Nástup Habsburků na český trůn

15. května 2007 v 16:59 |  Maturitní otázky z dějepisu
Nástup Habsburků na český trůn
Roku 1526 v bitvě u Moháče zahynul Ludvík Jagellonský, čímž český trůn zůstal bez panovníka. Proto se čeští stavové rozhodovali o budoucím králi. Ten však musel zaplatit dluh 300 000 zlatých, což vylučovalo všechny tuzemské uchazeče. Až Ferdinand Habsburský nabídl, že zaplatí polovinu dluhu hned a polovinu později, čímž české stavy přesvědčil a ty jej zvolili za svého krále (1526).

Ferdinand I.

Spojení Rakouska a Čech představovalo též dobrou obranu proti Turkům. Habsburkové v té době vládli i ve Španělsku (bratr Ferdinanda I., Karel V.). Ferdinand sliboval, že neomezí moc stavů, že bude královský dvůr v Praze, bude vládnout s rádci, sliboval náboženskou toleranci a dohodu se šlechtou. Ani jeden z těchto slibů však nesplnil. Snažil se o vytvoření centralizované monarchie s centrem ve Vídni (tam sídlila i tajná rada a dvorní kancléř); úředníky jmenoval sám. To v Čechách vyvolalo vlnu nespokojenosti, vznikla stavovská opozice (šlechta a měšťanstvo), začal boj o moc mezi panovníkem a stavy. Ferdinand I. omezoval moc šlechty, byl proti reformaci, zakazoval krajské sněmy, chtěl zvýšit daně (aby mohl zvětšit svůj dvůr ve Vídni; také kvůli válce "s Turkem").
V letech 1546 - 1547 vzniká v Čechách první stavovský odboj - vzniká v souvislosti se Šmalchadskou válkou v Německu (Ferdinand chtěl svolat zemskou hotovost na pomoc římskému císaři - to ale stavy odmítly, ustavily prozatímní vládu a chtěly odstranit Ferdinandova opatření, vyhlásily náboženskou svobodu). V Čechách byli nejvíce zastoupeni lutheráni, katolíci a utrakvisté.
V roce 1547 byla německá protestantská knížata poražena v bitvě u Mühlberku - to způsobilo rozpad české stavovské opozice a Ferdinand uděloval tresty:
  • exemplární poprava 2 měšťanů a 2 rytířů
  • panstvo bylo soudně stíháno, byl jim konfiskován majetek
  • perzekuce nekatolíků (převážně jednoty bratrské)
  • omezena samospráva měst (král měl nad nimi dohled) - hejtmané, rychtáři
  • města musela platit pokuty, byly jim zvýšeny daně
  • zabaveny městské pozemky
  • zrušeny cechy
  • městům sebrána vojenská výzbroj
V Uhrách probíhaly po roce 1526 boje o trůn. Vyšší šlechta zvolila Ferdinanda I., ale nižší a střední šlechta zvolila Jana Zápolského (sedmihradského vévodu). Do bojů o uherský trůn zasahovali také Turci (sultán Sulejman). Ti v roce 1529 oblehli Vídeň. Po ukončení těchto bojů byly Uhry rozděleny na tři části: Ferdinand I. vládl v horních zemích (Slovensko, Chorvatsko, Západní Uhry); Jan Zápolský vládl v Sedmihradsku a v severovýchodních Uhrách; Turci vytvořili v Uhrách svůj stát, tzv. "Budínský pašalit".
Ferdinand I. zmírnil svá opatření proti městům, do konce života se už nesnažil podmanit si šlechtu. Roku 1556 zde byl zaveden jezuitský řád, r. 1564 na papeži vymohl přijímání podobojí pro Čechy a Moravu; 1556 se stává císařem a vládu ve svých zemích rozděluje mezi své syny.

