Květen 2007

Vzdělanost a umění raného středověku

26. května 2007 v 15:26 Maturitní otázky z dějepisu

Vzdělanost a umění raného středověku

Kultura
- výsadní nositelkou církev
- celková úroveň vzdělanosti oproti antice poklesla
- školy - klášterní, biskupské
sedm svobodných umění
- trivia (gramatika, rétorika, dialektika) + kvadria (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba)
význam klášterních knihoven - opisování knih (dílny - skriptoria)
románská kultura - návaznost na antickou kulturu (Roma = Řím) - vliv křesťanství + germánsko-slovanské prvky
umění: křesťanské umění - počátky v římských katakombách, charakteristický symbolismus
malířství: fresky, knižní malby (iluminace = doprovod k textu; iniciály)
architektura:
- církevní stavby - rotundy, baziliky, kláštery
- světské stavby - hrady, tvrze
8.st. = karolinská renesance
10.st. = ottonská renesance
V 10. - 12. století se v Evropě rozvíjí nový umělecký sloh - románský (z lat. romanus = římský) sloh, který do jisté míry navazuje na antický svět, především na podněty starověkého Říma. Jednotícím rámcem pro nejen románské, ale i germánské, keltské a slovanské národy v západní polovině Evropy zůstala římskokatolická církve. Vedle praktických problémů a každodenních sporů stála v popředí zájmu každého křesťana otázka spásy a posmrtného života. Myšlenka "memento mori" (pamatuj na smrt) byla všudypřítomná a po celý středověk se stále prohlubovala. Důležitou roli hrály mnišské řády, které vyjadřovaly dobové ideály zbožnosti, pronikaly na různá území bez ohledu na suverenitu feudálních vrchností a šířily zároveň úctu k papežství jako instituci nadřazené místním biskupským autoritám. Významnou roli sehrála církev při stabilizaci vztahů mezi feudálními rody podporou tvz. božích mírů. Rostoucí sebevědomí Západu se projevilo především v křížových výpravách. Kristus zde ještě nevystupuje jako mučedník, nýbrž jako božský vládce, jak to odpovídalo mentalitě společnosti, která na prvním místě hodnotila vznešenou nadřazenost králů. Velkou roli hrála prestiž karolínského umění a kultury. Původní působnost románského umění zahrnuje zejména Itálii, jižní Francii, Španělsko, porýnské oblasti germánského prostředí a část Britského ostrova. Římská kultura se obecně rozšířila všude, kde své kořeny zapustilo římské křesťanství.
V malířství vynikají chrámové malby, zejména výrazné na mohutných klenutích, a malby mozaiková. Sochařství je začleněno do architektury na principu ornamentu, který se zase rozvíjí hlavně v knižní malbě. Sochy se zhotovovaly podle určitých ustálených pravidel, aniž by byl zachycen výraz či pohyb těla odpovídající skutečnosti. V malířství vznikaly iluminace, miniatury, psaly se ozdobné iniciály a tvořily se fresky (nástěnné malby - malovalo se do čerstvé omítky (it. fresco = čerstvý)).
V hudbě vznikaly latinské písně (zpěvy mnichů v klášterech) - Hospodine, pomiluj ny!

Literatura:

- knihy se opisují v klášterech (skriptoria) ručně, což je velmi obtížné, zdobí se iniciálami nebo miniaturami (ozdoby kolem textu, minium = suřík, ze kterého se vyráběly barvy), knihy jsou proto velmi drahé a nemůže si je dovolit každý, barev se moc nepoužívá (zlatá, černá, modrá, bílá, červená)
Písemné památky
· legendy
- panonské (o životě Konstantina a Metoděje)
- o sv. Václavovi a sv. Ludmile
· anály (letopisy) (annus = rok)
· kroniky (12. století)
- Kosmova kronika česká
- Kronika Franků (Řehoř z Tours)
- Kronika Anglů (Beda Ctihodný)
- Kronika Nestorova aneb pověst dávných časů
· eposy
- Alexandreida (o Alexandru Makedonském "Velikém")
a) církevní
legendy - životopisy světců a svatých, letopisy = anály (z lat. anus = rok) - chronologické zápisy události tak, jak šly za sebou, většinou regionální události, kroniky (lat. z chronos = čas) - zabírá širší dobu, delší čas, duchovní písně, opisy Bible jako základní části víry, kancionály, Kronika Franků (Řehoř z Tourse), Kronika Anglosaská (Beda Ctihodný), Nestorův rukopis - Pověst dávných let (mnich Nestor) - napsáno na březové kůře
b) světská
hrdinské eposy - o národních hrdinech nebo obecných hrdinských činech, Píseň o Nibelunzích, Píseň o Rollandovi (Francie), Píseň o Cidovi (Španělsko), Boowolf (Anglie), Tristan a Isolda, Kronika vlády Karla Velikého (Einhart) byliny - Slovo o pl uku Igorově, junátské zpěvy (Balkán), -> neznáme pravá jména autorů, protože církev zakazuje podepisovat se
české památky: Hospodine, pomiluj ny, Vyšehradský kodex, Kosmova kronika, legendy

Architektura:

- Románská architektura uplatnila půlkruhovou valenou či křížovou klenbu a kopuli, jež umožnily stabilitu smělých stavebních konstrukcí. Půdorys chrámů v podobě kříže, s oltářem a pod ním s kryptou, střídání různých zdobených sloupů či pilířů, malá okna zakončená nahoře polokruhem jsou základními znaky románského chrámového stavitelství.
památky: dóm v Pise, chrámy ve Florencii, Pávii, Modeně a Miláně, chrám sv. Marka v Benátkách, Špýr, Trevír, Mohuč, Kolín nad Rýnem.
Staví se také malé kaple - rotundy, které měly půdorys kruhovitý a byly stavěny z kamene a zdobeny většinou obloučkovým či jiným vlysem. Z veřejných staveb vynikly mosty (např. Avignon), velmi často se staví tvrze a románské hrady s pevnými zdmi a masivní věží jako obytným místem pro rodinu hradního pána. Románská architektura si udržovala elegantní ráz, typický pro společnost založenou na spoluvládě nejvyšší světské a duchovní aristokracie.
Zároveň však vzniká v Itálii bohatá architektura městská. - Zpočátku se staví dřevěné stavby, které postupně nahrazuje kámen, který je technologicky náročný. Nízké stavby s mohutnými zdmi, neumí stavět stropy, proto využívají sloupů; malá úzká klenutá okna. Střídmá výzdoba, výzdoba hlavně portálů a tympánových portálů.
sakrální stavby:bazilika (z lat. tržiště) - většinou trojlodní stavby, prostřední loď má rovný, dřevěný strop, ostatní dvě lodě jsou nižší, bazilika sv. Jiří na Pražském hradě - 3. pohřebiště Přemyslovců (Ludmila) bazilika Tišnov, kostel v Třebíči, kostel v Tršnici rotunda - kostel kruhového půdorysu, ke kterému připadají apsidy), rotunda sv. Víta (kolem r. 930), rotunda sv. Pavla a Petra v Praze na Starém Městě, rotunda sv. Jiří se zvonicí na Řípu (postavena Soběslavem), rotunda sv. Pavla a Petra v Plzenci (předrománská), rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci (první církevní stavba u nás), rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě s freskovou výzdobou Přemyslovců, rotunda na Ovčím vrchu, románské hrady se postupem času přestavují, a proto se jich moc nezachovalo Přimda (strážný hrad), Chebská Falc (palác, kaple, věž)
další stavby: Soběslavův palác, Juditin most z r. 1174 - 2. nejstarší most v Evropě, který byl však stržen povodní
Po roce 1000 se rozhořela stavební horečka související s rozmachem klášterního života. Hlavním centrem křesťanství se stalo jihofrancouzské klášterní město Cluny. Klášter je tvořen několika budovami, z nichž jediný přístupný pro veřejnost je kostel. Zbytek kláštera je pro veřejnost uzavřen. Uprostřed se nachází rajská zahrada (dvůr), kolem níž vede křížová cesta (ambit). Dalšími součástmi jsou obytné budovy (konvent), kde se nachází společné ložnice (dormitář), společná jídelna (refektář), nezbytnou součástí kláštera jsou i hospodářské budovy. Některé kláštery mají i špitál (Křižovníci s červenou hvězdou)
1. benediktini:- Ital Benedikt z Nursie (sv.) založil r. 529 klášter v Monte Cassinu. Ustanovil zde pevná pravidla a dal tak vzniknout prvnímu mnišskému řádu (na Západě) - benediktinům
"Ora et labora" ("modli se a pracuj")
…krédo řádu
- na přelomu 11. a 12. st. se od benediktinů odštěpují kartuziáni, premonstráti a cisterciáci (francouzské odnože)
-do velké míry i pod vlivem těchto řádů se je v církvi později ustanoven celibát, jak ho dodržovali mniši, i pro kněze
- kláštery se staly centry vzdělanosti, vznikali při nich školy a zachovávala se a rozšiřovaly písemnosti → veliký význam pro kulturu a vzdělanost středověké společnosti
- klášter sv. Jiří na Pražském hradě (ženský), Břevnovský klášter (mužský), Kladruby u Stříbra, Opatovice (východní Čechy), Třebíč
2. premonstráti: - vždy mají společné hospodářství s ženským klášterem (vyšívání antipendií - závěs nad oltáře) -> Strahovský klášter (postaven Vladislavem II.), Doksany (ženský), Teplá (mužský), Chotěšov (ženský)
3. cisterciáci - Plasy, Hradiště, Sedlec, Zlatá Koruna, Zbraslav, Vyšší Brod
4. dominikáni a františkáni se řadí mezi žebravé řády, odnoží dominikánů jsou klarisky

Románská kultura (od slova Róma = Řím)

Románská kultura napodobuje kulturu starověkého Říma, vznikla v Itálii a rozšířila se do Evropy nezasažené jinými kulturami. Projevovala se v různých druzích: v písemnictví, v hudbě, v architektuře, sochařství i v malířství. Hlavní nositelé kultury byli duchovní (klérus) = jediná vzdělaná vrstva raného středověku. Při klášterech a biskupstvích vznikaly školy určené pro šlechtice, budoucí duchovní. Univerzálním jazykem vzdělanců byla latina. Při klášterech vznikala skriptoria (dílny, kde se opisovaly knihy - nejprve s náboženským tématem, později i antická díla).

Světové památky románského slohu

  1. šikmá věž a dóm v Pise
  2. chrám ve Florencii
  3. chrámy v Pávii, Modeně, Miláně
  4. chrám sv. Marka v Benátkách
  5. chrámy v jižní Francii
  6. chrámy v Německém Porýní (Kolín, Worms, Mohuč, Špír, Trevír)
  7. rotunda opatství ve Fontenay

České a Moravské památky v románském slohu

  1. chrám ve Staré Boleslavi
  2. kostel v Doksanech, Milevsku
  3. rotunda sv. Jiří na Řípu
  4. rotunda sv. Martina na Vyšehradě
  5. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě (nástěnné malby zachycující rodokmen Přemyslovců)
  6. rotunda sv. Longina Novém Městě
  7. rotunda sv. Kříže ve Starém Městě, obnovena v 19. století
  8. rotunda sv. Petra ve Starém Plzenci
  9. rotunda sv. Václava v Praze
  10. bazilika sv. Jiří na Pražském hradě
  11. bazilika sv. Prokopa v Třebíči, zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO
  12. bazilika Panny Marie v Tísmicích u Českého Brodu
  13. klášter Premonstrátů s bazilikou Navštívení Panny Marie v Milevsku
  14. krypta baziliky sv. Markéty na Břevnově
  15. Černá věž na Pražském hradě
  16. falc v Chebu
Rotundy byly menší kaple s kruhovitým půdorysem, byly stavěny z kamene a zdobeny vlysy (např. obloučkovým vlysem). Tvrze či románské hrady měly pevné zdi a masivní věž (zde byl byt rodiny hradního pána a jeho nejbližších sluhů); byly opevněny i k ochraně poddaných v době válek. Z veřejných staveb známe např. mosty (Avignon), radnice však jen výjimečně.

Evropa v období raného středověku

(charakteristika doby a společnosti) - barbarské státy v období stěhování národů
Západní a střední Evropa centrem dějin
- tři kulturní centra - oddělený vývoj, ale společné znaky
§ latinská západní
§ byzantsko-slovanská
§ islámsko-arabská
- rozpad rodové společnosti à vznik raně středověkých států
- pohanské zvyky nahrazovány křesťanstvím
- zemědělský charakter společnosti - hlavní zdroj obživy
- postupné zdokonalování nástrojů (pluh, hnojení, ale málo dobytka)
- chov dobytka, ovcí
- osev - převaha trojhonného systému (střídání jař, ozim, úhor; lada = víceletý úhor)
- bludný kruh: nedostatečné hnojení à malé výnosy à nedostatek krmení pro dobytek à málo hnojení → hladomory
vesnice
- velké vzdálenosti, málo cest à soběstačnost vesnic
- blízko vody, polozemnice (částečně zabudované do země)

Společnost

- hieratické uspořádání
- náboženská teorie: učení "o trojím lidu" à společnost rozdělena do tří skupin: kněží (modlí), šlechta (ochraňují), poddaní (pracují)
- dělení na církevní a světskou společnost

a) světská společnost

- vytvoření lenní soustavy (feudalismus) = pyramida
- léno (beneficium, feudum) - propůjčovaná půda
panovník - teoreticky vlastník veškeré půdy
členové panovníkovi družiny - odměňováni za zásluhy, později dědičné vlastnictví za slib věrnosti, poslušnosti
svobodní rolníci - pracují na pronajaté půdě
postupně se vytváří dvě skupiny obyvatel
  • šlechta - urozená, privilegovaná
§ vyšší - panstvo
§ nižší - zemanové, vladykové, nepracují
§ rytíři - bojovníci
  • poddaní - neprivilegovaná
- závislost na feudálovi → renta v práci, naturáliích, připoutáni k půdě à nesvobodní (nevolníci)

b) církevní společnost

- církev původně jednota všech věřících - rovnost kněžích i laiků - v čele sborů biskupové (zástupci apoštolů)
- postupně hierarchizace církve à vznik církevní organizace
- vyvíjí se v souvislosti s administrativním členěním říše
§ papež - hlava církve, biskup hl.města říše Říma, volen doživotně kardinály
§ arcibiskup - (metropolita - ve městě) - správa více biskupství
§ biskup - (biskupství = diecéze) - správa několika děkanství
§ děkanství - několik farností
§ farnost - základní organizační jednotka
kláštery - uzavřené komunity, podřízeny přímo papeži, soběstačnost, centra vzdělanosti
- 1.mnišský řád v Z Evropě - benediktini ("ora et labora")
růst vlivu církve - hospodářská prosperita

Kultura Byzantské říše

  • matematika, literatura, písemnictví
  • za Justiniána sepsán Corpus iuris civilis
    • právní soupis (zákoník) založený na Římském právě
    • složen ze tří částí - Digesta (úryvky z římských právnických spisů), Instituce (učebnice práva) a Codex (císařská nařízení)
  • architektura
    • napodobovala a doplňovala antiku
    • typický chrám s kopulí (Př. chrám Ilagia Sofia = chrám Boží moudrosti v Istanbulu)
    • výzdoba: ikony, mozaiky
Byzantská kultura pronikala také do oblastí spjatých s východním křesťanstvím (Řecko, Velká Morava, Kyjevská Rus, Malá Asie, Bulharsko, občas Apeniny, aj.).
Byzantská říše byla po celou dobu raného středověku nejbohatší a kulturně i hospodářsky nejvyspělejší zemí v celé Evropě.

Proces vzniku centralizovaných feudálních monarchií v Evropě 2

26. května 2007 v 15:13 Maturitní otázky z dějepisu

Svatá Říše Římská

Římští králové (i římští císařové) si činili nárok na země německé a na Itálii, zejména severní a jižní, protože ve střední části vládl papež. K říši patřilo též české království. Po německé dynastii saské stála ve 12. a 13. století v popředí evropské politiky dynastie štaufská.
Říše však nebyla jednotným státem. Během 13. století měla na 200 světských a duchovních panství, vévodství, knížectví, arcibiskupství, markrabství a říšských samostatných měst s panovníky, kteří se stávali nezávislými. Římský král byl volem početným sborem těchto knížat, od poloviny 13. století se pak právo volby soustředilo v rukou pouze sedmi knížat, pro něž vzniklo označení kurfiřti (knížata - volitelé). Z nich tři byli duchovní (arcibiskupové) - kolínský, mohučský, trevírský a čtyři světští - v prvé řadě český král, dále falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský.
Kurfiřti měli v říši značný vliv (zejména v dobách sporů o říšský trůn). Král římský měl na své straně především panství, ze kterého pocházel (Štaufové například vládli vévodstvím švábským, opírali se o značné množství hrabat a říšských rytířů, kteří záviseli svými drobnými državami přímo na králi, a zejména o královská města). Král dále spoléhal na dohody s říšskými panovníky o politicky významných akcích a zajištění míru v zemi. Udržet římskou říši v celkové poslušnosti nebylo pro krále či císaře římského lehké. Ve 12. a 13. století vznikly vnitřní spory v říši, zejména mezi Štaufy a Velfy, kteří vládli nad vévodstvím saským a bavorským, z nichž pocházeli ve středověku také císařové a králové římští. Byli to právě Velfové, kteří tvrdě kolonizovali a poněmčovali oblasti osídlené Polabskými a Pobaltskými Slovany.
V tom nejvíce vynikl markrabě Albrecht, zv. Medvěd, zakladatel braniborské marky. Velfové horlivě zakládali nová kvetoucí města v Sasku a Bavorsku, například Lübeck, Braunschweig na severu a Mnichov na jihu země. Výsledkem boje císaře s Velfy bylo smíření, při němž došlo především ke vzniku samostatného vévodství rakouského (1156), které se tak oddělilo od Bavorska. Braniborsko i Rakousko měly v budoucí historii Evropy sehrát významnou roli.

