Otčenášek Jan - Romeo, Julie a tma

14. května 2007 v 14:49 |  L - O
OTČENÁŠEK JAN - ROMEO, JULIE A TMA
Položila mu hlavu na hruď, přitiskla k ní ucho.
"Co to zase děláš?"
"Poslouchám. Tam bije. Živé srdce. Počkej, nehýbej se, ať slyším. Teď - buch, buch. Jako pumpa. Chtěla bych je políbit, kdybych mohla..."
"Jsi blázínek. Proč by nebilo, co na tom" ohradil se nevrle.
"Nic, já vím. A dech se zastaví. Mne ti nejvíc děsí, že nebudu moci dýchat. Když je mi někdy těžko, tak si říkám: Ty hlupáčku, holka, vždyť dýcháš, vždyť můžeš dýchat. Je to požitek, jen si to stačit vždycky včas uvědomit. Pojď, zkusíme to spolu, chceš? Dýchat... nadechnout zhluboka, ach, - vzduch, cítíš? A myslet si při tom: Dýchám - dýchám, ještě dýchám... jsem boháč..."
Bezděčně se podvolil ztřeštěnému nápadu. Zhluboka nabírali do plic vlahý vítr červnové noci a bylo jim líp. Bylo to malé noční cvičení v nejprostším úkonu, který každý svede. Blázníme asi, myslel při tom, ale dýchej, Ester, prosím tě, dýchej na světě a nikdy nepřestaň; třeba jen pro mne - dýchej! Povstal, šel zavřít okno.
"Nespouštěj zatemnění, chci vidět oblohu. Připadám si tu v noci jako v kobce. Nenávidím tmu."
"Já také!"
Vyhověl jí a vrátil se na pohovku, zapálil si cigaretu a rudé světélko zatěkalo nad nimi jako bóje na rozhoupané hladině. Levičkou ji objal kolem ramenou, pokoušeje se odvést myšlenky k všedním věcem. Nenáviděl celou bytostí ty marné, zbytečné, skličující úvahy o smrti. Proč o tom začíná? Není dost na tom, že je jí dnes napěchováno celé město? Ale ona nic neví.
"Co budeš dělat, až bude po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"
Ucítil, jak se k němu vděčně přimkla.
"Tvou ženou? Pavle..."
"Nu? Co je na tom? To je samozřejmé."
"Samozřejmé..." opakovala si pro sebe.
"Ty nevěříš?"
"Věřím. Tobě věřím. Jinak nikomu. Já už nikoho jiného nemám, víš? Ale připadá mi to tak divné. Kdy to bude? A co by sis se mnou počal? Budeš mě mít ještě rád, až bude po všem? Možná, kdyby toho všeho nebylo, že bychom se ani nepoznali, ani se neměli tak rádi. Co myslíš? Třeba bychom se minuli jen tak na ulici, ty bys šel s jinou ženou a ani by ses neohlédl..."
"To není pravda," ohradil se zprudka.
"Já nevím. Ale připadá mi to všechno tak zvláštní. A potom...jak jsme každý jiný! Ty jsi takový vážný..."
"Dřív jsem takový nebyl..."
"... a trošku bručoun. A já..."
"Ty jsi blázínek."
"Táta říkal třeštidlo."
"Měl pravdu. Ale to nevadí. Já tě mám opravdu rád. Nikoho jsem tu na světě neměl rád tak jako tebe. Opravdu!"
"A jsi tu u mě šťastný?"
Zaváhal. To slovo mu připadalo trochu nemístné, zbytečně nabubřelé, jako z nasládlého dívčího románu.
Mlčky přikývl a uhnul očima. Ucítil na šíji její ruku, sjela mu po rameni, obrátil hlavu a zachytil její vážný, upřený pohled.
"Já jsem s tebou moc šťastná."
Vzal do obou dlaní její tvář a lehce ji políbil na ústa.
"Dobře. Jsem rád. Ale neodpověděla jsi mi. Co budeš dělat, až bude po všem?"
"Já? Chtěla bych tančit."
"Jako Salome?"
"Ale nikomu neuseknu hlavu. Tanec dá mnoho práce, ale já to dohoním. Tančívala jsem doma, ale aby to nikdo neviděl. Někdy jsem vzala v pokoji se stolu strakatý ubrus, táta mě viděl, jak s ním poskakuji po zahradě, a smál se. Ty vypadáš, Esto, blázne, povídal. Bůhví co jsem to tančila! Jen tak, víš. Pro sebe. Když mi bylo smutno, tančila jsem smutně, a když mi bylo veselo, tak vesele. Jednou jsem byla s mamkou na baletu. Jmenovalo se to Z pohádky do pohádky. Krásné! Chtěla bych jednou tančit také v divadle, na velkém jevišti, tančila bych a kužílek světla by běhal za mnou jako pes. Pak se rozsvítí lustry, lidé budou tleskat, ukloním se jim a pak... pak půjdu na čerstvý vzduch..."
"Tam budu čekat já a řeknu třeba: Dnes jsi moc krásně tančila!"
"A půjdeme spolu někam, kde budeme sami. My dva a vítr! Máš rád vítr?"
"Mám... Na podzim, když padá listí. Mám rád podzim. Je v něm takový klid a pořádek."
"A co budeš dělat ty?"
"Já? Studovat. Fůru práce před sebou."
"Hvězdy?"
"Jak to víš?" zeptal se překvapeně. Pozdvihl hlavu.
"Myslela jsem si to."
"Hm. Ano. Večer budu chodit do observatoře. Otevřu kopuli a budu pozorovat oblohu. Už jsem to zažil. Je ti to úžasné. Jako kluk jsem lehával u tety na venkově v noci v trávě. Ležíš a díváš se, jak se to nad tebou třepotá, a najednou se ti zdá, že už pod tebou není pevná země. Letíš prostorem, potkáváš je na cestě a máváš na ně rukou. Buď zdráv, Jupitere, nebeský pantáto, jak se vede, Venuše? Koukáš na Měsíc dlouhou chvíli a najednou vidíš - není to vlastně kulatá placka, jak ho obyčejně lidé vidí, je to koule, vznáší se v prostoru bez trámů, bez opěr, představíš si to a hlava se ti točí. Ale když začneš s tím vším vážně, musíš se zahrabat do čísel a rovnic, víš, to je matematika a ne básnění..."
Žasla, co všechno o těch prastarých mlčenlivých světech nad námi ví. Vyprávěl jí o hvězdných katastrofách, o jiných sluncích, která nesvítí na naši zem, o srpnových létavicích - říká se jim perseidy, poněvadž se nám zdá, že se vysypávají ze souhvězdí Persea jako z kornoutu - o cefeidách, majácích vesmíru, o obru Antarovi, proti němuž je naše slunce kuličkou, jakou cvrkají kluci na jaře do důlku; zapletl se do složitých výkladů o Keplerových zákonech pohybu planet, neuvědomuje si ani, že mu ona nemůže rozumět. Ale to nevadilo. Poslouchala bez hlesu pod jeho ramenem a vnímala jeho zanícení, prostoupena světlou radostí, a v té chvíli silně cítila, jak ho má ráda. Věděla to celým tělem, s dobrou tíhou v srdci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.