Maxmilián

Maxmilián byl králem českým a uherským, po smrti Ferdinanda (1564) také císařem. Měl skryté sympatie pro lutheránství, panovník to byl neprůbojný, odolný ústupkům. Roku 1567 si na něm šlechta vymohla změnu berního systému (majetková daň byla nahrazena daní z městských domů a vesnických usedlostí).
V zahraniční politice činil ústupky Turkům, neúspěšně se snažil získat polský trůn, ale byl zvolen Štěpán Báthory (sedmihradský kníže). Došlo též ke zvýšení ohrožení na východních hranicích. Stavovská opozice se snažila, aby přijal jejich náboženský program (utrakvisté) - staroutrakvisté (nejvyšší orgán: konzistoř), pod dohledem Habsburků - novoutrakvisté = částečné lutheránství. Lutheráni se snažili o uznání Augsburské konfese (1530); i Jednota bratrská se snažila svou církev legalizovat. Pod tlakem tedy Maxmilián roku 1567 Basilejská kompaktáta zrušil. Nekatolická církev se dohodla a spojila, roku 1575 na zemském sněmu Maxmiliánovi předala ke schválení "Českou konfesi", jejímž základem bylo mírné lutheránství, ale byly zde zakomponovány i požadavky novoutrakvistů a českých bratrů. Přijetí České konfese bylo podmínkou pro korunovaci Maxmiliánova syna Rudolfa (II.) za českého krále. Maxmilián ústně souhlasil, avšak písemně tak neučinil.

Rudolf II.

Roku 1576 na český trůn nastupuje Rudolf II., který byl vychováván na přísně katolickém španělském dvoře. Byl vyučován i kulturní znalosti, snad proto si zvolil za své budoucí sídlo Prahu. Na počátku jeho vlády byli Turci na Slovensku, naštěstí mu Štěpán Báthory tajně slíbil pomoc. Roku 1593 vypukla další válka s Turkem, Zikmund Báthory se veřejně přidal k císaři => vítězství, Turci poraženi, dobyta Pešť. Sedmihradsko připadlo císaři, Zikmund se usadil na Libochovickém panství v SZ Čechách. Rudolf II. se rozhodl, že v Uhrách posílí svou moc a také katolickou víru. Roku 1604 v Uhrách zakázal jiné nežli katolické náboženství, což způsobilo povstání v čele se Štěpánem Bočkajem (sedmihradský kníže, kalvinista). Cílem povstání bylo zajištění náboženské svobody a posílení moci uherských stavů. Štěpán Bočkaj využil pomoci Turků a zahnal císařské vojsko až k Moravským hranicím a doufal, že s ním půjdou i čeští stavové, tak se však nestalo a českoslezská hotovost zahnala Bočkaje zpět do Uher. Roku 1606 končí patnáctiletá válka s Turkem uzavřením Žitavského míru mezi císařem a Turky. Mezi císařem a uherskými stavy byl uzavřen Vídeňský mír, který zajišťoval smír mezi císařskými a uherskými stavy, zajišťoval Uhrám náboženskou a politickou svobodu. Vídeňský mír podepsal za císařskou stranu Matyáš (Rudolf tak učinit odmítl).
Postupem času narůstají spory mezi Matyášem a Rudolfem, u kterého se stále více projevovala duševní choroba. Matyáš se snažil zorganizovat stavovský odboj proti Rudolfovi s cílem přijetí Vídeňského míru Rudolfem. => 1607 - 1608 stavovský odboj vedl Matyáš, získal podporu Rakouska, Uher a Moravy (Čechy zůstaly při králi, protože slíbil splnit jejich požadavky). Roku 1608 Rudolf podepisuje Libeňský mír, ve kterém uznává platnost Vídeňského míru a vzdává se vlády v Uhrách, Rakouských zemích a na Moravě (tam vládne Matyáš) a zůstávají mu jen Čechy, Lužice a Slezsko.
Roku 1609 vydává po nátlakem českých stavů majestát (stavové již začaly jednat s Matyášem, sbíraly vojsko,...) V majestátu Rudolf splňuje své sliby a potvrzuje českou konfesi. "Nikdo nesmí být proti své vůli nucen ani ke katolické ani k jiné víře." => nejsvobodnější zákon (a tím i stát) v Evropě (protože tam, kde byla náboženská svoboda, tak platila jen pro svobodné).
Avšak vydání majestátu bylo proti Rudolfovu smýšlení. Rudolf byl katolík a celý život zastával katolickou víru. Proto se snažil majestát zrušit. Roku 1611 povolil vstup pasovských vojsk do Čech, čímž docházelo k drancování země. V tomto momentě si Češi již uvědomují císařovu duševní neschopnost a žádají o pomoc Matyáše. Rudolf je donucen vzdát se koruny ve prospěch Matyáše a slíbil Matyáše doporučit jako římského císaře. O rok později Rudolf II. zemřel (1612).