Itálie

Štaufové se snažili povznést důstojnost císařství a prosadit pevnější vládu v Itálii. Tam se však (zejména v severní Itálii) vyvinula bohatá města ve skutečné republikánské státečky, které moc císařskou uznávaly pouze podle jména. Císař usiloval o to, aby se mohl na jejich rostoucím bohatství podílet rozličnými dávkami, kterými tato města zatěžoval. Jeho určitá naděje na úspěch spočívala v tom, že města byla nesvorná, a zvláště mocný Milán tehdy i násilím ničil své sousedy. Mezi městy proto vznikla strana císařská, tzv. ghibelini, a proticísařská, kterou vedl papež, tzv. guelfové. Lombardská města ve spojení s papežem porazila císaře v bitvě u Legnana v roce 1176. Poprvé zde zvítězily městské čety v otevřeném boji se středověkým rytířstvem na straně císaře. Města si zachovala svou samostatnost. Tím ovšem boje neskončily. Císařové v nich ztratili i jižní Itálii, Sicílii a Neapolsko, které připadly francouzské resp. aragonské vládnoucí rodině. Kromě papežského státu a sicilského království se začaly italské městské republiky už vyvíjet mimo tyto středověké spory a ukazovaly na budoucí spory mezi bohatým patriciátem, podnikateli a lidem, dělnictvem. Tak například v roce 1347 byla v Římě dokonce vyhlášena republika v čele s lidovým tribunem Cola di Rienzi. Ten vyzýval, dosud však marně, města ke sjednocení proti šlechtě.
Italské obchodní domy (banky) disponovali již velkými kapitály a půjčovaly peníze kurii i panovníkům v Evropě. Itálie měla velký obchodní význam (procházejí tudy cesty ze severu na jih) - Benátky, Janov (obchod se zbožím arabských karavan z Indie, Indonésie, Číny) - obchod s drahými látkami, hedvábím, koberci, kořením (zvláště pepřem), léčivy, barvivy, kadidly, voňavkami, šperky, levným černomořským obilím, otroky, aj. Do ostatní Evropy odtud plynulo také italské zboží (janovské hedvábí, zlaté nitě do brokátů, benátské sklo, ozdoby z kovu, dřevo, mýdlo, apod.).
V roce 1378 došlo ve Florencii k povstání dělníků, česačů vlny - tzv. Ciompi proti zaměstnavatelům. Ti vzali na čas vládu ve městě do svých rukou. Často se k moci pomocí lidového hnutí dostal ctižádostivý politik (pán = signore) a vznikla rodově dědičná republika, tzv. signorie. (rod Este ve Ferraře, rod Visconti v Miláně, rod Medici ve Florencii).
Ve 13. století zde vznikla renesance (znovuzrození antiky), ve století 14. pak humanismus.
Koncem 13. století podnikl Benátčan Marco Polo cestu z Azova přes Střední Asii a Mongolsko do Číny, kde pobyl 30 let. Zpět se plavil kolem Indočíny do Malajsie, Indickým oceánem, do Íránu, pak přes Kavkaz a Černé moře a z Cařihradu do Benátek. Celou tuto cestu popisuje ve svém dobrodružném vyprávění o dalekých zemích, v knize Milion.
_____________________________________

Křížové výpravy

V raném feudalismu je jedinou vzdělanou vrstvou církev, která je za své služby odměňována panovníkem a šlechtou --> roste její majetek --> touha po moci. Církev je však podřízena světské moci (papež je podřízen císaři) --> touha po osamostatnění. S narůstajícím bohatstvím se církev vymaňuje ze světského vlivu. Dochází k otevřenému boji mezi papežem a císařem = boj o investituru (= boj o to, kdo bude dosazovat biskupy do jejich úřadů). Konec 11. století přeje papeži - křížové výpravy --> boj o investituru vyhrál papež a roku 1122 papež Kalixt II. uzavírá wormský konkordát s císařem Jindřichem V.. Církev se osamostatnila a nepodléhala tak světské moci, avšak císař je podřízen papeži.
Dalším důvodem křížových výprav bylo vyhnat Turky, kteří brání Evropě v obchodu s Orientem (italští a byzantinští kupci) --> malé příjmy. Papež Urban II. (1088 - 1099) využil výzvy byzantského císaře a patriarchy Alexa I., aby evropské křesťanstvo osvobodilo Jeruzalém (Boží hrob) a Svatou zemi - Palestinu od pohanů. Roku 1095 Urban II. svolal do Clermontu církevní koncil, kam se dostavili světští i církevní hodnostáři a rytířstvo, a vyzval k 1. křížové výpravě (křesťané jdou ve znamení církve --> křižáci). Jeho výzva se dočkala velkého ohlasu ve všech společenských vrstvách obyvatel.
a) panovníkům díky výpravám vzrostla jejich sláva,
b) rytíři - největší nadšení; jsou urození, ale chudí --> možnost získat majetky,
c) poddaní - chtěli se zbavit každodenních poddanských povinností => Evropa 200 let vysílá do Svaté země křížové výpravy.
Clermontská křížová výprava (neoficiální) je bez jakékoliv přípravy, davy pochodují do Svaté země, avšak v Konstantinopoli se zastavili a většina jich ani nedošla.
1. kříž. výprava: 1096 - 1099 - Výpravy feudálů především z Německa a Francie, cílem bylo osvobodit Jeruzalém, což se také roku 1099 podařilo. Obyvatelé Jeruzaléma byli vyvraždění a jejich majetek si ponechali majetkuchtivý rytíři, kteří také ve Svaté zemi zůstali a založili zde křižácké státy, což byla jejich náhrada za půdu v Evropě.
2. kříž. výprava: 1147 - 1149 - Této výpravy se zúčastnil i český kníže Vladislav II., avšak po cestě poznal, že má jen kořistnický charakter, a proto se s celou svou družinou vrátil přes ruská knížectví zpět domů.
3. kříž. výprava: 1189 - 1192 - Účastní se anglický král Richard "Lví srdce", německý císař Friedrich I. Barbarossa (utonul v Malé Asii) a francouzský král Filip II. August. Při této výpravě byl však dobyt jet Kypr a v Akkonu byl založen Řád německých rytířů.
4. kříž. výprava: 1202 - 1204 - Křižáci se zmocnili pouze Cařihradu.
neoficiální výprava číslo 2 "dětská křížová výprava" - Do Svaté země poslány jen děti (9 - 17 let), avšak mnoho z nich bylo prodáno do otroctví, často se stávali obětí pirátů, anebo ztroskotali.
5. kříž. výprava: 1217 - 1221 - Jedná se o samostatnou výpravu feudálů, neúčastní se jí žádný panovník.
6. kříž. výprava: 1228 - 1229 - Za této výpravy byl dobyt Jeruzalém, Nazaret a Betlém za účasti císaře Friedricha II. a francouzského krále Ludvíka IX. Svatého.
7. kříž. výprava: 1248 - 1254 - Tažení se zúčastnil opět Ludvík IX. Svatý.
8. kříž. výprava: 1270 - výpravy se opět účastní franc. král Ludvík IX. Svatý, který se snaží přemluvit tuniského sultána, aby přijal křesťanství. Král Ludvík IX. umírá r. 1270 na africké půdě, kde je také pohřeben. V r. 1287 byl prohlášen za národního světce.
Dalších 20 let po 8. křížové výpravě se křižácké státy pouze brání před Turky. Křižácké státy - Jeruzalémské království, Tripolské hrabství, Antiošské knížectví, Edesské hrabství (ztraceno r. 1204). Roku 1291 byla dobyta poslední pevnost Akkon, čímž také končí křížové výpravy do Svaté země.
Důsledky křížových výprav:
Papež znásobil svůj majetek, protože získával majetek od křižáků --> povznesl svou prestiž. Načas se otevřely obchodní cesty mezi Evropou a Orientem, na čemž bohatnou především italští a byzantští obchodníci. Evropa se také seznámila s velmi vyspělou arabskou kulturou (výroba skla, hedvábí, větrné mlýny, zavodňovací kanály, dovoz sametu, koberců - tapisérie, rozšířila se znalost pěstování ovoce a zeleniny --> prodloužila se věková hranice obyvatelstva, poučili se o tělesné čistotě). Hledají se nové obchodní cesty např. přes Pobaltí a Severní moře --> rozkvět měst jako jsou Novgorod, Kyjev,… . Rozšíření znalosti peněz - měděné, cínové a nakonec stříbrné. Do Evropy se rozšiřuje pevnostní architektura, která slouží jako ochrana před vpády nepřátel. Vznikly tři nové rytířské řády, jejichž původním posláním byla ochrana poutníků do Svaté země, starají se o zdravotnické a charitativní služby. Vytvořili tzv. papežské vojsko --> posílení moci papeže.

Expanze Turků a Tatarů do Evropy

Na počátku 13. století došlo k rozpadu Kyjevské Rusi vpádem Tatarů (Čingischán). Samostatnost si udržel pouze Novgorod na jihu Ruska, a to především díky nepropustnosti tamního lesnatého a bažinatého terénu. Tataři založili na dobytém území svůj stát, který nazývali "Zlatá horda Kipča" a začali podnikat nájezdy i do dalších území na západ (v roce 1241 ohrožovali i naše země).
Rusko se dostalo pod tatarskou nadvládu, muselo odvádět daně, Tataři jej izolovali od Evropy, což způsobilo ruskou zaostalost. Novgorod se musel bránit také útokům Švédů a řádu Německých rytířů. V roce 1240 porazil Alexandr Něvský Švédy na řece Něvě, v roce 1242 porazil německé rytíře na Čudském jezeře. Novgorod se tedy stal svobodným střediskem, které bylo využíváno západními státy převážně pro obchod s ruským zbožím.
Ze střední Asie na západ postupují Turecké kmeny Seldžuků, kteří vytvořili říši s centrem v Persii. Ve 12. století dochází k rozpadu této říše na dílčí státy. V první třetině 13. století se na předním východě objevili další kočovníci, Tataři, v Evropě nazýváni jako Mongolové. Ti také způsobili rozpad Turecké říše.
V roce 1241 Tataři pronikli až do střední Evropy (na Moravu a do Polska; do Čech se nedostali díky zásekům). Poté se stáhli a vytvořili si svůj stát v jižním Rusku. Koncem 13. století se na severozápadě Malé Asie osamostatnil vládce jednoho malého tureckého státečku, Osman. Ten rozšiřoval své území na úkor Byzantské říše a založil Osmanskou říši.
Jeho nástupci pak pronikají až na Balkán. V roce 1389 dochází k bitvě na Kosově poli (proti Srbům, kteří se dostávají pod nadvládu Turků, čímž ztrácejí samostatnost). Turci ovládli Makedonii, Bulharsko, pořádali nájezdy a přepady, obyvatelé museli platit dávky a někteří se dostali do otroctví. V čele Osmanské říše stál sultán, jenž byl hlavou světské i církevní moci. Základem říše byl islám.
Podrobení obyvatelé přijímali tuto víru, aby se mohli zařadit do společnosti (jinak by se totiž nedostali do úřadů apod.). Veškerá půda patřila státu a byla propůjčena leníkovi jen po dobu jeho vojenské služby. Stát kontroloval výrobu, a to jak řemeslnou, tak zemědělskou. Oporou Osmanské říše byla vycvičená početná armáda (janičáři). Ti byli vychováni ze Slovanských odvlečených chlapců. Byli oddaní islámu a sultánovi (odtud přísloví "poturčenec horší Turka").
Na přelomu 14. a 15. století byla Osmanská říše ohrožena útoky nových tureckých kmenů z Asie. To pozdrželo další útoky proti Evropě (ty byly oddáleny jen o čtvrt století). V polovině 15. století Turci znovu útočí na Balkán; byli proti nim pořádány křížové výpravy. V roce 1444 došlo k bitvě mezi křižáky a Turky u Varny, kde byli křižáci poraženi. V čele křižáků stál Jan Hunyadi a jeho syn Matyáš. Hlavní příčinou porážky byla nejednota Evropy.
V roce 1453 byl dobyt Cařihrad, který doposud dožíval obklopen Osmanskou říší. Tím došlo k zániku více jak tisícileté Byzantské říše. Cařihrad se stal hlavním městem Osmanské říše, křesťanské svatyně se staly mešitami. Turci Cařihrad přejmenovali na Istanbul.

Rusko ve vrcholném středověku

Ruská území se pomalu dostávala z mongolsko - tatarské nadvlády (Moskevské knížectví). Tataři obsadili jih a jihovýchod Ruska. Jediným nezávislým územím byl Velký Novgorod. Zbytek území musel uznat tatarskou nadvládu. Jen moskevská knížata tuto nadvládu uznat nechtěla (hlavně kvůli poplatkům). A tak se roku 1380 ruský kníže Dmitrij postavil Tatarům na řece Donu (na Kulikovském poli). Dmitrij sice vyhrál, ale Moskva byla o dva roky později stejně dobyta. O sto let později, v roce 1480, pozd. car Ivan III. sjednotil ruská knížata a zbavil se tatarské nadvlády.
V roce 1547 car Ivan IV. (vnuk Ivana III.) zavedl zákony a pořádek ve správě státu. Pronikl na východ území a obsadil jej; připojil rozsáhlé oblasti v povodí Volhy. Chtěl ovládnout také Balt (přímé spojení s ostatní Evropou), a tak musel bojovat s Polskem a se Švédskem. To se mu však nepodařilo (hlavně kvůli tomu, že si nedokázal podřídit ruskou šlechtu). Postupem času se Ivan stával více a více psychicky labilní, což způsobilo, že byla vyvražděna část šlechty a následkem toho upadalo mnoho oblastí.
Po Ivanovi IV. vládl jeho syn Fjodor I. Ten byl ale slabým carem a ve skutečnosti místo něj vládl jeho nevlastní bratr Boris Godunov. Poté, co Fjodor v roce 1598 zemřel bez dědiců, byl Godunov zvolen zemským sborem dalším carem.
V roce 1613 byl na ruský trůn zvolen Michal z rodu Romanovců. Romanovská dynastie v Rusku vládla až do revoluce v únoru (březnu) roku 1917.
Johanité
Řád, který vznikl v Jeruzalémě v letech 1030 - 1040 v kostele sv. Jana Křtitele, kde byl špitál. Původně byli z francouzských benediktýnů. Od r. 1119 byli schváleni papežem a stali se řeholí sv. Augustina.
Sídlí na Kypru a také na Rhodosu --> od r. 1309 do 1530 jsou to rhodští rytíři, poté přesídlili na Maltu, kterou získali od Karla V.. Z Malty vybudovali obrovskou pevnost --> maltští rytíři. V r. 1800 byli vyhnáni Angličany, a proto se přestěhovali do Říma. O majetky přišli při husitských válkách a při reformaci. Do Čech byli přivedeni Vladislavem II. roku 1056 a komendu se postavili u kostela Panny Marie.
V roce 1937 se české velkopřevorství oddělilo od rakouské komendy. Jejich znakem je osmiboký (latinský) kříž na červeném podkladě.
Templáři
Vznik od slova Templum = Šalamounův chrám, kde i sídlí. Založili je francouzští rytíři v letech 1118 - 1120. Jejich původním posláním byla ochrana poutníků a charitativní činnost. Templáři velmi bohatnou --> franc. král Filip V. Sličný si od nich půjčil peníze a jelikož neměl na vrácení, tak se r. 1312 zasadil o zrušení řádu Templářů. Zrušení podepsal avignonský papež. Majetek Templářů zůstal v rukou franc. krále. Členové přešli do Řádu německých rytířů, nebo k Johanitům.
Dochází k jejich pronásledování ze strany katolické církve. Do Čech byli přivedeni králem Václavem I. a svou komendu si založili r. 1232 u kostela sv. Vavřince. Největší komenda je však v Uhříněvsi, v Blatné a v Čejkovicích. Ve znaku mají červený kříž na bílém podkladě.
Řád německých rytířů
Řád založen r. 1190 za třetí křížové výpravy v Akkonu. Původním posláním měl být boj proti pohanům. Nejvíc se uplatnili v Evropě, kde vedou boje proti pohanským Prusům. Při Baltském moři si také vytvořili svůj vlastní stát. Hlavní sídlo je však v Benátkách. Největší slávu prožívají ve 13. století. Velmi úzce spolupracují s papežem.
Ke svým členům jsou velmi krutí - vstupují synové nejurozenějších rodů, nepodporují vzdělanost --> členové velmi poslušní, poněvadž pro ně platí přísná pravidla - půsty, dlouhé modlitby, člen nemůže vystoupit. Jsou velmi nepříjemnými sousedy pro Polsko-Litevskou unii, protože mají přístup k moři. Roku 1410 dochází k bitvě u Grunwaldu (Tannenberg), kde se proslavil i Jan Žižka.
Po této bitvě musí opustit Pobaltí. K nám přicházejí r. 1200 a po celém území se nachází mnoho komend - Plzeň, Praha, Moravský Krumlov (největší), Bruntál, v jejich vlastnictví se nachází hrad Bouzov a zřícenina Sovinec. Velmi fanatičtí rytíři, kteří jsou velmi odhodlaní bojovat za své ideály.
Za 2. světové války podporují Adolfa Hitlera. Jejich znakem je černý kříž v bílém poli. Chodí v černém oděvu, pře který ještě mají bílý plášť a na něm černý kříž.

