Milton John - Ztracený ráj

14. května 2007 v 14:43 |  L - O

Milton John - Ztracený ráj

Monolog Satanův
Ty, které skvělou září věnčeno
vyhlížíš ze své říše jako Bůh
nového světa; hvzdy před tebou
skrývají chabé hlavy;volám tě,
ale ne přátelsky, ty Slunce, slyš,
já nenávidím tvoje paprsky,
jsou připomínkou stavu, kdy jsem já
nad světem zářil, nežli přišel pád;
to pýcha, ctižádost me srazily,
když v nebi s králem nebe válčil jsem;
on nezasloužil tuhle odplatu
ode mne, jehož stvořil, obdařil
hodností, avšak nikdy nekáral;
nebyla těžká služba u něho.
Co snadnějšího než ho velebit
a děkovat mu, což by bylo správné,
však jeho dobro ve mě vzbudilo
jen zlo a zlobu; příliš povznesen
v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček
vynese nejýš, a hned zapomněl jsem
na nesmírný dluh věčné vděčnosti,
tak obtížné být dlužen, stále splácet;
nedbaje na to, co jsem dostával,
jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc
nedluží nic, jen splácí, zároveň
zavázaná i volná, bez břemene.
Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou
jen andělěm, pak šťastný býval bych;
bezuzdá naděje nehnala by mě
ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost
by vzpínala se a mne sprostného
přitáhla k sobě;ale mocnosti
se nehroutí a stojí nezdolně
před vnějším nebo vnitřním pokušením.
mělo jsi vůli, sílu odolat?
Mělo jsi, ale koho obvinit
než boží lásku, rozdílenou všem?
Proklínám jeho lásku; láska, nenávist
jsou pro mě stejné, plodí věčný žal.
ne ty buď prokleto, když proti němu
činilos něco, čeho lituješ.
Já bídný, kam jen mohu uprchnout
nekonečnému hněvu, zoufalství?
Uprchnu do pekla; já sám jsem peklo;
v nejhlubší hloubce hlubší hlubina
se rozvírá a chce mě pohltit, před tou ej moje peklo jako nebe.
...
Buď sbohem, naděje, a s ní i strach
a výčitka; vše dobré ztratil jsem;
zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi,
s nebeským králem moc si rozdělím
a ovládnu snad i víc než půlku říše,
jak brzo svět a člověk poznají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.