Matyáš

Matyáš byl na Rudolfovo doporučení roku 1611 přijat za Římského císaře, kterýmžto byl až do své smrti roku 1619. Matyáš přenesl své sídlo zpět z Prahy do Vídně, v Praze nechal zřídit místodržitelskou kancelář. Zasloužil se o posílení katolictví, často dochází k porušování Rudolfova majestátu. Daně schvaluje sněm na pět let dopředu. Vzhledem k Matyášově bezdětnosti probíhala jednání o nástupci. Španělsko se vzdalo všech nároků na trůn, kde usedá i přes odpor nekatolické šlechty zastánce katolické víry Ferdinand Štýrský.

Ferdinand Štýrský

Ferdinand Štýrský byl přijat za budoucího českého panovníka již roku 1617, ačkoliv ještě vládl Matyáš. Opozici se podařilo, že Ferdinand Štýrský uznal majestát, který byl již za vlády Matyáše, ale i nyní, porušován (zavíráním a bouráním kostelů - např. v Broumově).
Na jaře roku 1618 probíhal v Praze sjezd nekatolíků, který sepsal stížnost Matyášovi; ten je však odmítl a zakázal jejich další sjezd. I přes císařův zákaz se však v květnu konal další sjezd nekatolíků, kteří 23. května 1618 přišli do kanceláře místodržících Martinice a Slavaty a provedli defenestraci (vyoknění) obou místodržících a ještě písaře Fabricia. Všichni tři defenestrovaní však defenestraci přežili, jen Slavata se zraněním hlavy. Touto událostí začíná druhý stavovský odboj (1618 - 1620) a tím i třicetiletá válka.
Defenestrace: Ráno 23. května 1618 se rozhněvaná skupina protestantských pánů hnala ulicemi Prahy směrem ke hradu. Jejich cílem nebylo ani tolik vyjednávání - ostatně císař na hradě nebyl - jako spíš lynčování katolických místodržících Jaroslava z Mar-tinic a Viléma Slavaty z Chlumu, kterýmžto připisovali vinu na potlačování práv protestantů. Vůdce protestantů, hrabě Matyáš Thurn, žádal hlavy obou místodržících. Když se dav natlačil do kanceláře, nebylo již daleko k provedení onoho gesta - akce, která již měla v českých dějinách obdoby - vyhodit viníky z okna. Podobně se vypořádali se svými protivníky husité o téměř dvě století dříve.
Nejprve vzali Martinice, kterého vysadili do okna a poté jej shodili dolů do hradního příkopu - bylo to bezmála patnáct metrů. Slavata se pokoušel více bránit, ale proti síle davu neměl šanci. Jeho pád byl bolestnější. Nakonec byl z okna vyhozen ještě písař Filip Fabricius. Na rozdíl od předchozí defenestrace však všichni tři vyoknění svůj pád přežili - spadli totiž do hromady starých papírů a hnojiště. Oni sami však připisovali díky za svůj stav panně Marii.
Gesto bylo vykonáno. Symbolický počátek, který měl netušený výsledek - třicet let barbarských bojů nejen v Čechách, ale po celé Evropě.
Čeští stavové zpočátku tvrdili, že se nejedná o protest proti císaři, ale proti místnímu místrodržitelskému aparátu. Toto však přestalo již vzápětí platit, protože byla zvolena zemská rada třiceti direktorů (10 z každého stavu - páni, rytíři, měšťané), vláda verbovala vojsko; k odboji se připojila i Lužice, Slezsko, Morava a Uhry. Představitelé odboje předpokládali pomoc ze zahraničí - od protestantských knížat v Německu, dále od Anglie, Nizozemí a Saska - ti vytvořili spolek (Protestantská unie), v jejímž čele stál Fridrich Falcký. Český odboj se však omezil pouze na šlechtu (města pomáhala pouze finančně, poddaní se neúčastnili).