Proces vzniku centralizovaných feudálních monarchií v Evropě 1

26. května 2007 v 14:52 Maturitní otázky z dějepisu

Proces vzniku centralizovaných feudálních monarchií v Evropě


Zemědělství ve vrcholném středověku:

- trojpolní systém (omezení úhoru)
- zdokonalilo se zapřahání tažných zvířat (koňský chomout, kravské jařmo)
- zobecnilo se užívání některých nových druhů zemědělského nářadí, zejména pluhu
- rozšíření vodních a větrných mlýnů => pokrok ve zpracování obilí
- vesničané mohli směňovat zboží i v průměrných letech, opouštěli životní způsob vyplývající z ryze naturálního hospodářství a začali se podílet na tržním hospodářství, kde měly hlavní úlohu peníze
- postupně docházelo k vytváření větších osad a k zakládání nových (kolonizace)
- v Čechách od poloviny 12. století probíhala vnější kolonizace (německá)
- byla smluvně stanovena práva a povinnosti kolonistů
- osadníci zaplatili za pozemek, stali se dědičnými nájemci půdy a pokud platili roční nájem, nemohli být z půdy vystěhováni
- v prvních letech byli osadníci osvobozeni od placení nájmu (někdy i na 12 až 20 let)
=> tomuto ulehčování se říkalo lhota (odtud názvy vsí) - na Slovensku Lehoty
- hlavně do pohraničních oblastí začal pronikat tzv. německý živel (Loketsko, Trutnovsko,Kladsko - skoro úplně poněmčené oblasti)
=> z českého státu se stal stát dvojjazyčný
- Němci však s sebou přinesli i hospodářské a kulturní povznesení
- ze styků a zápasů s Němci rostlo české uvědomění
- první se probudila šlechta, pak i měšťané

Města ve vrcholném středověku:

Dříve bylo měst jen málo (jen přežitky antických dob - Itálie, Byzanc); společnost byla totiž především zemědělská. Od 12. století však v Evropě vznikala města, a to dvojím způsobem: buďto vývojem z osad (řemeslnické či kupecké středisko ležící na nebo u významných míst (brody, podhradí, klášter, křižovatky cest)) nebo zakládáním na "zeleném drnu". Takováto města byla stavěna podle plánu, měla čtvercové náměstí a kolmé uličky (například České Budějovice, kde se nalézá největší náměstí čtvercového půdorysu o rozloze zhruba 1,7 hektaru). Zakládání a budování měst prožilo svůj rozkvět ve 13. století.
Města byla buďto královská (založena nebo povýšena z osady na město králem), nebo poddanská. Královská města byla buď města králova (řemeslo, obchod) nebo tzv. věnná města (města patřící královně - např. Mělník, Hradec Králové, Dvůr Králové, Trutnov, Jaroměř). Dalším typem měst byla města horní, kde byla provozována těžba drahých kovů.
Obyvatelé královských měst byli relativně svobodní, protože podléhali jen panovníkovi.
Naproti tomu poddanská města byla založena šlechtou nebo církví a jejich obyvatelé byli poddaní majiteli města.
Městská privilegia (výsady) - nejvíce privilegií měla města královská (nejsvobodnější).
· právo trhu
- právo konat v určitých dnech ve městě trh
· právo várečné
- právo vařit pivo
· právo mílové
- na míli (11 km) od města nesmí se vyskytovat žádný řemeslník, který je ve městě
- výjimku tvořili kováři
· právo samosprávy
- právo postavit si radnici a volit své zástupce (12 konšelů v čele s purkmistrem)
· právo hradební
- město získalo vojenský význam
- mohlo si postavit opevnění a vlastní vojsko
· právo hrdelní
- město mělo pravomoc odsuzovat i k trestu smrti
· právo horní
- právo těžit kovy ("veškeré nerostné bohatství patří panovníkovi")
- města s tímto právem neodevzdávala všechno vytěžené nerostné bohatství panovníkovi, ale odevzdávala mu jen část (regál)
- byly vydávány horní zákoníky, které upravovaly těžbu
- např. 1300 - Ius Regale Montanorum (právo těžit horu)
- pražský groš (grossus)

Obyvatelstvo

Ve vrcholném středověku se mění struktura společnosti, ve městech bohatí kupci obchodovali ve velkém (dálkový obchod); řemeslníci - mistři vlastnili dílnu a zaměstnávali další řemeslníky; vznikaly řemeslnické cechy (sdružení řemeslníků stejného oboru; dohlíželi na technologii a kvalitu výroby, na ceny výrobků). Kramáři tvořili plnoprávné městské obyvatelstvo, podíleli se na správě města (z nich byli voleni konšelé nebo purkmistr). Nejbohatšími z obyvatel města byli členové městského patriciátu.
Městská chudina byla zaměstnána u kupců, řemeslníků (tovaryši, učni), nebo jako služebnictvo, čeledínové a nádeníci. Byli mezi nimi i žebráci a drobní zlodějíčci. Tato společenská vrstva byla bezprávná (neměli majetek, tudíž nebyli měšťany (žádný dům)).

PANOVNÍK

VYŠŠÍ ŠLECHTA DUCHOVENSTVO

NIŽŠÍ ŠLECHTA

MĚŠŤANÉ

Tyto vrstvy se ve vrcholném středověku podílejí na moci (měšťanstvo se stává vrstvou hospodářsky aktivní (bohatne)). Podle těchto skupin se obyvatelstvo rozděluje do stavů: šlechtický, duchovní a městský. => vzniká dualismus moci mezi panovníkem a stavy.
Význam měst:
1. hospodářský
- města se specializovala výrobou
- př. Florencie - drahé látky, výroba broušeného skla
- Belgie - zpracovaná vlna
- Brusel - bruselská krajka
- obchodní města
- hanzovní města (hanza, gilda = spolek patricijů (gilda je nadřazený pojem hanze))
- města se stala středisky kultury
- např. německá hanza
- ovládala Baltské moře
- města: Kolín, Hamburk, Brémy, Riga, Reval, Gdaňsk,...
- obchodovali s látkami, vínem, solí,...
2. politický
- město sídlem panovníka nebo církevního hodnostáře
- královská města představovala oporu panovnické moci, vojensky podporovala krále
3. kulturní
- město je střediskem kultury a vzdělání (školy,..)
- závisí na bohatství města
- vzdělanost
- laicizace vzdělání, kultury (zlidovění, zpřístupnění vzdělání pro šlechtu, měšťanstvo)
- gramotnost je běžná
- písemnictví i v národním jazyce, vzdělání i v českém jazyce
- ve městech vznikají školy
- městské školy představují přípravu pro studium na universitě

University:

- universitas = společenství (=> společenství lidí, kteří touží po vzdělání)
- zakládány papežem (duchovní instituce)
- znamenají svobodu v oblasti myšlení, vědění (studenti vedeni k diskusi (disputaci))
- v čele university - rektor
- členěny na fakulty - nejčastěji čtyři: teologická, právnická, lékařská, filozofická (artistická)
- v čele fakulty - děkan
- absolvent má světské nebo duchovní povolání
- jen pro muže (dívky měly vzdělání soukromé nebo klášterní)
- nejstarší university:
- 11. stol. - Salerno
- 12. stol. - Bologna (Itálie), Sorbona (Paříž - Francie), Oxford (Spojené Království)
- 13. stol. - Cambridge, Neapol, Padova, Salamanca, Valencia, Lisabon, Seville, Toulouse
- 14. stol. - Praha (1348), Wien (1365), a jiné
- 15. stol. - Valencie, Bordeaux, Kodaň, a mnoho jiných

Francie

- překonávání roztříštěnosti raného středověku
- souvisí s rozšiřováním rodového majetku krále a se změnami ve správě státu (budování úřednictva, armády, jednotných zákonů, apod.)
Na přelomu 12. a 13. století ve Francii vládl Filip II. August. Ten se snažil zvětšit rodový majetek a rozšířit území, a proto neobnovoval léno (při vymření rodu připojil půdu ke královskému majetku). Na konci 12. století se také snažil získat území patřící Anglii; na počátku 13. století využívá rozporů v anglické královské rodině mezi Jindřichem II. a jeho syny (Richardem Lvím Srdcem a Janem Bezzemkem).
Počátkem 13. století je zaváděna inkvizice (vyhledávání a věznění kacířů, následovné zabavení jejich majetku a po jednostranném soudu výkon uděleného trestu). S inkvizicí souvisí mj. tažení proti Albigenským (odnož katarů, nevěřili v odpuštění hříchů, snažili se žít "čistý" život - byli prohlášeni za kacíře a byla proti nim vedena křížová výprava 1209 - 1229). Inkvizice také podnikla tažení proti Židům (kvůli lichvářství). Byli vypovězeni státní bankéři (tím zrušeny dluhy), zavedeny nové daně (zdaněny obchody).
Filip IV. Sličný dokonce zdanil i kněžstvo, takže desátky již nebudou plynout do Říma, ale zůstanou ve Francii. To samozřejmě vedlo ke sporu s papežem, a tak král svolal zástupce (shromáždění šlechty, měst, francouzského duchovenstva) = generální stavy, kteréžto byly oporou panovníka (proti papeži). Roku 1309 si Filip Sličný podřídil papeže a donutil ho k přesídlení do Avignonu. Tomuto aktu se říká Avignonské zajetí papeže. Ten zde sídlil až do roku 1378.
Filip se opírá o šlechtu, kterou obsazuje do královských (dvorských) úřadů, dvorská šlechta mu je loajální. Na počátku 14. stol. jsou Kapetovci silní, a tím se i Francie stává silným státem.

Anglie

Ve 12. století Jindřich II. posílil panovnickou moc tak, že král má nejvyšší soudní moc a jeho oporou je námezdní vojsko vydržované z daní.
Na přelomu 12. a 13. století dochází k oslabení panovnické moci (vláda Jana Bezzemka) a v důsledku tohoto také k částečné ztrátě území ve Francii. V domácí politice se to projevuje posílením moci šlechty a vydáním Magna Carty Libertatum (Velké listiny svobod; 1215), která však platila jen pro šlechtu a měšťanstvo. V ní se Jan Bezzemek zavázal, že nikdo nebude bez řádného soudního vyšetřování uvězněn; král bude vybírat nové daně pouze se svolením velké rady (zástupci šlechty a měšťanstva). Tento parlament se skládal ze dvou komor: sněmovny lordů (horní) a obecné komory, v níž měla zastoupení nižší šlechta. Magna Carta tedy omezovala pravomoc krále a jejím vydáním se Anglie stala prvním ústavním státem v Evropě. Bez zajímavosti není ani fakt, že platí dodnes.

Stoletá válka - 1337 až 1453

Důvody:

1) Francie usilovala o definitivní sjednocení země (snaha získat i zbývající Anglická území)
2) spor o Flandry
- léno Francouzského krále
- byla zde soustředěna vlnná výroba (dovoz z Anglie)
- obchod s vlnou měla v rukou kupecká gilda
- bylo zde sociální napětí (gilda × řemeslníci zpracovávající vlnu)
- gilda byla podporována Francouzským králem
- řemeslníci podporováni Anglickým králem (proto chtěli být pod vládou Anglie)
- bohatá, ekonomicky vyspělá oblast

Záminka:

Záminkou k válce byl spor o nárok na Francouzský trůn po vymření rodu Kapetovců (1328 zemřel Karel IV. Krásný bez mužských potomků). Anglický král Eduard III. byl však příbuzný rodu Kapetovců po přeslici. Proto si činil nárok na Francouzský trůn, čemuž však bránila volba Filipa VI. z vedlejší větve Kapetovců (Valois).

Průběh:

I. etapa (1337 - 1360)

Roku 1337 byly potopeny Francouzské lodě u Flanderského pobřeží. Odplatou měla být bitva u Kresčaku (1346), kde měli Francouzi početní převahu. Jejich jízda však byla založena na rytířské jízdě, avšak rytíři se neradi podřizovali, raději bojovali každý sám za sebe ( = špatná organizace). Anglickou armádu však tvořili lučištníci, žoldnéři (šlechtici, svobodní sedláci, aj.) = pěchota. Angličané tedy díky lepší taktice navzdory Francouzské početní převaze bitvu u Kresčaku vyhráli. (v této bitvě padl i náš král Jan Lucemburský bojující za Francii). Francouzský král však nebyl zajat ani usmrcen, protože uprchl (zemřel zde jen jeho kůň).
Roku 1347 Anglie získala přístav Calais, vojensky i obchodně významný přístav (Anglii patřil až do poloviny 16. století), zde začínala nejkratší cesta do Anglie (Calais - Dover). Ve Francii nastala špatná situace zhoršená "černou smrtí" (morem). Následují Francouzské porážky, v nichž byl zajat Francouzský král. Anglie za něj požaduje obrovské výkupné, a to 3 000 000 zlatých, což Francie nemůže zaplatit.
V roce 1358 vypuklo ve Francii též povstání měšťanstva, které chce mít podíl na moci. Vedl jej kupec Etienne Marcel, který se zmocnil vlády v Paříži a nechal povraždit královské úředníky. Symbolem povstání byly červenomodré čepice. Ve stejném roce vypuklo též povstání na venkově, posměšně nazývané "jacquerie" (od slova znamenajícího venkovský kuba; venkovští kubové = hlupáci). Poddaní zde vystupují proti šlechtě, odmítají platit výkupné za svoji vrchnost a odmítají platit daně. Pořádají útoky proti šlechtě. Do toho všeho zde ještě řádí tlupy žoldnéřů (Anglických i Francouzských). Obě povstání byla potlačena a Etienne Marcel zavražděn.
I v Anglii probíhá povstání sedláků (v letech 1380 - 1381). Důvodem bylo znevolňování, zvyšování daní a zavedení nových daní (daň z hlavy). Povstání bylo ovlivněno myšlenkami Johna Wycliffa (Jana Viklefa). Vůdcem byl John Ballo (kazatel) a W. Tyler (šlechtic). Zpočátku bylo úspěšné, sedlákům byly vydány listiny svobod, poté (když důvěřivě odešli z Londýna) byl Tyler popraven a povstání potlačeno.
Roku 1360 byla uzavřena mírová smlouva u Brétigny, která ponechala Anglii město Calais a Gaskoňsko, Anglický král se však musel zříci nároku na Francouzskou korunu. Francii připadly Flandry a měla Anglii splácet výkupné za krále. To však placeno nebylo, což způsobilo obnovení války.

II. etapa (1360 - 1415)

V této etapě Francie zavádí armádu podle Anglického vzoru (lučištníci, pěchota; kázeň, pravidelné placení žoldu; děla při obléhání hradů a měst, proti ležení protivníka). Francouzi se však vyhýbali rozhodující bitvě, vedli drobnou válku. Roku 1372 bylo poraženo Anglické loďstvo u přístavu La Rochelle (bez loďstva Anglie nemohla úspěšně vést válku (zásobování)), Angličané byli vyháněni z Francie.

III. etapa (1415 - 1453)

Angličané se vylodili ve Francii a roku 1415 vyhráli za pomocí Burgunďanů bitvu u Azincourtu. Situace pro Francii se zdála být velmi špatná, ale vtom se objevila Jean d' Arc (Johanka z Arku), sedlácká dívka, která říkala, že je bohem vyvolená vyhnat Angličany. Přesvědčila krále, aby jí svěřil vedení vojska, podnítila ve vojácích vlastenectví a Angličany porazila roku 1429 u Orleánsu (proto byla přezdívaná Panna Orleánská).
Roku 1430 obsadila Remeš (místo korunovace Francouzských králů) a přivedla Karla VII. ke korunovaci. Stejného roku však padla do zajetí Burgunďanů (ti byli proti Paříži), ty jí vydali Angličanům, kteří ji odsoudili jako kacířku a upálili. Její popel pak vhodili do Seiny (1431).
Roku 1435 se Burgundsko přidalo na stranu Francouzského krále, čímž způsobilo Anglii další potíže. Roku 1453 pak byli Angličané poraženi u Castillonu, čímž stoletá válka skončila. Anglii zůstalo jen město Calais.

Situace po stoleté válce

Francie

Ve Francii bylo dokončeno sjednocení, vytváří se centralizovaná monarchie. Oporou panovníka jsou úředníci (= šlechta), kterážto byla dosazována do úřadů. Oporou panovníka byla též města a armáda. Upadá vliv generálních stavů jako protiváhy královské moci.
Dochází k rozvoji hospodářství (zavedena daň z hlavy, rozvoj textilní výroby, rozvoj obchodu).

Anglie

V Anglii probíhají v letech 1455 - 1485 boje o trůn. V souvislosti s tímto byla vedena tzv. válka růží (boj mezi dvěma rody - Yorkové (měli ve znamení bílou růži) a Lancasterové (měli ve znamení červenou růži)).Proti lancasterskému králi Jindřichovi VI. se postavil Eduard, vévoda z Yorku, jakožto přímější dědic Eduarda III. Jak kolem Yorků, tak kolem Lancasterů, se seskupili bojovní šlechticové prahnoucí po bohatství. Jakkoliv by se mohla zdát válka jako boj všech tamních obyvatel, bylo tomu zcela jinak. Bojovalo pouze několik desítek šlechticů, jejich přátel a žoldnéřů zvyklých na boj z francouzských tažení. Ostatní obyvatelstvo žilo normálním životem. Zpočátku měli převahu Lancasterové, v pozdějších letech války (1461 - 1483) pak Yorkové (Eduard IV.). Válka však skončila faktickým vyvražděním obou rodů (hlavně díky popravování zajatců). Po smrti Eduarda IV. zbyli z rodu Lancasterů jen dva nezletilí synové, které zavraždil jejich strýc, Richard. Ten poté nastoupil na trůn jako Richard III. Byl však v roce 1485 poražen Jindřichem Tudorem VII. u Bosworthu. Jindřich pocházel z rodu Lancasterů (Wales), na trůn se tak dostala nová dynastie Tudorovců, za jejíž vlády došlo k vzestupu Anglie. Z Anglie se stal centralizovaný stát.

