zbrojní výrobu a stav armády). Po ní následovaly smlouvy - v září 1919 v Saint-Germain s Rakouskem (musí platit reparace, které byly rozpočítány na jednotlivé nástupnické státy; schválen jeho zánik a vznik nástupnických států - Československo, Rakousko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie), v listopadu 1919 v Neuilly s Bulharskem, v srpnu 1920 v Sevres s Tureckem a v červnu 1920 v zámku Trianon ve Versailles s Maďarskem. Celkovým výsledkem těchto smluv, které byly nadiktovány vítězi, bylo územní, ekonomické a vojenské oslabení poražených států. To v nich, zejména v Německu a Maďarsku, vyvolávalo nacionalistické a revizionistické nálady a odrazilo se to i v jejich vnitropolitickém životě a zahraničněpolitických snahách. Významným výsledkem mírových jednání bylo ustavení Společnosti národů jako první mezinárodní organizace, která měla dbát na zachování míru a bezpečnosti ve světě. Jejím sídlem byla Ženeva a k zakládajícím a aktivním členům patřilo také Československo. Členem SN se však nestaly USA, kde proti názorům prezidenta W. Wilsona, který byl duchovním otcem nové organizace, převládly izolacionistické tendence. Přerozdělení sil v Tichomoří zaručovala Washingtonská smlouva. USA si přisvojily hlavní závěry - smí mít stejně velké loďstvo jako Británie, získaly základny v Číně. Japonsko nic nezískalo - nespokojenost!
Mimo soustavu nových mezinárodních vztahů zůstaly i poražené státy a také sovětské Rusko. Očekávalo se, že bolševická moc bude svržena v rámci občanské války a za pomoci zahraniční intervence dohodových států. Po brestlitevském míru dochází k jednání o přesunu českých vojáků přes transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku a následnému přesunu na západní frontu. Legie se zapojily do protisovětské opozice - na stranu generála Kolčoka, který je ale nakonec poražen. Mezitím je ukončena válka a legie se dostávají domů postupně až do r. 1922. Činnost legií je hodnocena kladně a pomohla při mírových jednání. Avšak v r. 1920 skončila občanská válka (Rudých a Bílých) vítězstvím sovětské moci a bez úspěchu byla i zahraniční intervence. Za velmi obtížných a drsných podmínek (hladomor) se moc bolševiků stabilizovala a upevnila v Rusku a v dalších oblastech bývalé ruské říše (Ukrajina, Bělorusko, střední Asie). Integrační procesy vyvrcholily 30. prosince 1922 sloučením všech sovětských republik (ruská, ukrajinská, běloruská, ázerbajdžánská, arménská a gruzínská) ve Svaz sovětských socialistických republik. Pod vlivem bolševické revoluce v Rusku, v jejíchž opatřeních byla spatřována naděje na řešení palčivých ekonomických a sociálních problémů, se neúspěšné pokusy o nastolení režimu sovětského typu odehrály záhy po válce i v některých dalších zemích (republiky rad v Bavorsku, Maďarsku a na východním Slovensku, snahy o sovětizaci Pobaltí). Zároveň vznikaly z radikálně revoluční části socialistických stran komunistické strany, které se v r. 1919 sdružily do Komunistické (III.) internacionály. Jejich cílem byla světová socialistická revoluce a nastolení režimu po vzoru sovětského Ruska. Západní státy se snaží o izolaci sovětského Ruska, které se snaží o průlom - Rapallo 1922 (hospodářská smlouva mezi Sovětským Ruskem a Německem).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.