Vláda Fridricha Falckého v Čechách

Roku 1619 byla vydána nová ústava, sesazen Ferdinand Štýrský a zvolen Fridrich Falcký (jeho manželka byla dcerou anglického krále). Fridrich byl představitelem německých protestantských knížat, a očekávala se za jeho pomoci pomoc jak z Anglie, tak z Německa. Ferdinand měl oporu ve Španělsku a v Říšské katolické lize.
Roku 1618 byla však oslabena moc odboje (oslabena pomoc) - Anglie totiž vyhlásila neutralitu a v Německu bylo uzavřeno příměří mezi katolíky a protestanty. Císařská vojska vstoupila do Čech a 8. listopadu 1620 se střetla s českými stavy v bitvě na Bílé hoře. Dvě hodiny rozhodly o osudu národa na staletí. (Češi prohráli kvůli špatnému placení žoldáků a také kvůli omezení povstání pouze na šlechtu). Fridrich Falcký po porážce prchá, dostává přezdívku "zimní král" (protože vládl jen jednu zimu). Stavovský odboj se s kapitulací rozpadl a válka se přesouvá z Čech do Falce (Říšské území). Fridrich je poražen a zbaven kurfiřtské hodnosti.

Situace po Bílé hoře u nás

Po bitvě na Bílé hoře byl v Čechách sestaven mimořádný tribunát, který sestavil seznam a podíl účastníků odboje. 21. června 1621 se konala poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze (vykonavatelem rozsudku byl kat Mydlář). Byli popraveni tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů (mj. také Maxmilián Hošťálek ze Žatce; Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, aj.) Dvanáct hlav bylo vystaveno na Karlově náměstí (pro výstrahu). Byl také konfiskován majetek, který získává katolická šlechta (Albrecht z Valdštejna, cizí důstojníci (It., Šp.)). Byl zrušen majestát a dochází k rekatolizaci (pokatoličtění) - katol. bylo jediné povolené náboženství, rekatolizaci podporuje jezuitský řád. Česká otázka - zda zachovat moc stavů; - náboženská otázka (konflikt katol. × protestant.)
Roku 1622 byl vydán generální pardón (omilostnění účastníků povstání), byla zaručena osobní svoboda, ale nechráněn jejich majetek. Následovala konfiskace majetku (byla zabavena část nebo veškerý majetek) - tři čtvrtiny šlechtického majetku změnilo majitele (obohatili se např. Lobkowiczové, Valdštejni, Lichtenštejnové). Po roce 1627 dostala pozemky i cizí šlechta (Buguoyové, Gallasové, Piccolominiové), dostali inkolát (státní občanství) od panovníka. Ferdinand II. jmenoval správce země - pro Čechy Karla z Lichtenštejna, pro Moravu Františka z Ditrichštejna.

Rekatolizace

Roku 1624 byli vypovězeni nekatoličtí kněží a vrátili se jezuité, do jejichž rukou se dostalo celé školství (včetně Ferdinandovy university (= UK v letech 1547 - 1882)). O tři roky později byly vypovězeny nekatolické stavy nebo musely přestoupit do půl roku na katolickou víru (z Čech emigrovalo asi 200 000 lidí - jen svobodných (měšťanstvo, šlechta) - poddaní utíkali tajně). Do exilu také odešly významné osobnosti - Pavel Skála ze Zhoře (lutherán, Míšeň v Sasku); Pavel Stránský (Polsko); rytec Václav Hollar (Anglie); Jan Ámos Komenský (Polsko, dále na západ).
Téhož roku (1627) bylo vydáno Obnovené zřízení zemské = ústava pro Čechy (o rok později byla vydána obdoba pro Moravu). Byla odstraněna zásada volitelnosti panovníka, Habsburkové se stali dědičnými vládci. Katolická víra byla jedinou povolenou vírou; úředním jazykem byla němčina a čeština; v českém sněmu bylo na prvním místě duchovenstvo).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KrisaDorissahn KrisaDorissahn | 21. září 2008 v 22:38 | Reagovat

A co kdy Habsburci odešli? Hedám hledám....  Tak tedy budu hledat dál... :( Ale jinak super blog! :)

2 Autor Autor | 23. října 2008 v 9:58 | Reagovat

Konec Habsburků nejen v Čechách - rok 1918 - vznik ČSR

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.