Lucemburkové na českém trůně 2

15. května 2007 v 17:21 Maturitní otázky z dějepisu
Předhusitské Čechy
- za Karla IV. krizové jevy v církvi
· přílišné bohatství → kupčilo se s církevními úřady (= dostávali za místo prebendy =) → peníze do nemovitostí ( hospody, nevěstince, .... )
· vybírali mnoho peněz
· nebyli vzdělaní, někteří i negramotní
· odpustky ( i za vraždu )
→ snahy o reformu vycházejí z církve
1. John Wycliff - zrušit církev jako instituci
- každý má boha v sobě
- nepotřeba prostředníků
- přeložil Bibli do angličtiny
2. Konrád Waldhauser
3. Matěj z Janova
4. Jan Milíč z Kroměříže
5. Jan Hus
John Wycliff - reformátor, znal Husa
- profesor na Oxfordské univerzitě
- "církev má odevzdat všechen majetek státu a být chudá"
- "hlavou církve Ježíš Kristus a ne papež"
→ v Anglii nepotrestán, majetek církve = majetek krále Anglie
→ Anglie má vládnout Boží hlavou
→ čeští studenti z Anglie přinesli tyto myšlenky do Čech → Jan Hus se s nimi seznámil a začal je šířit v češtině → zloba církve ( prostí lidé mu rozuměli ) - chtěla latinu
! Matěj z Janova, Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže = souhlasili, ale kázali přes papíry !
Jan Hus a církev
- vystudoval za pomoci církve → později knězem
- 1409 - rektorem na UK
- vidí nemorálnost církve
- trápí ho nedůvěra obyčejných lidí, měšťanů i šlechty
- "lidé jsou si před Bohem rovni"
- malý obtloustlý pán s úsměvem
- přijímání podobojí = utrakvismus
- radikální kritik církve
! Stanislav ze Znojma - v čele umírněných → souhlasili, ale nepopírali církevní hierarchii → nenaštvali papeže !
- 1412 - Hus prohlášen za kacíře a dán do klatby
→ Hus opouští Prahu → sídlí na šlechtických panstvích a nadále káže ( př. Kozí Hrádek )
→ shromažďování lidu z okolí = tábory lidu → Husa milovali
- 1414 - pozván na Kostnický koncil
- Zikmund Lucemburský chrání Husa do kostnice, doprovází je Jeroným Pražský
→ v Kostnici Husa zatkli a rok jej věznili
- 6.7.1415 upálení Husa ( neodvolal pravdu ) - "Ty svatá prostoto, budiž je ti odpuštěno"
→ V Čechách se nadále šířili Husovi myšlenky ( Jan Želivský a Jakoubek ze Stříbra )
- 30.5.1416 upálen Jeroným Pražský
Husitské války
- husité = kališníci
- 30.7.1419 - oficiální začátek husitských válek
- dav je fanatizován kázáním Jana Želivského v kostele Panny Marie → defenestrace
→ Zikmund Lucemburský nemohl nastoupit na trůn - Češi ho nesnášeli → Česko bez krále → velký zmatek
- fámy o potopě světa Þ lidé opouštějí domovy ( vyjma pěti měst - Žatec, Louny, Písek, Slaný, Plzeň )
- obnoveny tábory lidu
- střediska: na kopci Oreb u města Hradec Králové, Louny, Žatec, Staré město pražské
- v čele obce - kněz
- 4 hejtmani
- vojsko na 4 jednotky
Jan Žižka z Trocnova
- zeman, ti žili z dávek lidu → stali se z nich loupeživí rytíři
- byl odmala učen boji → v dětství přišel o oko a těžce si poranil část obličeje
- 1410 - bitva u Grunwaldu
- 1418 Žižka bodyguardem Václava IV. → potom hejtman Tábora
- 1421 odchází z Tábora a přidává se k Orebitům
- geniální vojevůdce, velmi dobře bojoval
- část Pražanů odchází do Sezimova Ústí → pak do tábora (z něj pak udělali husité město Tábor)
- únor 1420 - rovnost lidí ve městě Tábor, chtějí i majetkovou rovnost → žijí bez majetku - staví a cvičí armádu
- husité do tří proudů:
1. Umírnění - jeden cíl = sebrat církvi majetek
- sekularizace majetku (= odebrání =)
- v čele Jan z Příbrami
2. Pražané - váhaví
- cíl: až moje město vyhraje, je konec → chtěli porazit jiné město
3. Radikálové:
a. Táborité - nejradikálnější husité
- církevní a majetková rovnost
b. Orebité - v okolí Orebu
c. Severočeští - Žatec, Louny
- cíl: 4. pražské artikuly
1.) svobodné kázání slova Božího
2.) přijímání podobojí
3.) odstranění světské moci církve
4.) trestání těžkých hříchů bez
rozdílu stavů
- heslo: " Veritas omnia vincit " =Pravda vítězí nade vším=
- jižní Čechy pod vládou Rožmberků
bitva u Sudoměře ( 25.3.1420 )
- Žižka využil vypuštěných rybníků
→ jeho vojáci lehce odění = prošli; Rožmberkové brnění + koně =začali se propadat → prohra Rožmberků
- v této bitvě zemřel 1.hejtman → Žižka jediný vítěz
- papež vyhlásil 1.křižáckou výpravu ( křižácká výprava = kruciáta ( crux = kříž ))
-
Z.L. s vojskem na Prahu - získal Hradčany
bitva na Vítkově ( 14.7.1420 )
- Žižka s malým vojskem vyhrál (- husitské ženy uměly bojovat stejně dobře jako muži -)
- Z.L. se nechal korunovat českým králem → nebyl uznán, většina šlechty proti
- červen 1421 - husité do Čáslavi → 20-ti členná vláda:
- 5 zástupců vyšší šlechty
- 7 zástupců nižší šlechty
- 8 zástupců měst ( bohatých )
→ dohodli se ve společný boj
- papež vyhlásil 2.křižáckou výpravu ( 1422 ) - opět Z.L., nešel na Prahu, ale na Kutnou Horu → sebral husitům příjem peněz, poté odchází na Německý Brod ( dnešní Havlíčkův )
bitva u Habrů ( 1422 )
- Žižka již zcela slepý, přesto vyhrál
bitva u Německého Brodu ( 1422 )
- zbytek vojska Z.L. zničen ( Z.L. už nikdy křižácká výprava )
- Žižka chtěl být českým králem → dobývá Moravu → cestou zastávka u Přibyslavi → náhlá smrt ( otrava krve )
- Žižkovo vojsko = Sirotci, do čela Jan Roháč z Dubé
- 3.křižácká výprava ( 1426 ) - z Německa ( Sasové a Bavoři ) → útok na Ústí nad Labem (nejvíce husitů) - výhra husitů
- Husité na tři proudy:
a) Táboři - Prokop Holý ( tzv. Veliký ) - ideolog, v bitvách neměl nikdy zbraň
b) Sirotci - Prokop Malý ( tzv. Prokůpek ) - vystřídal J.Roháče, skvělý vojevůdce
c) Pražané - Jan Rokycana
- krátké období klidu
- poté husité ve špatné finanční situaci → Prokop Holý vymyslel spanilé jízdy = rejsy → přepadávání vesnic v zahraničí
… jejich účel: hospodaření, propagace husitů v zahraničí, zranění nepřítele na jeho území
→ rejsy pomohly
- 4.křižácká výprava ( 1427 )
bitva u Stříbra
- křižáci pod Stříbrem čekali husity z Plzně, husité využili zeměpisné polohy Þ udělali strašný kravál - byli daleko, ale díky kraválu se zdálo, že jsou blízko a že jich je mnoho Þ křižáci uprchli,část i do Tachova ( ten vypleněn )
- 5.křižácká výprava ( 1431 ) - největší vojsko, v čele kardinál Cesarini ( poslán papežem )
bitva u Domažlic ( 14.8.1431 )
- nikdo nezačal útočit, husité začali zpívat chorál "Ktož su Boží bojovníci"
→ naháněl hrůzu - křižáci začali prchat
- 2x projednáváno řešení v Chebu - listina Chebský soudce
- ukončení občanských válek
- žádné náboženské pronásledování, husitská církev patří pod katolickou
- zvolen nový král
- Basilejský koncil - svolán papežem; řešení,co s husity
- husitští šlechtici nechali potvrdit Chebského soudce
! Chebský soudce - podepsán v hospodě v dominikánském klášteře v Kamenné ulici !
bitva u Lipan ( 30.5.1434 )
- Husité X Husité
- husitské panstvo a katolíci X radikální husité
- radikální husité prohráli
- Jiří z Poděbrad ( 20 let ) - bojoval na straně panstva
- část radikálních husitů - s Janem Roháčem popravena či upálena
- na Slovensko
- se přidala k umírněným husitům
___________________________________________________________________________
Důsledky křižáckých výprav
  1. přijímání podobojí
  2. povolena husitská církev
  3. majetkové poměry budou netknuté
Důsledky husitských válek
- dostaly české země na mizinu
- ženy také bojovaly → bojovníci neměli domovy
- málo lidí pracovalo na polích → nutnost pracovat za 2 či 3 lidi ( i platit daně )
- velká města a venkov - poklesl počet obyvatel
- žádní řemeslníci a zemědělci → žádný vývoj
- dostaly Česko do absolutní izolace → žádný obchod se zahraničím
- ztráta autority v cizině
- vývoj kultury zaostal o 100 let
- husitské hnutí - 1. protestantské hnutí na světě
- celých 30 let jsme byli bez panovníka
Husitské válečnictví
- zbraně z hospodářského náčiní
· vozová hradba - obdélníkový tvar, v mezerách děla a pavézy ( štíty )
· sudlice ( či ušatá sudlice ) - háček = sundání jezdců z koní
· kropáč - koule s ostny
· řemdih - koule s ostny na řetězu
· cep
· sekera
· děla
a) tarasnice - dlouhý dostřel
b) houfnice - kola = dobrá manipulace
c) bombarda - obléhací stroj
· kuše - přesné, silné ( proletí i více lidmi )
· praky - "Práčata"
· katapult
· píšťaly - kulky a střelný prach
· hákovnice - síla, hák na podepření
- převaha pěšáků
- jména podle zbraní ( př. pištci - píšťaly )
1436 - Zikmund Lucemburský českým králem → velmi starý, králem krátce, - měl jedinou dceru, ta si vzala Albrechta Habsburského
1437 - nástup Albrechta Habsburského na český trůn ( pouze dva roky - dokonalá čeština )
1439 - Albrecht umírá → po jeho smrti narozen syn Ladislav (= Pohrobek =)
- zemský správce Jiří z Poděbrad
Gotické stavby
V zahraničí
  • Katedrála Notre-Damme v Paříži (12. století) - Francie
  • Katedrála v Chartres (1260) - Francie
  • Katedrála v Remeši (1211) - Francie
  • Katedrála v Amiens - Francie
  • Kaple Saint-Chapelle v Paříži (1242-1248) - Francie
  • Milánský dóm (1387-1813) - Itálie
  • Katedrála v Kolíně nad Rýnem (1248 - 19. století) - Německo
V České republice
  • Katedrála svatého Víta v Praze (pol. 14. stol. - 1929) - Čechy
  • Katedrála sv. Barbory v Kutné Hoře (konec 14. stol.) - Čechy
  • Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni (konec 14. stol.) - Čechy
  • Bazilika sv. Prokopa v Třebíči (1250) - Morava
  • Hrad Bezděz (1265-1278) - Čechy
  • Hrad Bítov (13., přestavěn zač. 14. stol.) - Morava
  • Staroměstská mostecká věž (1380) - Čechy
  • Kostel svatého Mořice (Olomouc)

Lucemburkové na českém trůně 1

15. května 2007 v 17:21 Maturitní otázky z dějepisu
Lucemburkové na českém trůně
Mezivládí (interregnum) ( 1306 - 1310 )
- po smrti Václava III. vymírají přemyslovci po meči; zůstaly po něm čtyři sestry a nevlastní matka Eliška Rejčka
- Anna si vzala Jindřicha Korutanského
- Eliška v klášteře ( sv. Jiří na Pražském hradě )
- Markéta ( 9 ) a Anežka ( 10 ) zřekli se nároku na trůn
- šlechta zvolila Annu s J.Korutanským
- po půl roce jsou vyhnáni
- provdali Elišku Rejčku za Rudolfa Habsburského
· "Král kaše" - šetří, jí jen ovesnou kaši
· 1307 umírá ( zřejmě rakovina žaludku )
- přivolán J.Korutanský ( i s rytíři )
- nakonec chtějí provdat Elišku Přemyslovnu ( Jindřich z Lipé, Jan z Vantenberka, Jindřich z Rožmberka )
- o radu žádají Petra z Aspeltu ( rádce Václava II. )
→ císařem Jindřich VII. Lucemburský
- chtějí jeho bratra Walrama (- opilec, sukničkář -) - byl jim vymluven
- nakonec syn Jindřicha VII. Jan ( 14 let )
→ 1310 svatba ve Špýru
Lucemburkové
Jan Lucemburský ( 1310 - 1346 )
- korunován na Pražském hradě Petrem z Aspeltu
- problémy s českou sebevědomou šlechtou
- donucen podepsat inaugurační diplom
→ Eliška nesouhlasí
- Jan = "král cizinec"
- začíná prchat do ciziny, do Čech jen pro peníze
- 1318 narozen syn Václav a Jan natrvalo do ciziny
- Jan "rytířská koruna Evropy"
- výborný diplomat
- připojil Chebsko trvale k Českým zemím
- připojil velkou část Lužice a Slezska
- 1323 odvezl Václava do Francie a Elišce sebral Loket
- Eliška do kláštera ( Jan Volek - biskup Zbraslavského kláštera )
- Jan se znovu oženil s Beatrix Bourbonskou Þ pro syna získal korunu říšskou ( 1346 )
VáclavÞ Karel IV. (1346 - 1378 )
- učitel Pierre de Ronsieres ( pozdější papež Kliment )
- žena Blanka z Valois
- Václav na Karla
- ve 13 letech - markrabství moravské
- v 15 letech v čele vojska u San Felice
- 1334 - otcem poslán do Čech Þ první cesta do Zbraslavi - hrob matky
- 1344 - arcibiskupství ( Kliment VI. ) - 1.arcibiskup Arnošt z Pardubic
- 1346 bitva u Kresčaku → jeho otec Jan zemřel
- kralevic Karel → králem českým
- životopis Vita Caroli
- nechal přestavět Pražský hrad
- bazilika sv. Víta → chrám sv. Víta ( 1344 - 1929 ) ( Matyáš z Arrasu → Petr Parléř )
- 1355 - korunován císařem
- chtěl učinit Prahu srdcem Evropy
- založil osm univerzit
- 1348 - Pražská univerzita
· Staré město pražské
· říšská univerzita
· určitý počet lidí z kraje
· rozhodují čtyři hlasy:
1. národ český
2. národ polský
3. národ německo - saský
4. národ německo - bavorský
- založil Nové město pražské ( dříve jen Hradčany, Staré město pražské, Malá strana )
· pravoúhlé ulice široké na dva vozy
· jednopatrové domy, kamenné - když do půl roku → 10 let bez daní Þ hlavně
němečtí řemeslníci
- postavil mnoho hradů ( malíř M.Theodoric )
· Karlštejn - pokladnice na říšské korunovační klenoty
· Radyně
· Kašperk
· Hofburk
- postavil most přes Vltavu = "Karlův most" 1 3 5 7 9 7 5 3 1
- klášter Emauzy - staroslovanská tradice
- "Země koruny české" - Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Slezsko, Čechy, Morava,
Bavorsko
- manželky:
1. Blanka z Valois ( 1323 - 1348 )
2. Anna Falcká ( 1349 - 1353 )
3. Anna Svídnická ( 1353 - 1362 )
4. Alžběta Pomořanská ( 1363 - 1378 Karlova smrt )
- děti: mnoho dcer a synů - Václav IV. ( A.S. )
- Zikmund Lucemburský ( A.P. )
- fanaticky věřící → 1/3 státu v "církevních rukách"
→ krize církve - Konrád Waldhauser - reforma církve
- problémy při výchově Václava - korunován na českého krále ve 2 letech Þ velice rozmazlený → nenávidí vládnutí
- závěť: rozdělení říše (= osudová chyba =) - Václav IV. Čechy a Moravu
Zlatá bula Karla IV. či aurea bulla byla vydána roku 1356 císařem Karlem IV. Tato byla nejdůležitějším ústavním dokumentem Svaté říše římské ve středověku. Platila až do jejího zániku v roce 1806. Její název pochází z toho, že k ní je připojena zlatá pečeť Karla IV. Byla sepsána v latinském jazyce.Zlatá bula zpečeťovala práva kurfiřtů při volbě římského krále. Král měl od nynějška být volen hlasem většiny a nikoli souhlasem všech kurfiřtů. Nadále však menšina, která krále nevolila, musela předstírat, že se na volbě nakonec všichni shodli. Po své volbě měli být králové papežem korunováni na císaře. Krom toho Zlatá bula stanovovala, aby se kurfiřti scházeli jednou do roka a společně se radili s císařem. Bula zakazovala městské spolky. Kurfiřtům byl tento titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a právo výkonu soudní pravomoci. Zlatá bula Karla IV. potvrzovala výjimečné postavení českého krále v rámci říše, jak bylo ustanoveno roku 1212 ve Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala.
Václav IV. ( 1378 1419 )
- spory s církví, šlechtou, měšťanstvem
- obklopuje se "milci" ( měšťanští patolízalové )
- Zikmund Huler ( Cheb ) - vlastní Orlík
- neplní povinnosti krále →
NENÁVIST ŠLECHTY
- tvrdá protikrálovská opozice "Panská jednota"
- 1394 - zajali krále a odebrali mu hrady a kutné hory
→ jeho bratr Jan Zhořelecký ho vykoupil ( nadělal si dluhy, ale V.IV. mu je nikdy
nesplatil ) pod podmínkou, že bude pečovat a starat se o stát
- neplní

- zasahuje do církevních záležitostí →
NENÁVIST CÍRKVE
- arcibiskup Jan z Jenštejna - Václavův dobrý přítel - pili, chodili spolu do nevěstinců = žili bohémský život
→ Jan - rakovina žaludku → polepšení Þ vzájemná nenávist s Václavem IV.
- v Kladrubském klášteře zemřel opat - arcibiskup Jan dal dosazení nového opata na starost generálnímu vikáři Janu z Pomuku
→ Václav se rozzlobil - chtěl dosadit jednoho z milců → oba pozváni na hrad
( tušili zradu - vzali si vojáky ) → bitka →arcibiskup utekl, Jan z Pomuku
zajat - zemřel při mučení ( tělo tajně svrženo z Karlova mostu - našli ho
cisterciáci, pohřbili ho a rozhlásili umučení )
- Václav IV. trpěl psychickou chorobou a byl alkoholik
- jeho bratr Zikmund Lucemburský - usiloval o Čechy
→ 1402 zajal Václava ve Vídni → chtěl, aby V. podepsal vzdání čes. království
→ česká šlechta pomohla Václavovi utéct
- Pražská univerzita - v čele církevní hodnostáři
· Jan Hus + Jeroným Pražský Þ Dekret kutnohorský
· 1409 - podepsán Václavem IV.
· 1410 - v čele filosof. fakulty Jan Hus - pak rektorem
- Václav IV. titul římského krále
- 1410 mu byl odebrán → po něm uherský král Zikmund
- Za Václava IV. - Karolinská gotika
- dostavění mostecké věže
- vystavěna Betlémská kaple
- hrad Točník
- dokončen Týnský chrám
- za Václava IV. krize ( hlavně v oblasti sociálně - náboženské )
- 1419 - vyvrcholení krize Þ 1.pražská defenestrace (- novoměští radní vyhozeni z okna -)
→ Václav IV. - zemřel na mrtvici

Střední Evropa a naše země v době poděbradské a za vlády Jagellonců

15. května 2007 v 17:14 Maturitní otázky z dějepisu

Střední Evropa a naše země v době poděbradské a za vlády Jagellonců

Naše země po husitské revoluci - Český stát za Jiřího z Poděbrad

1436 - Zikmund Lucemburský českým králem → velmi starý, králem krátce
- měl jedinou dceru, ta si vzala Albrechta Habsburského
1437 - nástup Albrechta Habsburského na český trůn ( pouze dva roky - dokonalá čeština )
1439 - Albrecht umírá → po jeho smrti narozen syn Ladislav (= Pohrobek =)
- zemský správce Jiří z Poděbrad
Byly vytvořeny Landfrídy (= krajské spolky), které si rozdělili vládu v Čechách. Mezi nejvýznamnější landfrídy patřili jihočeský a východočeský landfríd. (jč - v čele s Oldřichem z Rožmberka; vč - v čele s Hynkem Ptáčkem z Pukštejna).
V roce 1444 se hlavní postavou stal Jiří z Poděbrad, pod jehož vedením vznikla poděbradská jednota. Pokračuje "drobná válka" mezi šlechtou a městy. V říjnu 1448 Jiří z Poděbrad náhle přepadl Prahu a ovládl ji. Prohlásil se za správce země do dospělosti krále, ale katolická šlechta toto neuznala, vytvořila protiváhu v čele s Rožmberky. Vypukla tak válka, ve které zvítězil Jiří z Poděbrad. Roku 1452 ho tedy uznala i katolická šlechta, a tak se stal správcem Čech (gubernátorem).
Roku 1453 se králem stal Ladislav Pohrobek (13), ale zastupuje ho stále Jiří z Poděbrad. Ten usiluje o vytvoření silného státu, usiluje o hospodářský rozkvět země, chtěl posílit královskou autoritu a moc, snažil se omezit moc panstva; obnovil těžbu stříbra (=> hospodářský rozkvět). Roku 1457 však Ladislav Pohrobek (17) náhle zemřel. Ihned byl obviňován Jiří z Poděbrad, že ho nechal otrávit. Jiří byl obviňován až do roku 1985, kdy se zjistilo, že Ladislav Pohrobek zemřel na leukémii.
Po Ladislavově smrti nastaly spory o trůn. Bylo zde mnoho kandidátů, mj. Matyáš Korvín nebo Jiří z Poděbrad. Uherská šlechta zvolila Matyáše Korvína, český sněm Jiřího z Poděbrad. Jiří byl lepší než cizí král, protože je zaručeno, že bude chránit české zájmy.
Jiří z Poděbrad měl podporu kališnické šlechty a měšťanstva. Je nazýván "králem dvojího lidu" (katolíků a kališníků). Jiří byl uznán i papežem za českého krále za slib, že bude bojovat proti kacířství. V tom však byly nejasnosti. Papež totiž považoval kališnictví za kacířství, kdežto Jiří ne. A tak roku 1462 papež zrušil kompaktátu, prohlásil Jiřího za kacíře a dal jej do klatby. Jiří se snaží získat spojence (má obavu před křížovou výpravou), a proto předkládá plán o vytvoření mezinárodní mírové organizace Liga křesťanských panovníků. Tento plán byl spojen s diplomatickou akcí (vysílá poselstvo do zemí západní Evropy v čele s Lvem z Rožmitálu). Písemné zprávy o těchto výpravách podává Václav šašek z Biříkova.
Cíle:
1) omezit moc papeže a tím zajistit bezpečnost pro Čechy;
2) spory mezi státy chtěl řešit mírovou cestou;
3) proti tureckému nebezpečí z východu.
Tento český plán na OSN se však vyplnit nepodařilo a konflikt s papežem pokračoval. Toho využívá domácí opozice. V roce 1465 katolická šlechta (jč, zč) vytváří tzv. "zelenohorskou jednotu" proti Jiříkovi. V roce 1468 se konala na popud papeže proti Čechám křížová výprava. Vedl ji Matyáš Korvín, který protáhl Moravou a Slezskem, byl však obklíčen u Vilémova a zajat (1469). Jiří však Matyáše propustil za slib, že ho usmíří s papežem (slib nedodržen). Matyáš byl za podpory zelenohorské jednoty v Olomouci prohlášen českým králem.
Jiří hledal pomoc v Polsku (za přislíbení českého trůnu polskému rodu Jagellonců). Situace se posléze mění v Jiříkův prospěch, ten však v roce 1471 umírá.

