Čapek Karel - Básník (Povídky z jedné kapsy)

14. května 2007 v 14:17 |  A - D

Čapek Karel - Básník (Povídky z jedné kapsy)

"Vy jste pan Nerad Jaroslav, básník," řekl mu dr. Mejzlík. "Pane svědku, vy jste byl při tom, když neznámé auto přejelo Boženu Macháčkovou."
"Ano," vydechl básník.
"Mohl byste mně říci, jaké to bylo auto? Zda bylo otevřené nebo zavřené, jaké barvy, kdo v něm seděl, jaké měl číslo?"
Básník usilovně přemýšlel. "To nevím," řekl, "já jsem si toho nevšiml."
"Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?" naléhal Mejzlík.
"Kdepak," děl básník upřímně. "Víte, já nedávám vůbec na podrobnosti pozor."
"Tak prosím vás," spustl dr. Mejzlík ironicky, "co jste tedy vůbec pozoroval?"
"Tu celou náladu," pravil básník neurčitě. "Víte, tu opuštěnou ulici... takovou dlouhou... za úsvitu... a jak tam ta ženská zůstala ležet -" Najednou vyskočil. "Vždyť já jsem o tom něco napsal, když jsem přišel domů!" Hrabal se ve všech kapsách a vytahal množství obálek, účtů a jiných takových hadrů. "Ne, tohle to není," brumlal, "tohle taky ne - Počkejme, snad je to tohle," mínil pohřížen v pozorování rubu jakési obálky.
"Ukažte mi to," řekl dr. Mejzlík shovívavě.
"To nic není," bránil se básník. "Ale jestli chcte, já vám to přečtu." Načež vykuliv nadšeně oči a zpěvavě protahuje dlouhé slabiky recitoval:

"marš tmavých domů ráz dva zastavit stát
úsvit na mandolínu hrá
proč dívko proč se červenáš
pojedem vozem 120 HP na konec světa
nebo do Singapore
zastavte zastavte vůz letí
naše veliká láska v prachu leží
dívka zlomený květ
labutí šíje ňadra buben a činely
proč tolik pláču"

"A to je celé," prohlásil Jaroslav Nerad.
"Prosím vás," řekl dr. Mejzlík, "co to má znamenat?"
"No přece, to je to neštěstí s tím autem," podivil se básník. "Copak tomu není rozumět?"
"Myslím, že ne," mínil dr. Mejzlík kriticky. "Já v tom jaksi nemohu poznat, že dne 15. července ve čtyři hodiny ráno v Žitné ulici přejelo auto číslo to a to šedesátiletou žebračku Boženu Macháčkovou; raněná byla odvezena do Všeobecné nemocnice a zápasí se smrtí. O těchhle faktech se vaše báseň, pane, pokud jsem pozoroval, nezmiňuje. Tak."
"To je jen syrová skutečnost, pane," děl básník mna si nos. "Ale báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat," prohlásil Jaroslav Nerad káravě. "Pak tomu rozumí."
"Prosím vás," vybuchl dr. Mejzlík. "nebo počkejte, půjčte mi ten váš opus. Děkuju. Tak tu máme, hm: MARŠ TMAVÝCH DOMŮ RÁZ DVA ZASTAVIT STÁT. Tedy mně, prosím, vyložte -"
"To je přece Žitná ulice," pravil básník klidně. "Takové dvě řady domů, víte?"
"A proč to není třeba Národní třída?" ptal se dr. Mejzlík skepticky.
"Protože ta není tak rovná," zněla přesvědčující odpověď.
"Tak dál. ÚSVIT NA MANDOLÍNU HRÁ - No, dejme tomu. PROČ DÍVKO PROČ SE ČERVENÁŠ - Prosím vás, kde se tu bere ta dívka?"
"Červánky," řekl básník lakonicky.
"Aha, promiňte. POJEDEM VOZEM 120 HP NA KONEC SVĚTA - Nu?"
"To asi přijel ten vůz," vysvětloval básník.
"A měl 120 HP?"
"To já nevím; to znamená, že jel rychle. Jako by chtěl letět až na konec světa."
"Ah tak; NEBO DO SINGAPORE - Proboha vás prosím, proč zrovna do Singapore?"
Básník pokrčil rameny. "To už nevím. Třeba proto, že jsou tam Malajci."
"A jaký má vztah to auto k Malajcům? He?"
Básník sebou stísněně vrtěl. "Možná že ten vůz byl hnědý, nemyslíte?" řekl zahloubaně. "Něco hnědého tam jistě bylo. Proč by tam jinak byl Singapore?"
"Tak vidíte," řekl dr. Mejzlík, "ten vůz byl červený, modrý a černý. Co si z toho mám vybrat?"
"Vyberte si hnědý," radil básník. "To je příjemná barva."
"NAŠE VELIKÁ LÁSKA V PRACHU LEŽÍ DÍVKA ZLOMENÝ KVĚT," četl dál dr. Mejzlík. "Ten zlomený květ, to je ta opilá žebračka?"
"Přece nebudu psát o opilé žebračce," pravil básník dotčen. "Byla to prostě žena, rozumíte?"
"Aha. A co je tohle: LABUTÍ ŠÍJE ŇADRA BUBEN A ČINELY. To jsou volné asociace?"
"Ukažte," řekl básník zaražen a naklonil se nad papír. "LABUTÍ ŠÍJE ŇADRA BUBEN A ČINELY - co to má být?"
"Na to se vás právě ptám," bručel dr. Mejzlík poněkud urážlivě.
"Počkejte," přemýšlel básník, "něco tam muselo být, co mně připomnělo - Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje? Koukejte se," a napsal tužkou 2.
"Aha," řekl dr. Mejzlík pozorně. "A co ta ňadra?"
"To je přece 3, dva obloučky, ne?" divil se básník.
"Ještě tam máte buben a činely," vyhrkl policejní úředník napjatě.
"Buben a činely," přemýšlel básník Nerad, "buben a činely... to by snad mohla být pětka, ne? Helejte," řekl a napsal číslici 5. "To bříško je jako buben a nahoře činely -"
"Počkejte," řekl dr. Mejzlík a napsal si na papírek 235. "Jste si tím jist, že to auto mělo číslo 235?"
"Já jsem si vůbec žádného čísla nevšiml," prohlásil Jaroslav Nerad rozhodně. "Ale něco takového tam muselo být - kdepak by se to tu vzalo?" divil se hloubaje nad básničkou. "Ale víte, to místo je to nejlepší z celé básně."
Za dva dny navštívil dr. Mejzlík básníka; básník tentokrát nespal, nýbrž měl tam nějakou dívku a marně sháněl prázdnou židli, aby ji policejnímu úředníkovi nabídl.
"Já už zase běžím," řekl dr. Mejzlík. "Já vám jen jdu říci, že to byl opravdu vůz číslo 235."
"Jaký vůz?" užasl básník.
"Labutí šíje ňadra buben a činely," vysypal jedním dechem dr. Mejzlík. "A Singapore taky."
"Aha, už vím," děl poeta. "Tak vidíte, to máte tu vnitřní skutečnost. Chcete, abych vám přečetl pár jiných básní? Teď už jim budete rozumět."
"Až jindy," řekl honem policejní úředník. "Až zase budu mít nějaký případ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.