Český stát za Jagellonců

Polský rod Jagellonců nevládl v Čechách příliš dlouho. Tato etapa českých dějin začíná v roce 1476, kdy český sněm zvolil za krále Vladislava Jagellonského a končí smrtí Ludvíka Jagellonského roku 1526.
Vladislav Jagellonský byl slabý panovník, který nastoupil za nepříznivých okolností, kdy Moravu a Slezsko ovládá Matyáš (korunován na českého krále v Jihlavě za podpory papeže). Země koruny české byly tedy rozděleny. V Čechách vládl Vladislav, zatímco na Moravě, ve Slezsku a v Lužici vládl Matyáš. Tito panovníci, vědomi si rozdělení zemí koruny české, tedy uzavřeli dohodu. Zemře-li dříve Matyáš, tak budou jeho země vykoupeny a králem v nich se stane Vladislav. Zemře-li dříve Vladislav, tak se českým králem stane Matyáš bez jakékoliv výplaty.
V roce 1490 však zemřel Matyáš, a tak se Vladislav stal nejen králem na Moravě, ve Slezsku a v Lužici, ale rovněž v Uhrách. Všechny země byly tedy spojeny, ale bez výplaty. Vzniklo takto Českouherské soustátí, které zde trvalo až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Čechy a Uhry byly však jen personální unií (byly spojeny jen osobou panovníka).
Vladislav sídlil v Budíně (část dnešního Budapeště - název města vznikl od názvů měst Budín a Pešť, na jejichž území se Budapešť rozprostírá (dnes samozřejmě zabírá mnohem větší území, neboť je dvakrát větší než Praha)), tím dochází ke ztrátě významu Prahy a k úpadku královské moci v Čechách. Za jeho vlády byl postaven v Praze Vladislavský sál. Vladislav byl nazýván "král bene" ("král dobře"). Za jeho vlády posílila moc šlechty a měst, které mezi sebou soupeřila o své postavení. Vladislav byl jen reprezentantem moci, faktickou moc měla šlechta (zemské sněmy). V Čechách byl nejvyšším pánem nejvyšší purkrabí, na Moravě hejtman.
Za Vladislavovy vlády byly přijaty dva právní dokumenty. Prvním bylo Vladislavské zřízení zemské z roku 1500, které právně potvrdilo postavení šlechty a byla omezena práva měst (ta měla na sněmu hlas jen tehdy, když se jich to týkalo). V Čechách hrozila občanská válka (města × šlechta). Ta byla však zastavena zprávami z Uher o Dóžově povstání a o selské válce (strach, aby nevypukla i v Čechách). Druhým dokumentem byla Svatováclavská smlouva, která představovala jakýsi kompromis mezi šlechtou a městy. Města již mohla hlasovat na sněmu a šlechta volně podnikat (může městům konkurovat).
Po smrti Vladislava (1516) na český trůn nastoupil tehdy dvacetiletý Ludvík Jagellonský.
Za jeho vlády bezvládí a rozvrat v zemi vrcholí, nastává hegemonie panstva. V bitvě proti Turkům u Moháče (1526) Ludvík umírá (zabloudil, utopil se v bažině).
Památky:
· Katedrála svatého Víta v Praze (pol. 14. stol. - 1929) - Čechy
· Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře (konec 14. stol.) - Čechy
· Kostel svatého Bartoloměje v Kolíně (konec 13. stol. - 14. stol.)
· Katedrála svatého Bartoloměje v Plzni (konec 14. stol.) - Čechy (není katedrálou v architektonickém, nýbrž v církevně-správním významu)
· Bazilika svatého Prokopa v Třebíči (1250) - Morava
· Hrad Bezděz (1265-1278) - Čechy
· Hrad Bítov (13., přestavěn zač. 14. stol.) - Morava
· Staroměstská mostecká věž v Praze (1380) - Čechy
· Klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova (asi 1230 nebo 1233) - Morava
· Kostel svatého Mořice v Olomouci

Velké zeměpisné objevy v 15. a 16. století a jejich důsledky 2

15. května 2007 v 17:09 Maturitní otázky z dějepisu

Důsledky objevných cest

1) rozvoj dálkového obchodu mezi koloniemi a Evropou
- do Evropy se dovážely drahé kovy, drahokamy, perly a tabák
- z Indie koření, bavlna; z Číny hedvábí a porcelán; z Afriky slonovina, zlato a otroci
- z Evropy se vyvážely potraviny (pivo) a látky
- "obchod do trojúhelníku" (spojení mezi Evropou, Afrikou a Amerikou)
2) přesunutí obchodních středisek ze středomoří na pobřeží Atlantiku
- přístavy: Lisabon, Antverpy (Niz.), Cadiz (Šp.), Seville (Šp.)
- na konci 16. století vzrostl význam Londýna, Amsterdamu
- úpadek pro středomoří, význam hanzy (spolek německých měst)
3) inflace
4) kulturní přínos (rozvoj evropské vzdělanosti)
5) do Evropy přineseny nové plodiny
- postupně nabyly na významu (rajčata, brambory, kukuřice, kakao, bavlna)
6) důsledky pro domorodce
- v některých oblastech úplně vyhubeni nebo zdecimováni
- vznik a rozvoj obchodu s otroky (dovoz z Afriky)
- byly zničeny říše Inků a Aztéků
- postoj Evropanů k domorodcům: Evropa představuje vyšší stupeň civilizace
- šíření křesťanství (misie, ale také násilná christianizace)
7) přenos chorob
- z Ameriky do Evropy syfilis (léčba rtutí)
- z Evropy do Ameriky chřipka, spalničky a neštovice (tam to byly smrtelné choroby)
Aztékové
Indiánský národ, který na začátku 16. století ovládl střední Ameriku. Ve 13. století se Aztékové přistěhovali do Údolí Mexika a založili na jezerním ostrově město Tenochtitlán. Od 15. století dobývali ostatní města v údolí. Roku 1520 se jejich říše rozkládala od východního k západnímu pobřeží, na severu k pouštím a na jihu k mayským královstvím na Yucatánu. Aztékové uctívali mnoho bohů a považovali se za vyvolený národ boha války Huitzilopochtiho, který si žádal lidskou krev. Aztékové válčili hlavně proto, aby získali zásoby zajatců, kteří pak sloužili jako rituální oběti. Jejich vládce Montezuma věřil, že španělský conquistador Hernando Cortés je králem-bohem Quetzalcóatlem. Roku 1519 však vzal Cortés Montezumu do zajetí jako rukojmí a vládl jeho prostřednictvím. Při povstání r. 1520 byl Montezuma zabit. Aztékové bojovali dál, ale Cortés r. 1521 dobyl Tenochtitlán a tak celou říši. Žijí na plošinách a na jezerech, které rozšiřují o dinampasy (vozy, na kterých pěstují ovoce, kukuřici,…), dobře zpracovávají kámen. Považují se za syny Slunce. Celá aztécká říše tvořena městskými státy. Na místě Tenochtitlánu bylo založeno Mexico City.
Inkové
Indiánský národ, jehož říše se rozkládala na území dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie a zčásti i Argentiny a Chille. Zakladatelem vládnoucí dynastie byl kolem r. 1200 n. l. Manco Capac. Incká civilizace začala expandovat až v 15. století. O územní rozšíření se zasloužili především tri vládci - Pachucuti Inka (1438 - 1371), Topa Inka (1471 - 1493) a Huayna Capac (1493 - 1525). Za vlády Atahualpy se říše začala štěpit v občanských válkách. K dalšímu dělení došlo po příchodu španělských conquistadorů vedených Franciskem Pizzarem a Diegem Almagrem, kteří využili r. 1526 právě občanské války a postupně si začali podřizovat celou říši. Roku 1537 již byla většina říše podřízena Španělům. Její obyvatelé věřili, že každý incký vládce neboli Sapa Inka je potomkem boha Slunce. Sapa Inka dohlížel na výkonnou armádu a velký počet správních úředníků, kteří nesli zodpovědnost za regionální zemědělství, distribuci potravin, stavbu cest a obchod. Z národa, jemuž Inkové vládli, pocházeli kvalifikovaní odborníci, stavitelé i zemědělci. Inkové vyráběli složitou keramiku i látky, na terasovitých úbočích pěstovali různé plodiny a chovali pro vlnu lamy a alpaky. Mnoho inckých budov bylo postaveno z kamenných kvádrů. Inkové neznali písmo, ale uchovávaly se záznamy na tzv. kipú (řady šňůrek různých barev a tloušťky se systémem kódovaných uzlů. Podmaněné obyvatelstvo je nuceno pracovat v dolech, kde velmi rychle umírají + chřipka. Hlavním městem říše je Cuzco. Posledním místem je Machu Picchu.
Mayové
Středoamerický národ, jehož civilizace ovládala v době od r. 1600 př. n. l. do 15. století n. l. území jižního Mexika, Guatemaly, Belize a poloostrov Yucatán. Archeologové rozlišují čtyři oblasti mayského vlivu: Guatemalskou vysočinu, Petén (střední Guatemala), Yucatánský poloostrov a tzv. Jižní nížiny (území na východ a na západ od Guatemaly). Všechny tyto oblasti udržovaly politické a obchodní styky s městy v jižním a středním Mexiku. V období 300 - 900 n. l. byly nejvýznamnější Jižní nížiny s městy Tikal, Uaxactún, Palenque aj.. Vliv Toltéků, který se začal uplatňovat po r. 900, vedl ke vzniku smíšené totécko-mayské kultury. Kolem r. 1200 se mocenským centrem stal poloostrov Yucatán, obzvláště pak Mayapán, nejdůležitější mayské město poté, co jeho vládce Hunac Ceel dobyl území svého hlavního rivala, království Chichén Itzá. Toto město se skládalo z téměř čtyř tisícovek budov a obklopovala je vnější zeď o délce 9 km. Mayapán si udržel politickou a obchodní převahu až do r. 1441, kdy byl poražena vypleněn vojsky koalice v čele s městem Uxmal. Mayové budují městské státy, jsou to především zemědělci, kteří pěstují kukuřici, dobře umí opracovat kámen, používají obrázkové písmo, dobří matematici a astronomové. Velmi vzácné stavby Kouzelníkův chrám v Uxmalu.
Portugalsko
Bartolomeo Diaz (1450 - 1500) - Roku 1487 byl vyslán kolem Afriky, který zjistil, že Guinejský záliv je velmi nebezpečný. Při jeho plavbě byl pojmenován i Mys Dobře naděje - Mys bouří, protože zde ztroskotala jeho loď, zemřel zde i on sám.
Vasco de Gama (1469 - 1524) - V r. 1498 se jako první Portugalec dostal do kolem Afriky do Indie. Velmi krutý námořník a objevitel, který se chová velmi pirátsky. Ke konci svého života získal hraběcí titul.
Pedro Alvarez Cabral (1467 - 1526) - Jeho původním úkolem bylo chránit obchodníky z Portugalska, avšak při jedné plavbě se ztratil a objevil Brazílii. V Indii ovládl mnoho měst (Kalkit).

Španělsko

Kryštof Kolumbus (1451 - 1506) - Hledá západní cestu do Indie. Roku 1492 získal od španělské královny Isabely Kastilské tři lodě (Pinta, Nina a Santa Maria). Po cestě prožívají velké zdravotní potíže. Na konci zbyla jen Santa Maria. Objevil ostrovy v Karibském moři. K místním obyvatelům se chová velmi slušně. Do Ameriky se vrátil hned několikrát, protože byl správcem těchto nově objevených oblastí. Do Evropy vozí obrovské poklady (hl. zlato). Zemřel v chudobě a v zapomnění. Italský cestovatel Amerigo Vespucci tvrdil, že Kolumbus objevil nový kontinent.
Vasco Núněz de Balboa (1475 - 1517) - Španělský voják, který začal dobývat nově objevená území ve jménu Španělského království. Na svých výpravách pátrá po zlatě a bohatství. Roku 1513 stanul jako první na březích Tichého oceánu.
Fernao Magalhaes (1480 - 1521) - Portugalský mořeplavec ve službách španělského krále Carlose I., který mu dal r. 1519 pět lodí na obeplutí světa. Za těžkých podmínek se dostal do Tichého oceánu. Roku 1521 přistály jeho lodě na Filipínách, kde byl Fernao Magalhaes sněden. Jeho cesta kolem světa (1519 - 1522) se řadí mezi největší mořeplavecké výkony všech dob. Z jeho pěti lodí se do Evropy vrátila r. 1522 jen jedna.
John Cabot (1450 - 1498) - Janovský mořeplavec ve službách Španělska, který jako první Evropan (po Normanech) uviděl r. 1497 břehy Severní Ameriky.
Po roce 1522 se charakter objevných cest mění na dobyvačné výpravy, které vedou conquistadoři. Díky palným zbraním a koním jsou zničeny říše Aztéků a Inků. Indiáni jsou chápani jako méněcenní, jsou to pohané. V 17. století dochází k další vlně objevných cest - Nizozemí, Anglie, Francie, Rusko.
Henry Hudson (1550 - 1611) - Angličan ve službách Nizozemí, který hledá severozápadní cestu do Asie. To se mu však nepodařilo. Založil New Amsterodam (později New York).
Willem Barents (1550 - 1597) - Holandský mořeplavec toužící nalézt cestu severovýchodní cestou. Objevil Medvědí ostrovy, Špicberky a doplul až k Nové Zemi, kde byl nalezen jeho deník.
Abel Janszoon Tasman (1603 - 1659) - Nizozemský mořeplavec, který patří k největším objevitelům v historii. Plul ve vodách Indonésie, Japonska, Austrálie, později objevil Nový Zéland a Fidži.
Semjon Ivanovič Děžněv (1605 - 1673) - Ruský kozák, který se svou pozornost zaměřil na nejvýchodnější krajiny Sibiře. Svou plavbou dokázal, že Asie není spojena s Amerikou a že kontinenty jsou tak odděleny průlivem. Tato zpráva byla objevena až v r. 1736 v jakutském archivu.
Vitus Jonassen Bering (1681 - 1741) - Dánský námořník sloužící v ruském námořnictvu. Roku 1824 byl Petrem I. jmenován velitelem "první kamčatské expedice", která objevila ostrov sv. Vavřince. Zmapoval pobřeží Kamčatky, Sachalinu a Kuril. Kamčatská expedice se stala první vědeckou výpravou v dějinách.
James Cook (1728 - 1779) - Důstojník anglického námořnictva, který se zasloužil o rozvoj námořního mapování a o rozšíření znalostí zeměpisných i přírodovědných. Podílel se také na boji proti kurdějím.

Velké zeměpisné objevy v 15. a 16. století a jejich důsledky 1

15. května 2007 v 17:09 Maturitní otázky z dějepisu
Velké zeměpisné objevy v 15. a 16. století a jejich důsledky
Po celý středověk přetrvává geocentrický názor na svět: Země je střed vesmíru, Země je plochá a existují na ní 3 kontinenty (Evropa, Afrika, Asie). Středem Země je Jeruzalém. Od dob Koperníka se ujímá názor heliocentrický - Země je kulatá a otáčí se kolem své osy a Slunce. Roku 1453 byl Cařihrad dobyt Turky, kteří tak ovládli obchodní cesty z Evropy do Asie (Indie, Čína). Hledají se proto nové cesty. Musí se zdokonalit hlavně lodě, navigační přístroje (kompas, astroláb - měření zeměpisné šířky). Dochází k rozvoji zeměpisu, biologie, kartografie a cizích jazyků. První cesty vedou kolem Afriky. Končí tak hegemonie italských kupců. Jejich náhradníky jsou Portugalci a Španělé. Jako první své lodě vysílá Portugalsko za vlády Jindřicha Mořeplavce (80. léta 15. století).
Objevné plavby byly podmíněny hospodářskými a kulturními objevy na přelomu 15. a 16. století, dalšími důvody byl:
1) nedostatek drahých kovů (zlato, stříbro)
- evropské doly byly již vyčerpány (drahými kovy se platilo za zboží z Orientu)
- v neklidných dobách byly ukrývány (poklady)
= tezsaurace (hromadění drahých kovů)
2) v Evropě putovaly zvěsti o bohatství neznámých zemí
- populárním čtivem se staly cestopisy (Marco Polo: Milión (13/14. stol. do Číny))
- objevovaly se i vymyšlené cestopisy
- paradoxem je, že pravdivému cestopisu benátského kupce Marca Pola lidé nevěřili, tento byl dokonce označen za vymyšlený, zatímco cestopisům popisujícím mořské obry, hady a mutace lidí a nejrůznějších zvířat byly považovány za pravdivé

3) invaze Turků narušila obchodní spojení s Orientem (prostřednictvím karavan)
- karavany byly napadány, jejich příslušníci pak byli dáváni do otroctví
4) objevili se lidé, kteří nabízeli financování a organizaci těchto cest
= Evropští panovníci
- důvody: jak praktické, tak i nadšení
- snažili se rozšířil svůj vliv a obnovit obchod s Orientem
5) šířit křesťanství a tím vytlačovat islám
6) obnoven starý antický názor, že svět je kulatý
- 1492 navrhl Martin Behaim první glóbus
- Toscanelli zdokonalil starověkou mapu (Erathotenes), tato mapa byla též oporou pro Kryštofa Kolumba
- stavba lodí - tzv. karavely (stabilní, měly velký nákladní prostor, většinou trojstěžňové)
- kompas, zdokonalovaly se astronomické tabulky
- objevné plavby pořádali zejména Španělé a Portugalci; v jejich službách pak Italové
- v první polovině 15. století probíhala příprava na objevné plavby
(Jindřich mořeplavec)
- portugal.)
- zkoumal západní Afriku
- založil námořní učiliště

Průběh objevných cest

Roku 1415 Portugalci dobyli přístav Ceuta, čímž začali éru objevných cest. V touze objevit zlato chtěli proniknout do nitra Afriky. To se jim však nepodařilo. Zavedli ale obchod s pobřežní Afrikou (vzácná dřeva, otroci, slonovina). Založili středoafrické město Lagos, zde vznikla společnost obchodující s otroky.
Roku 1450 Portugalci překročili rovník a učinili další objevy v Africe; snažili se obeplutím Afriky dostat do Indie. V letech 1487 - 88 Bartolomeo Diaz dosáhl mysu Bouří (přejmenován na mys Dobré naděje). O deset let později (1497 - 98) Vasco de Gama doplul na Indické pobřeží (město: Kalikut). Podařilo se mu navázat obchodní spojení (hlavní zájem byl o koření). Portugalci v Indii stavěli pevnosti na pobřeží (měli chránit obchodní stanice = faktorie). Nepodařilo se jim však vytvořit novou říši, protože v Asii již existovaly feudální státy. Na počátku 16. století pronikli do Číny (Kanton), v roce 1550 do Japonska. V Asii vytvořili rozsáhlou koloniální říši, kterážto byla ale vnitřně nepevná. V polovině 17. století v těchto oblastech ztrácí vliv ve prospěch Anglie a Nizozemí.
Španělský královský pár (Ferdinand Aragonský a Isabela Castilská) přijal návrhy Kryštofa Kolumba o cestě na západ. Roku 1491 podpořili Kolumbův plán, o rok později (1492) spolu s pádem Granady a ukončením reconquisty v srpnu vypluly s přístavu Paos tři lodě (karavely): Santa Maria, Pinta, Niňa. Po sedmdesáti dnech plavby spatřili zem (ostrov Guanahámí z Bahamského souostroví), nazvali jej San Salvador (spasitel). V příštích dnech objevili Kubu (podle Kolumba to bylo bájné Zipango), Espagnolu. Kolumbus byl přesvědčen, že doplul do Indie. Do roku 1504 podnikl ještě tři další výpravy, roku 1506 ve Španělsku zemřel. Až Ital Amerigo Vespucci, který se podílel na přípravě první Kolumbovy výpravy, roku 1504 vznesl domněnku, že Kolumbus objevil nový kontinent. V roce 1507 byl poprvé použit název kontinentu odvozený od Vespucciova křestního jména, Amerika.
V roce 1494 vypukl spor mezi Španělskem a Portugalskem o objevovaná území, kterýžto byl urovnán smlouvou uzavřenou v Tordesillas (Šp.). Byla stanovena demarkační linie vedoucí 2000 km na západ od Kapverdských ostrovů. Na východ od této linie smějí podnikat plavby Portugalci, na západ Španělé. Roku 1500 portugalský mořeplavec Pedro Cabral plul Atlantikem, ale bouří byl zahnán k pobřeží Brazílie. Roku 1513 Vasco de Balboa překročil Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán.
V letech 1519 - 1522 Fernando Magalchaens, plavící se ve Španělských i Portugalských službách, vyplul na cestu kolem světa s pěti loděmi. Do Tichého oceánu vpluli jen tři (jedna se vrátila, jedna rozbila). Při konfliktu s domorodci byl na Filipínách Magalchaens zavražděn. Zpět do Španělska doplula již jen jedna loď. Tím byl podán důkaz o kulatosti Země. Jistě zajímavé je, že celá výprava byla zaplacena z výnosu z prodeje přivezeného koření (to bylo naloženo na Molukách). Při plavbě byla ale porušena smlouva v Tordesillas, protože Filipíny patřily už Portugalsku, tudíž Magalchaens plavící se ve Španělských službách zde neměl právo přistát. Proto byla roku 1529 uzavřena nová dohoda v Zaragoze, která Španělsku přiřkla Filipíny a Portugalsku ponechala nejbohatší ostrovy nazývané ostrovy koření (Moluky).
Koncem 16. století Španělsko a Portugalsko ztrácelo vliv, proto i dohody ztrácely na významu. Dalšími národy pořádajícími objevné plavby se stala Anglie a Nizozemí. Výpravy se staly předpokladem pro vznik koloniálních říší ve střední a jižní Americe. Pronikli také do severní Ameriky (na Floridu, k řece Mississippi, do Kalifornie). Hnacím motivem byla vidina zlata (hledání bájného Eldoráda).
V letech 1519 - 1521 Hernando Cortéz dobývá říši Aztéků v dnešním Mexiku. (Aztékové totiž očekávali bílé bohy, a tak Cortéze považovali za Boha). Vládcem Aztéků byl známý Montezuma.

Dobytí říše Inků v dnešním Peru

Inkové byli dobyvatelé žijící ve vysokohorských podmínkách, podmanili si předchozí obyvatele a vytvořili vyspělou kulturu a vyspělé zemědělství (i zavodňovací systém). Stavěli terasovitá pole, hnojili ptačím trusem, pěstovali brambory, pšenici, chinin (léčivo), kokain.
Byli to vynikající stavitelé (stavěli bez malty, z velkých otesaných kvádrů, mezi nimiž byly minimální mezery (nevejde se tam ani čepel nože)). Tyto stavby přežily až dodnes (ty, co nebyly zničeny). Inkové stavěli města, dlážděné silnice se sklady a odpočívadly. Vytvořili visuté mosty. Byli to též astronomové (vytvořili kalendář a spočítali, že rok má 365 a jednu čtvrtinu dne). Jejich písmo (uzlové) nazývali Kipu. Největší město, Cuzco, leželo v nadmořské výšce 3300 m. n. m. a žilo zde 100 000 obyvatel. Jeho součástí byl chrám; město mělo pravidelný půdorys.
Veškerá půda patřila státu; třetinu výnosů z půdy zemědělci odevzdávali státu, třetinu chrámu a třetina jim zůstala. Povinností státu bylo chránit obyvatele a starat se o ně. Kdo kradl, páchal zločin proti státu, který byl přísně potrestán. V čele státu stál Sapa Inka (syn Boha Slunce), který se ženil vždy jen se svou sestrou, aby spolu měli opět syna a dceru.
V době kolem roku 1530 v říši Inků zrovna probíhala občanská válka o moc mezi bratry (vládcem se stal Atahualpa). V letech 1531 - 35 přišli do říše Inků Španělští dobyvatelé (conquistadoři) Francesco Pizarro a Diego Almagro a říši Inků dobyli.
Pluli z Panamy podél pobřeží čím vícekráte, tím dále. Dvě stovky mužů vstoupilo do Incké říše, cesta probíhala bez problémů - Inkové si jich nevšímali a nechali je dojít až do městečka, kde pobýval Atahualpa. Inkové Španěly podcenili, nepovažovali je za nebezpečí. Inka přijal pozvání od Pizarra na hostinu, šla s ním i šlechta (3000 - 4000 Indiánů), při cestě byl Inkův doprovod pobit, Inka byl zajat. Nabízel výkupné, a to takové, že celou místnost (34 metrů čtverečních) pokryje zlatem do své výšky (skoro 2 m) - to bylo splněno za dva měsíce. Byl s ním veden proces za zradu a za manželství se svou sestrou; byl odsouzen k smrti uškrcením. Poté se Španělé vydali do hlavního města, Cuzca. Roku 1533 Cuzco vydrancovali a usídlili se zde. O dva roky později Cuzco opustili a založili na pobřeží město králů (Lima), kteréžto bylo sídlem španělské vlády v jižní Americe po 200 let.
Celé Peru tedy padlo Španělům do rukou, dále pronikli i do Chile, kde založili Santiago, pronikli i do Kolumbie, kterou považovali za bájné Eldorádo. Nakonec byl Almagro popraven Pizarrem a Pizarro zavražděn Almagrovými přívrženci.
Do poloviny 16. století Španělé prozkoumali a dobyli většinu jižní Ameriky (kromě Brazílie), tato území byla ve Španělských rukou do počátku 19. století.

Reformace

15. května 2007 v 17:04 Maturitní otázky z dějepisu
Reformace
Církev se kvůli svému bohatství ocitá v krizi, církevní hodnostáři zapomínají na své povinnosti a žijí světským způsobem života. Církev vede honbu za penězi - prodávání odpustků. Papežové vedou velmi rozmařilý život. Odpustky si může koupit každý, aby si odpykal své hříchy (i vraždu). Už ve 14. století se začínají z řad církve ozývat hlasy nespokojenosti. Církev se musí vrátit k původnímu způsobu života --> musí se reformovat. Kritika přichází nejprve z řad samotné církve. John Wyklef (1330 - 1384) je mistrem oxfordské univerzity. Říká, že k nápravě dojde, když se církvi odebere všechen její majetek, který se dá do rukou šlechty a panovníka. Wyklef je odsouzen a musí odejít z Oxfordu, po zbytek života žije u nejrůznějších šlechticů. Wyklef ale nepožaduje zrušení feudálního řádu. Na jeho myšlenky navázali němečtí kazatelé - Konrád Waldhauser, který je císařem Karlem IV. pozván do Prahy; Jan Milíč z Kroměříže a Matěj z Janova jsou pražští kazatelé - Husovi předchůdci. Mistr Jan Hus je vyvrcholením této etapy reformace - kritika církve v díle O církvi (psána latinsky), kniha O svatokupectví (psána česky). Dokud Hus káže latinsky, tak církev moc nereaguje, ale jakmile začal kázat v Betlémské kapli česky, byl sledován. Hus vyzval prostý lid k revoluci, protože když jsou páni špatní, můžou se proti němu vzbouřit. Roku 1414 byl svolán kostnický koncil, který se konal do r. 1418 a měl za úkol vyřešit schizma, což se také podařilo. V r. 1415 byl upálen mistr Jan Hus a o rok později ho následoval i Jeroným Pražský. Evropa není na reformaci ještě připravena.
Reformace bylo náboženské a sociální hnutí, úsilí o reformu (nápravu) církve. Znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty. Byl to proces, který se snažil dostal církev z krize, protože v církvi byl rozpor mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzývalo k reformě církve hlásání o chudobě duchovním libujícím si v penězích a přepychu, nebo dokonce v bitvách. Odpor vzbuzoval též prodej odpustků.
V Německu byla všeobecná nespokojenost s církví. V roztříštěném a bezmocném Německu měl největší vliv papež, kterýžto vlastnil třetinu všech německých pozemků. O půdu se hlásí šlechta (říšská knížata i rytíři). Ti se snažili církevní majetek sekularizovat. Klesá také význam rytířů spolu se zaváděním žoldnéřských vojsk (lancknechti) a střelných zbraní. Měšťané žádají lacinou církev, i poddaní chtějí zlepšit své postavení.

Začátek reformace

Roku 1517 ve Wittenbergu mnich a profesor Martin Luther začal teologickou disputaci o podstatě odpustků. Sepsal 95 tezí (článků) proti odpustkům (v latině = určeno pro vzdělance) a přibil je na vrata kostela. Tyto teze však byly vzápětí přeloženy do němčiny a během čtrnácti dnů se rozšířily po celém Německu. Proti Lutherovi byla církev v čele s papežem, ten požadoval, aby Luther veřejně formuloval principy svého učení. Hlavním problémem byl podle Luthera vztah člověka k Bohu (církev není hlavním prostředníkem mezi člověkem a Bohem). Byla zpochybněna úloha církve, hlavní byl osobní vztah člověka k Bohu. Hlavní autoritou by měla být Bible. Luther též odmítal celibát a oženil se. Odmítal papežství jako hlavu církve, odmítal zpověď a církevní majetek. Zavádí přijímání podobojí a bohoslužby v národním jazyce.
Za Lutherem stála i šlechta, protože proti ní neútočil. Před církví se skrýval na saském hradě Wertburg, kde překládal Bibli (Nový zákon). Byl představitelem umírněné reformace, roku 1522 založil Lutheránskou církev, roku 1529 na sněmu ve Špýru přednesl protest proti zákazu reformace, o rok později bylo přijato Augsburské vyznání víry.

Radikální reformace

Reformační myšlenky byly spojeny s bojem proti feudalismu. V letech 1524 - 1526 probíhala selská válka, jejímiž hlavními aktéry byli venkované. Propukla ve třech oblastech: 1) v jihozápadním Německu, 2) ve středním Německu, 3) v Tyrolích a v Solnohradsku.
1) Před selskou válkou zde vznikly tajné spolky sedláků, které vytvářely různé programy (např. 12 artikulů - odstranit nevolnictví, zrušit desátky, svobodný lov, rybolov a těžba dřeva, návrat občinové půdy, svobodná volba faráře, ...). Roku 1525 v Heibronu vznikl program měšťanů na sjednocení Německa (zrušit cla, sjednotit měnu, míry a váhy).
2) Vůdcem středoněmecké selské války byl Tomáš Münzer, kazatel ve Zwickau (v Durynsku). Ten roku 1521 navštívil Prahu, zde již ale nenašel žádné bojovníky. Založil sektu novokřtěnců (hlásali, že člověk se má nechat pokřtít až v dospělosti, hlásali chiliasmus a odmítali vrchnost). Münzer vedl sedláky do války, roku 1525 byl však u Frankenhausenu zajat a popraven.
3) Vůdcem selské války v Tyrolích a Solnohradsku byl Michal Gaismair. V roce 1526 byli však sedláci za velkých ztrát poraženi (zemřelo 100 000 sedláků). Tím selská válka skončila. Sedláci prohráli především díky špatné organizaci a nejednotě, chyběla jim podpora měst, proti sedlákům byla i šlechta.
Po selských válkách dochází k procesu zvanému "druhé nevolnictví", kdy se zvyšovaly robotní požadavky a byly vydávány zákazy stěhování. Novokřtěnci byli pronásledováni (utíkali pryč - i k nám - na Moravě se jim říkalo "Habáni" - vyráběli proslulou keramiku).
V Německu boje pokračovaly. V letech 1546 - 1547 císař Karel V. vedl vítěznou válku s lutheránskými knížaty. Knížata to však nevzdala a nakonec došla ke kompromisu (1555 byl přijat Augsburský mír propagující zásadu "Cuius regio, eius religio" (Čí země, toho náboženství)).

Švýcarská reformace

Ve stejné době jako Luther v Curychu vystoupil proti církevnímu úpadku humanista Ulrich Zwingli. Byl to horlivý zastánce protestantských myšlenek, v některých názorech byl radikálnější než Luther. Odmítal vnější okázalé projevy zbožnosti, postavil se proti učení o přeměně hostie a vína v Kristovo tělo a krev (byl proti tzv. transsubstanciaci). Podle něj měla být obec podřízena jen městské radě, jinak měla být autonomní; poddaným dal právo vzepřít se proti nespravedlivé vrchnosti. Založil novou evangelickou církev, která se rozšířila do švýcarských kantonů i do sousedních německých měst. V roce 1531 však on i jeho oddíly padli.
Dalším švýcarským reformátorem byl Jan Kalvín, který odešel kvůli katolickému králi z Francie do Basileje. Své názory uvedl v Ženevě. Roku 1540 bylo založeno nové učení, kalvinismus. Zde kritizoval církev jako Luther, smysl lidského života viděl v práci a podnikání. Schvaloval též odpor poddaných proti vrchnosti, která porušuje zákony státu a křesťanské zásady (i proti panovníkovi). Své učení orientoval do vyspělých zemí (Nizozemí, Anglie); jeho učení přijímala i šlechta. V čele kalvínské obce měla být rada starších. Byly zakázány veřejné veselé zábavy, z modliteben odstraněny sochy a obrazy. Kalvínovi přívrženci byli též hugenoti.

Protireformace

Reformace se postupně šířila po celé Evropě. Lutheránství se uchytilo v Německu, Polsku, Maďarsku, Čechách, severských zemích a přijímali jej také německy mluvící obyvatelé. Kalvinismus ve Švýcarsku, Anglii, Francii, Nizozemí.
V tzv. Münsterské komuně (Vestfálsko) obyvatelé vyhnali biskupa a šlechtu a pokusili se vytvořit rovnostářskou společnost (chiliasmus). Hlavními organizátory Münsterské komuny byli Novokřtěnci.
Protireformace měla zabránit šíření reformace a obnovit moc a jednotu katolické církve. Roku 1540 bylo založeno Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesus) = jezuité. Tovaryšstvo Ježíšovo mělo v programu učit (zakládali jezuitské koleje - například v Praze dnešní Klementinum), dalším jeho úkolem bylo kázat a posledním zpovídat. Bylo založeno baskickým šlechticem Ignácem z Loyoty, což byl válečník zraněný v náboženské válce. Konvertoval (obrátil se) k duchovnímu a snažil se působit na lid.
V letech 1545 - 1563 zasedal Tridentský koncil (v italském Trentu), který měl posílit autoritu papeže, kladl důraz na výběr osobnosti. Byla zde zavedena instituce nuniů (měli posilovat katolický zájem). Bylo odstraněno svatokupectví, nově formulováno dogma, potvrzeny svátosti křtu, zpovědi, manželství a přijímání, byla zdůrazněna role hudby a výzdoby kostelů a byly vypracovány seznamy libri prohibiti (zakázaných knih).

Reformace v Anglii

Anglie byla málo zalidněná, obyvatelé pracovali v zemědělství (chov ovcí - vlnu zpracovávali doma (v sukno) - pro větší zisky). Vytváří se tzv. nákladnický systém (vlna se vyváží na venkov a zpracovává se tam). Dochází také k procesu ohrazování = rozšiřují se pastviny na úkor úrodné půdy. Nejtěžší dopad to má na drobné rolníky (stávají se z nich bezzemci) - uplatňují se v řemeslnictví (manufaktury - např. loďařství). Dochází též k rozvoji obchodu a námořní plavby.
Toulající se bezzemci snažící se najít uplatnění jsou ale stíháni zákony pro potulku. => to způsobuje vzpoury a povstání. Ve východní Anglii povstání vedl Robert Kett (jedno z největších povstání) - poraženo. Dochází k prvotnímu hromadění kapitálu (akumulaci), vytváří se vrstva podnikatelů ( × chudina, bezzemci). V čele státu stojí panovník, který má neomezenou absolutistickou moc. Do jeho pokladny plynou obrovské zisky.
Roku 1485 nastupuje na trůn Tudorovská dynastie - Jindřich VII. (1485 - 1509). Ten podporuje obchod a podnikání. V letech 1509 - 1547 vládl Jindřich VIII., který si podrobuje feudály (ne násilím), propůjčuje jim úřady a dává majetek. Velký majetek v Anglii měla také církev. I to byl jeden z důvodů, proč došlo k ustanovení nové, anglikánské (protestantské) církve za státní (ale hlavně kvůli tomu, že ho papež nechtěl rozvést s jeho ženou Kateřinou Španělskou).
Roku 1534 parlament vymanil Anglii ze závislosti na Římu, do čela anglikánské církve vstoupil Jindřich VIII. Jindřich je pověstný svým vztahem k ženám. Měl celkem šest manželek (druhou manželku dal popravit kvůli nevěře). Z prvního manželství měl dceru Marii Tudorovnu, z druhého manželství dceru Alžbětu (považována za nemanželskou), až z třetího manželství měl konečně syna Eduarda (Eduard VI.) Jindřich VIII. ruší kláštery a kostely, uvádí v povinnost anglikánskou církev. Od anglikánské církve se odklání skupina buržoazie, která chtěla změnit církev (ne pouze odloučit od Říma), nestačily jí změny provedené doposud. Tato skupina se nazývala puritáni (purus = čistý). Mezi lidem se šíří snaha o nezávislost náboženských obcí (independenti).
V roce 1553 nastupuje Marie Tudorovna (1553 - 1558), dcera Jindřicha VIII. z prvního manželství. Ta se vrátila ke katolické víře, provdala se za Španělského krále Filipa II. Podporovala ty, kteří nejsou spokojeni s absolutismem. V roce 1558 nastupuje Alžběta I. (1558 - 1603), která zem navrací opět k anglikánské církvi.
Roku 1571 parlament přijal 39 článků o anglikánské církvi (něco mezi katolickou a protestantskou církví). V těchto článcích je uznáváno písmo jako jediný zdroj víry a poznání člověka, uznávají ospravedlnění vírou, naopak odmítají katolické učení o odpustkách a odmítají světskou nádheru. Byl snížen počet církevních svátků, zachovány biskupské úřady. Uznávají křest a svaté přijímání. V čele církve stál panovník, který měl nejvyšší postavení, ale neměl právo vykonávat svátosti a církevní obřady. Do jeho pokladny však plynou desátky. Tím došlo k upevnění absolutistické moci.
Rozvíjející se řemeslné výrobě a obchodu ale bránilo Španělsko, které ovládalo obchod. A tak Anglie hledá nové námořní cesty, čímž se dostane do rozporů se Španělskem (pirátství - Francis Drake - záštitu nad ním měla sama královna). V Anglii se utváří katolická opozice podporující Španělsko a snažící se o sesazení Alžběty. Do čela státu pak chtěli postavit Marii Stuartovnu. Královna však neztratila duchapřítomnost a svou skotskou sestřenku zajala a popravila.
Roku 1588 se střetává Filipovo válečné tažení (Šp.) s Anglií, španělská flotila je poražena a Španělské námořnictvo ztrácí své postavení v obchodě.
Za vlády Alžběty I. v Anglii dochází k rozvoji kultury, vzdělanosti a umění (éra renesance a humanismu). Dochází k rozvoji divadla a dramatu (William Shakespeare).

Náboženské války ve Francii

Francouzské náboženské války souvisejí s pronikáním kalvinistů (hugenotů) do Francie, kde jsou ve střetu s katolickými obyvateli. V čele kalvinistů stáli Bourboni vládnoucí v Navarrském království (na území dnešního severního Španělska). V čele katolíků stál vévodský rod Guisů. Ti spolu bojovali nejen o otázku náboženskou, ale především o moc.
V den svatby Jindřicha Navarrského s královskou dcerou (1572) došlo v Paříži k vyvraždění a pobíjení hugenotů - tzv. "Bartolomějská noc" - nechala je pobít královna matka (byla katolička). Touto událostí Francie vstoupila do války. Země se rozdělila na dva tábory: 1) na jihu a jihozápadě Francie byli hugenoti, kteří vytvořili téměř samostatný stát (pomohla jim Anglie a německá protestantská knížata). 2) na severu a východě Francie byli katolíci, kteří založili tzv. katolickou svatou ligu, pomoc dostávali od Španělska. Jen Paříž se nepřidala ani k hugenotům (nenáviděla je), ale ani ke katolíkům.
Roku 1589 na trůn nastoupil podle dědičného práva Jindřich IV. Navarrský, který byl dříve předákem hugenotů. Když se však stal králem, tak přestoupil na katolickou víru (podpora Paříže a umírněných katolíků). Roku 1598 vydává edikt nantský, který zrovnoprávňuje katolíky a hugenoty (jak po stránce náboženské, tak politické), čímž ukončil spory v zemi. Ta byla však politicky rozvrácena, a tak se snažil uklidnit poměry (snížil daně rolníkům, šlechtu trestal nebo se musela vyplatit, podporoval výrobu a obchod ve městech). Zavedl pěstování nových plodin z Ameriky (kukuřice, morušovník), nechal opravit cesty a kanály. Byla založena východoindická společnost (podporoval kolonizaci - do Kanady). Snažil se o centralizovanou moc a o posílení politického postavení Francie v Evropě. Roku 1610 Jindřich Navarrský zemřel. Po jeho smrti nastaly znovu války a boje, do čela opět vstoupila šlechta.
Obrat nastal až v polovině 20. let 17. století, kdy vládl král Ludvík XIII. Ten předal státní záležitosti do rukou prvního ministra (kardinál Richelieu). Ludvík bojoval proti šlechtě (boření hradů). Hugenoti ztratili politickou moc, ale ne náboženskou svobodu (kvůli jednotě). Podporoval obchod a průmysl, snažil se rozšířit francouzské kolonie, jmenoval královské úředníky (soudní, finanční, policejní). V zahraniční politice bojoval proti Habsburkům (jedna z nejmocnějších vládnoucích dynastií). Zvyšováním daní však vzbudil u obyvatel odpor a bouře.

Nástup Habsburků na český trůn

15. května 2007 v 16:59 Maturitní otázky z dějepisu
Nástup Habsburků na český trůn
Roku 1526 v bitvě u Moháče zahynul Ludvík Jagellonský, čímž český trůn zůstal bez panovníka. Proto se čeští stavové rozhodovali o budoucím králi. Ten však musel zaplatit dluh 300 000 zlatých, což vylučovalo všechny tuzemské uchazeče. Až Ferdinand Habsburský nabídl, že zaplatí polovinu dluhu hned a polovinu později, čímž české stavy přesvědčil a ty jej zvolili za svého krále (1526).

Ferdinand I.

Spojení Rakouska a Čech představovalo též dobrou obranu proti Turkům. Habsburkové v té době vládli i ve Španělsku (bratr Ferdinanda I., Karel V.). Ferdinand sliboval, že neomezí moc stavů, že bude královský dvůr v Praze, bude vládnout s rádci, sliboval náboženskou toleranci a dohodu se šlechtou. Ani jeden z těchto slibů však nesplnil. Snažil se o vytvoření centralizované monarchie s centrem ve Vídni (tam sídlila i tajná rada a dvorní kancléř); úředníky jmenoval sám. To v Čechách vyvolalo vlnu nespokojenosti, vznikla stavovská opozice (šlechta a měšťanstvo), začal boj o moc mezi panovníkem a stavy. Ferdinand I. omezoval moc šlechty, byl proti reformaci, zakazoval krajské sněmy, chtěl zvýšit daně (aby mohl zvětšit svůj dvůr ve Vídni; také kvůli válce "s Turkem").
V letech 1546 - 1547 vzniká v Čechách první stavovský odboj - vzniká v souvislosti se Šmalchadskou válkou v Německu (Ferdinand chtěl svolat zemskou hotovost na pomoc římskému císaři - to ale stavy odmítly, ustavily prozatímní vládu a chtěly odstranit Ferdinandova opatření, vyhlásily náboženskou svobodu). V Čechách byli nejvíce zastoupeni lutheráni, katolíci a utrakvisté.
V roce 1547 byla německá protestantská knížata poražena v bitvě u Mühlberku - to způsobilo rozpad české stavovské opozice a Ferdinand uděloval tresty:
  • exemplární poprava 2 měšťanů a 2 rytířů
  • panstvo bylo soudně stíháno, byl jim konfiskován majetek
  • perzekuce nekatolíků (převážně jednoty bratrské)
  • omezena samospráva měst (král měl nad nimi dohled) - hejtmané, rychtáři
  • města musela platit pokuty, byly jim zvýšeny daně
  • zabaveny městské pozemky
  • zrušeny cechy
  • městům sebrána vojenská výzbroj
V Uhrách probíhaly po roce 1526 boje o trůn. Vyšší šlechta zvolila Ferdinanda I., ale nižší a střední šlechta zvolila Jana Zápolského (sedmihradského vévodu). Do bojů o uherský trůn zasahovali také Turci (sultán Sulejman). Ti v roce 1529 oblehli Vídeň. Po ukončení těchto bojů byly Uhry rozděleny na tři části: Ferdinand I. vládl v horních zemích (Slovensko, Chorvatsko, Západní Uhry); Jan Zápolský vládl v Sedmihradsku a v severovýchodních Uhrách; Turci vytvořili v Uhrách svůj stát, tzv. "Budínský pašalit".
Ferdinand I. zmírnil svá opatření proti městům, do konce života se už nesnažil podmanit si šlechtu. Roku 1556 zde byl zaveden jezuitský řád, r. 1564 na papeži vymohl přijímání podobojí pro Čechy a Moravu; 1556 se stává císařem a vládu ve svých zemích rozděluje mezi své syny.

Maxmilián

Maxmilián byl králem českým a uherským, po smrti Ferdinanda (1564) také císařem. Měl skryté sympatie pro lutheránství, panovník to byl neprůbojný, odolný ústupkům. Roku 1567 si na něm šlechta vymohla změnu berního systému (majetková daň byla nahrazena daní z městských domů a vesnických usedlostí).
V zahraniční politice činil ústupky Turkům, neúspěšně se snažil získat polský trůn, ale byl zvolen Štěpán Báthory (sedmihradský kníže). Došlo též ke zvýšení ohrožení na východních hranicích. Stavovská opozice se snažila, aby přijal jejich náboženský program (utrakvisté) - staroutrakvisté (nejvyšší orgán: konzistoř), pod dohledem Habsburků - novoutrakvisté = částečné lutheránství. Lutheráni se snažili o uznání Augsburské konfese (1530); i Jednota bratrská se snažila svou církev legalizovat. Pod tlakem tedy Maxmilián roku 1567 Basilejská kompaktáta zrušil. Nekatolická církev se dohodla a spojila, roku 1575 na zemském sněmu Maxmiliánovi předala ke schválení "Českou konfesi", jejímž základem bylo mírné lutheránství, ale byly zde zakomponovány i požadavky novoutrakvistů a českých bratrů. Přijetí České konfese bylo podmínkou pro korunovaci Maxmiliánova syna Rudolfa (II.) za českého krále. Maxmilián ústně souhlasil, avšak písemně tak neučinil.

Rudolf II.

Roku 1576 na český trůn nastupuje Rudolf II., který byl vychováván na přísně katolickém španělském dvoře. Byl vyučován i kulturní znalosti, snad proto si zvolil za své budoucí sídlo Prahu. Na počátku jeho vlády byli Turci na Slovensku, naštěstí mu Štěpán Báthory tajně slíbil pomoc. Roku 1593 vypukla další válka s Turkem, Zikmund Báthory se veřejně přidal k císaři => vítězství, Turci poraženi, dobyta Pešť. Sedmihradsko připadlo císaři, Zikmund se usadil na Libochovickém panství v SZ Čechách. Rudolf II. se rozhodl, že v Uhrách posílí svou moc a také katolickou víru. Roku 1604 v Uhrách zakázal jiné nežli katolické náboženství, což způsobilo povstání v čele se Štěpánem Bočkajem (sedmihradský kníže, kalvinista). Cílem povstání bylo zajištění náboženské svobody a posílení moci uherských stavů. Štěpán Bočkaj využil pomoci Turků a zahnal císařské vojsko až k Moravským hranicím a doufal, že s ním půjdou i čeští stavové, tak se však nestalo a českoslezská hotovost zahnala Bočkaje zpět do Uher. Roku 1606 končí patnáctiletá válka s Turkem uzavřením Žitavského míru mezi císařem a Turky. Mezi císařem a uherskými stavy byl uzavřen Vídeňský mír, který zajišťoval smír mezi císařskými a uherskými stavy, zajišťoval Uhrám náboženskou a politickou svobodu. Vídeňský mír podepsal za císařskou stranu Matyáš (Rudolf tak učinit odmítl).
Postupem času narůstají spory mezi Matyášem a Rudolfem, u kterého se stále více projevovala duševní choroba. Matyáš se snažil zorganizovat stavovský odboj proti Rudolfovi s cílem přijetí Vídeňského míru Rudolfem. => 1607 - 1608 stavovský odboj vedl Matyáš, získal podporu Rakouska, Uher a Moravy (Čechy zůstaly při králi, protože slíbil splnit jejich požadavky). Roku 1608 Rudolf podepisuje Libeňský mír, ve kterém uznává platnost Vídeňského míru a vzdává se vlády v Uhrách, Rakouských zemích a na Moravě (tam vládne Matyáš) a zůstávají mu jen Čechy, Lužice a Slezsko.
Roku 1609 vydává po nátlakem českých stavů majestát (stavové již začaly jednat s Matyášem, sbíraly vojsko,...) V majestátu Rudolf splňuje své sliby a potvrzuje českou konfesi. "Nikdo nesmí být proti své vůli nucen ani ke katolické ani k jiné víře." => nejsvobodnější zákon (a tím i stát) v Evropě (protože tam, kde byla náboženská svoboda, tak platila jen pro svobodné).
Avšak vydání majestátu bylo proti Rudolfovu smýšlení. Rudolf byl katolík a celý život zastával katolickou víru. Proto se snažil majestát zrušit. Roku 1611 povolil vstup pasovských vojsk do Čech, čímž docházelo k drancování země. V tomto momentě si Češi již uvědomují císařovu duševní neschopnost a žádají o pomoc Matyáše. Rudolf je donucen vzdát se koruny ve prospěch Matyáše a slíbil Matyáše doporučit jako římského císaře. O rok později Rudolf II. zemřel (1612).

Matyáš

Matyáš byl na Rudolfovo doporučení roku 1611 přijat za Římského císaře, kterýmžto byl až do své smrti roku 1619. Matyáš přenesl své sídlo zpět z Prahy do Vídně, v Praze nechal zřídit místodržitelskou kancelář. Zasloužil se o posílení katolictví, často dochází k porušování Rudolfova majestátu. Daně schvaluje sněm na pět let dopředu. Vzhledem k Matyášově bezdětnosti probíhala jednání o nástupci. Španělsko se vzdalo všech nároků na trůn, kde usedá i přes odpor nekatolické šlechty zastánce katolické víry Ferdinand Štýrský.

Ferdinand Štýrský

Ferdinand Štýrský byl přijat za budoucího českého panovníka již roku 1617, ačkoliv ještě vládl Matyáš. Opozici se podařilo, že Ferdinand Štýrský uznal majestát, který byl již za vlády Matyáše, ale i nyní, porušován (zavíráním a bouráním kostelů - např. v Broumově).
Na jaře roku 1618 probíhal v Praze sjezd nekatolíků, který sepsal stížnost Matyášovi; ten je však odmítl a zakázal jejich další sjezd. I přes císařův zákaz se však v květnu konal další sjezd nekatolíků, kteří 23. května 1618 přišli do kanceláře místodržících Martinice a Slavaty a provedli defenestraci (vyoknění) obou místodržících a ještě písaře Fabricia. Všichni tři defenestrovaní však defenestraci přežili, jen Slavata se zraněním hlavy. Touto událostí začíná druhý stavovský odboj (1618 - 1620) a tím i třicetiletá válka.
Defenestrace: Ráno 23. května 1618 se rozhněvaná skupina protestantských pánů hnala ulicemi Prahy směrem ke hradu. Jejich cílem nebylo ani tolik vyjednávání - ostatně císař na hradě nebyl - jako spíš lynčování katolických místodržících Jaroslava z Mar-tinic a Viléma Slavaty z Chlumu, kterýmžto připisovali vinu na potlačování práv protestantů. Vůdce protestantů, hrabě Matyáš Thurn, žádal hlavy obou místodržících. Když se dav natlačil do kanceláře, nebylo již daleko k provedení onoho gesta - akce, která již měla v českých dějinách obdoby - vyhodit viníky z okna. Podobně se vypořádali se svými protivníky husité o téměř dvě století dříve.
Nejprve vzali Martinice, kterého vysadili do okna a poté jej shodili dolů do hradního příkopu - bylo to bezmála patnáct metrů. Slavata se pokoušel více bránit, ale proti síle davu neměl šanci. Jeho pád byl bolestnější. Nakonec byl z okna vyhozen ještě písař Filip Fabricius. Na rozdíl od předchozí defenestrace však všichni tři vyoknění svůj pád přežili - spadli totiž do hromady starých papírů a hnojiště. Oni sami však připisovali díky za svůj stav panně Marii.
Gesto bylo vykonáno. Symbolický počátek, který měl netušený výsledek - třicet let barbarských bojů nejen v Čechách, ale po celé Evropě.
Čeští stavové zpočátku tvrdili, že se nejedná o protest proti císaři, ale proti místnímu místrodržitelskému aparátu. Toto však přestalo již vzápětí platit, protože byla zvolena zemská rada třiceti direktorů (10 z každého stavu - páni, rytíři, měšťané), vláda verbovala vojsko; k odboji se připojila i Lužice, Slezsko, Morava a Uhry. Představitelé odboje předpokládali pomoc ze zahraničí - od protestantských knížat v Německu, dále od Anglie, Nizozemí a Saska - ti vytvořili spolek (Protestantská unie), v jejímž čele stál Fridrich Falcký. Český odboj se však omezil pouze na šlechtu (města pomáhala pouze finančně, poddaní se neúčastnili).

Vláda Fridricha Falckého v Čechách

Roku 1619 byla vydána nová ústava, sesazen Ferdinand Štýrský a zvolen Fridrich Falcký (jeho manželka byla dcerou anglického krále). Fridrich byl představitelem německých protestantských knížat, a očekávala se za jeho pomoci pomoc jak z Anglie, tak z Německa. Ferdinand měl oporu ve Španělsku a v Říšské katolické lize.
Roku 1618 byla však oslabena moc odboje (oslabena pomoc) - Anglie totiž vyhlásila neutralitu a v Německu bylo uzavřeno příměří mezi katolíky a protestanty. Císařská vojska vstoupila do Čech a 8. listopadu 1620 se střetla s českými stavy v bitvě na Bílé hoře. Dvě hodiny rozhodly o osudu národa na staletí. (Češi prohráli kvůli špatnému placení žoldáků a také kvůli omezení povstání pouze na šlechtu). Fridrich Falcký po porážce prchá, dostává přezdívku "zimní král" (protože vládl jen jednu zimu). Stavovský odboj se s kapitulací rozpadl a válka se přesouvá z Čech do Falce (Říšské území). Fridrich je poražen a zbaven kurfiřtské hodnosti.

Situace po Bílé hoře u nás

Po bitvě na Bílé hoře byl v Čechách sestaven mimořádný tribunát, který sestavil seznam a podíl účastníků odboje. 21. června 1621 se konala poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze (vykonavatelem rozsudku byl kat Mydlář). Byli popraveni tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů (mj. také Maxmilián Hošťálek ze Žatce; Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, aj.) Dvanáct hlav bylo vystaveno na Karlově náměstí (pro výstrahu). Byl také konfiskován majetek, který získává katolická šlechta (Albrecht z Valdštejna, cizí důstojníci (It., Šp.)). Byl zrušen majestát a dochází k rekatolizaci (pokatoličtění) - katol. bylo jediné povolené náboženství, rekatolizaci podporuje jezuitský řád. Česká otázka - zda zachovat moc stavů; - náboženská otázka (konflikt katol. × protestant.)
Roku 1622 byl vydán generální pardón (omilostnění účastníků povstání), byla zaručena osobní svoboda, ale nechráněn jejich majetek. Následovala konfiskace majetku (byla zabavena část nebo veškerý majetek) - tři čtvrtiny šlechtického majetku změnilo majitele (obohatili se např. Lobkowiczové, Valdštejni, Lichtenštejnové). Po roce 1627 dostala pozemky i cizí šlechta (Buguoyové, Gallasové, Piccolominiové), dostali inkolát (státní občanství) od panovníka. Ferdinand II. jmenoval správce země - pro Čechy Karla z Lichtenštejna, pro Moravu Františka z Ditrichštejna.

Rekatolizace

Roku 1624 byli vypovězeni nekatoličtí kněží a vrátili se jezuité, do jejichž rukou se dostalo celé školství (včetně Ferdinandovy university (= UK v letech 1547 - 1882)). O tři roky později byly vypovězeny nekatolické stavy nebo musely přestoupit do půl roku na katolickou víru (z Čech emigrovalo asi 200 000 lidí - jen svobodných (měšťanstvo, šlechta) - poddaní utíkali tajně). Do exilu také odešly významné osobnosti - Pavel Skála ze Zhoře (lutherán, Míšeň v Sasku); Pavel Stránský (Polsko); rytec Václav Hollar (Anglie); Jan Ámos Komenský (Polsko, dále na západ).
Téhož roku (1627) bylo vydáno Obnovené zřízení zemské = ústava pro Čechy (o rok později byla vydána obdoba pro Moravu). Byla odstraněna zásada volitelnosti panovníka, Habsburkové se stali dědičnými vládci. Katolická víra byla jedinou povolenou vírou; úředním jazykem byla němčina a čeština; v českém sněmu bylo na prvním místě duchovenstvo).

Třicetiletá válka

15. května 2007 v 16:57 Maturitní otázky z dějepisu
Třicetiletá válka

Kořeny konfliktu

- reformace církve (rozpad církevní jednoty znamenal konec universalismu)
- spjata s fanatismem (na obou stranách)
- rozpor mezi středověkým a moderním pojetím státu (universalismus × vznik národních států)
- myšlenky renesance (s důrazem na svobodu člověka) => egoismus a touha mít, vlastnit
- rozpínavost moci středověkých států a rodů (Habsburkové)
- náboženský konflikt, v jehož pozadí se skrývaly konflikty politické

I. fáze: válka česká (1618 - 1620)

Na jaře roku 1618 probíhal v Praze sjezd nekatolíků, který sepsal stížnost Matyášovi; ten je však odmítl a zakázal jejich další sjezd. I přes císařův zákaz se však v květnu konal další sjezd nekatolíků, kteří 23. května 1618 přišli do kanceláře místodržících Martinice a Slavaty a provedli defenestraci (vyoknění) obou místodržících a ještě písaře Fabricia. Všichni tři defenestrovaní však defenestraci přežili, jen Slavata se zraněním hlavy. Touto událostí začíná druhý stavovský odboj (1618 - 1620) a tím i třicetiletá válka.
Čeští stavové zpočátku tvrdili, že se nejedná o protest proti císaři, ale proti místnímu místrodržitelskému aparátu. Toto však přestalo již vzápětí platit, protože byla zvolena zemská rada třiceti direktorů (10 z každého stavu - páni, rytíři, měšťané), vláda verbovala vojsko; k odboji se připojila i Lužice, Slezsko, Morava a Uhry. Představitelé odboje předpokládali pomoc ze zahraničí - od protestantských knížat v Německu, dále od Anglie, Nizozemí a Saska - ti vytvořili spolek (Protestantská unie), v jejímž čele stál Fridrich Falcký. Český odboj se však omezil pouze na šlechtu (města pomáhala pouze finančně, poddaní se neúčastnili).

II. fáze: válka falcká (1620 - 1623)

Ve druhé fázi třicetileté války se Fridrich Falcký snažil zvrátit výsledek Bílé hory a ztratil i rodové državy v Říši (Horní Falc), dožívá v Nizozemí a umírá v Anglii. Do roku 1632 používá titul český král.

III. fáze: válka dánská (1625 - 1629)

Ve třetí fázi třicetileté války Dánsko stanulo v čele protihabsburské opozice (král Kristián IV.) Protihabsburská opozice chtěla zamezit šíření vlivu Habsburků v říši, Kristián obdržel finanční podporu od Anglie, Francie a Nizozemí. Situace byla zpočátku tedy příznivá Dánsku.
Císaře zachránil Albrecht z Valdštejna, který najal vojsko a ovládl německé území do moci císaře až k Baltu (tento úspěch Habsburků umožnil tvrdý postup v Čechách). Část Dánských vojsk pronikla Slezskem na Moravu a do Uher; působili zde Habsburkům potíže, spojovali se s ostatními odpůrci Habsb. (uherská šlechta (vedená Bethlenem Gáborem), Sedmihradsko, Valašsko - protifeudální povstání). Roku 1630 císař na žádost německých knížat propouští Albrechta z Valdštejna ze svých služeb, především proto, že mu německá knížata záviděla úspěch, a pak zde byly také stížnosti na řádění Valdštejnových vojsk v Německu. Albrecht se cítí ponížen a uchyluje se na "kvetoucí ostrov" (jižní Čechy).

IV. fáze: válka švédská (1630 - 1635)

Habsburkové se snaží ovládnout Pobaltí, vzniká Protihabsburská koalice, v jejímž čele stojí Švédsko (Gustav Adolf), jde o Dominium maris Baltici (panství moře Baltského). Také Sasové zaujímali protihabsburské stanovisko, a tak spolu se Švédy porazili Katolickou ligu, ovládli Slezsko a roku 1631 Sasové obsadili Prahu. Císař opět povolal Valdštejna, ten přijal velení a vyhnal Sasy z Čech, boje převedl do Německa. Roku 1632 v bitvě u Lützenu padl Gustav Adolf. Minulou urážku však Albrecht z Valdštejna císaři nezapomněl a tajně vyjednával se Švédy, kde mu český nabízí českou korunu. Informace se však donesou do Vídně a proti Albrechtovi okamžitě vzroste nedůvěra (zvláště, když se snaží hrát na obě strany a velí nerozhodně). Toto velení vzbuzuje špatné reakce jak u císařského dvora, tak u Švédů. Císař tedy okamžitě vydal příkaz Valdštejna odstranit. Tak se stalo v únoru 1634 v Chebu, kde byl Albrecht spolu se svými nejvěrnějšími (Trčka z Lípy, hrabě Kinský, Niemann, Illov) zavražděn. Jeho zavraždění však bylo úplně zbytečné, protože vzhledem k jeho pokročilému stádiu syfilis mu tehdy zbývalo jen asi 5 týdnů života. Spiklenci proti Valdštejnovi (Gallas, Piccolomini) byli odměněni; jeho majetek byl zkonfiskován a rozdroben.
Roku 1634 byli Švédové poraženi v jižním Německu, o rok později se Sasové znovu přidali na stranu císaře, za což si vysloužili Horní a Dolní Lužici (bývalé České panství).

V. fáze: válka Švédsko - francouzská (1635 - 1648)

Hlavní síly protihabsburské koalice tvořilo Švédsko a Francie (kardinál Richelieu). Čechy byly místem bojů mezi oběma stranami. Roku 1639 gen. Báner obléhal Prahu; později se boje přenesly z Čech na Moravu. Roku 1642 Švédové obsadili Olomouc, neovládli však Brno (v čele vojska stál gen. Torstenson). Od roku 1644 probíhala jednání o míru. O rok později (1645) byla svedena jedna z nejkrvavějších bitev třicetileté války, totiž bitva u Jankova (zvítězili Švédové). Habsb. vedl Götz (lidově se mu říkalo Kec). Roku 1648 švédský gen. Wrangel dobyl Malou Stranu a Hradčany, byl vyloupen Pražský hrad a Rudolfínské sbírky odvezeny do Švédska (a do Čech se nevrátily dodnes).

Mírová jednání

Roku 1648 byl ve Vestfálsku (Münster, Osnabrück) uzavřen Vestfálský mír:
  • Habsburkové nezískali převahu v Říši ani v Evropě (upevnili si postavení ve vlastních zemích)
  • konec nadějí českého exilu (doufali v pomoc Švédska - návrat náboženských poměrů k r. 1618)
  • Švédové nakonec podpořili obnovení poměrů k roku 1624
  • posílení vlivu Francie (rozhodující vliv v Evropě)
    - hranice až u řeky Rýn, území Alsaska, Verdun, Mety, Toul
  • posílení vlivu Švédska - pobřeží Baltu s výj. východního Pruska, ovládlo ústí Labe, Odry aj.
  • potvrzení nezávislosti Nizozemí a Švýcarska na Říši
  • potvrzení roztříštěnosti Německa, svrchovanost Německých knížat

Následky třicetileté války

  • obrovské hmotné škody, vylidnění (25 - 33 %) - válka + mor
    - vylidnění celých vesnic
  • úbytek produktivního obyvatelstva => připoutání sedláků k půdě (zákazy stěhování, více robot) "druhé nevolnictví"
  • rozmach vojenského podnikání a později jeho úpadek (žoldnéřská armáda - výjimkou: Švédsko)
  • úpadek křesťanské morálky
  • první válka mezi feudálními státy s účastníky kapitalistického (buržoazního) státu
  • poslední konflikt vedený pod záštitou náboženské otázky
  • prohloubení rozdílů mezi západní a východní Evropou

Buržoazní revoluce a Napoleonské války 3

15. května 2007 v 16:54 Maturitní otázky z dějepisu

Francie za vlády Napoleona

Roku 1802 se Napoleon stává konzulem na doživotí, byla přijata nová ústava - Francie je formálně republikou, je posílena centralizace státní moci, zrušena volená samospráva, do čela departmánů jsou jmenováni úředníci. Cílem Napoleona bylo ukončit války, využil vystoupení Rusů z protifrancouzské koalice (v čele Ruska generál Suvorov: "těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" - tažení do Itálie). Roku 1800 Napoleon porazil Rakušany u Marenga a dalším tažením ohrožoval Vídeň. To vedlo k podepsání míru s Rakouskem, Rakousko uznalo Italské sesterské republiky a uznalo i předchozí anexe. Roku 1802 byl uzavřen mír s Anglií; ta uznala Francouzskou republiku, ale rozpory trvaly.
Napoleon se snažil upevnit také vnitřní poměry. Toto upevnění bylo spjato s potlačením zbytku opozice (zejména Jakobínů). Roku 1801 byl podepsán konkordát s papežem (náboženský smír), došlo k obnovení vlivu katolické církve, ale církev byla podřízena státu, církevní hodnostáři museli přísahat věrnost státu. Zabavený majetek se nevracel; církev byla placena státem.
Roku 1804 byl vydán Code civil (občanský zákoník), který byl vzorem pro Evropu; potvrzoval zrušení feudálních závazků, stanovoval nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zrušení šlechtických titulů a majetkové změny. Dále zaváděl řád čestné legie; vyjadřoval zájmy buržoazie, stanovil pravidla kapitalistické společnosti, posiloval autoritu otce jako hlavy rodiny.
Napoleon dále zavedl přísný policejní režim (tajná policie) a cenzuru. Podporoval rozvoj hospodářství, zavedl moderní školskou soustavu (vychovávající odborníky a loajální občany). Zavedl daňový systém; podporoval umění a vědu.
Od roku 1803 vedl Napoleon dobyvačné války: prokázal své vynikající vůdcovské schopnosti, vyřadil Anglii z světového velmocenského soupeření, získal hegemonii Francie nad celou Evropou, roku 1805 zvítězil v bitvě tří císařů u Slavkova - Alexandr I. (rus.), František II. (rak.) a Napoleon (franc.). Téhož roku byl však poražen na moři u mysu Trafalgar (vyhrál anglický admirál Nelson). Touto bitvou získala Anglie nadvládu nad mořem. Napoleon se snažil vyčerpat Anglické hospodářství.
Roku 1806 byl v Berlíně vyhlášen kontitentální systém, ve kterém se Napoleon snažil oddělit Anglii od Evropských trhů, blokoval evropské přístavy, nutil dobyté a závislé země k odmítání obchodů s Anglií, podporoval pronikání francouzského zboží na Evropský trh, povzbudil kontinentální výrobu. Téhož roku byl vytvořen Rýnský spolek (jižní část Německa připadla Francii) {r. 1806 zanikla Svatá Říše Římská Národa Německého}
Roku 1807 Anglie odpověděla blokádou Evropského zboží, nutila neutrální lodě zastavovat v britských přístavech. Vznikly také další konflikty, které způsobily 2. válku za nezávislost v USA (1812). Začala též válka Napoleona s Ruskem. Roku 1810 již hegemonie Francie zahrnovala téměř celou Evropu. Napoleon zrušil Svatou Říši Římskou Národa Německého (1806), donutil císaře Františka, aby se zřekl svého titulu; zmenšil území Pruska (v bitvách u Jeny a u Anerstädtu), zrušil nevolnictví v Prusku a jeho poražením zpochybnil mýtus o neporazitelnosti Pruska. Vybudoval porýnskou konfederaci, zjednodušil roztříštěnost Německa, obnovil samostatnost Polska (velkovévodství Varšavské), porazil Rakousko u Wagramu (1809) - Prusko, Rusko, Dánsko a Švédsko aliančně spojil s Francií.
V červenci 1812 velká armáda (600 000 Francouzů) začala tažení do Ruska, protože to porušilo blokádu a uvalilo cla na francouzské zboží. Napoleon se snažil dobýt Rusko a proniknout do Indie, čímž by pokořil Anglii. Ruská armáda vedená maršálem Kutuzovem vtáhla Napoleona dovnitř Ruska bez rozhodujícího vítězství a ten po oboustranně krvavé bitvě u Borodina vstoupil do Moskvy. Tam čekal na uzavření míru (od cara), tak se však nestalo a car nechal Napoleonovi Moskvu zapálit nad hlavou. Kutuzov čekal vedle Moskvy a když se Napoleon rozhodl ustoupil, ruská armáda ho nutila jít po stejných cestách po kterých přišel (ty byly už vydrancované). Navíc tam panovala "ruská zima", neměli dostatek jídla. V říjnu 1812 Kutuzov učinil na Napoleona poslední útok (na řece Berizině), z velké armády zbylo jen asi 30 000 vojáků (5 %).
Vlastenecké hnutí v Rusku proti Napoleonovi však nebylo jediné. Probíhalo také ve Španělsku, v Prusku, Westfálsku a v Rakousku. Nejhorší z těchto hnutí bylo ve Španělsku, kde probíhala 6 let guerilla (partyzánská válka). Napoleon si myslel, že 20 000 vojáků je udrží, ale Španělsku pomohla Anglie (armáda v čele s Wellingtonem), roku 1814 byla napadena i jižní Francie. Války ve Španělsku vytvořili národní cítění v jižní Americe a také tamní osvobozenecký boj.
Roku 1813 bylNapoleon poražen v bitvě u Lipska (Rakouskem, Pruskem a Ruskem). Ještě před bitvou rakouský ministr hrabě von Metternich chtěl udržet Rusko co nejdále, a bál se pruského nacionalismu, a tak Napoleonovi nabídl Rakouské Nizozemí a všechno od levého břehu Rýna. To však Napoleon odmítl s tím, že chce buď všechno, nebo nic. (a tak neměl nic).
V dubnu 1814 Napoleon odstoupil, byl zajat a odvezen na ostrov Elbu, byl mu ponechán titul císaře a důchod 2 miliony franků ročně. Vítězné mocnosti za pomoci Talleyranda (předního představitele Napoleonova režimu) restaurovali Bourbony - obnovili bourbonskou dynastii (Ludvík XVIII. - bratr Ludvíka XVI.). Ten podepsal v květnu 1814 mírovou smlouvu s Evropou (1. pařížský mír) - Francie byla vrácena do předrevolučních hranic.
Ludvík XVIII. potvrdil nové revoluční rozdělení majetku i Napoleonův zákoník, vydal ústavní chartu (=> dvoukomorové shromáždění vedené omezeným volebním právem velkých pozemkových vlastníků). Do Francie se vraceli emigranti, kteří chtěli restituci a návrat starého režimu a postavení.
Roku 1815Napoleon s 2000 vojskem vstoupil do Francie, cestou do Paříže se jeho armáda značně rozrostla; Ludvík uprchl do Belgie; Napoleon prohlásil že byl znovu povolán "jednomyslným přáním národa". Spojenci se sešli ve Vídni a označili Napoleona za nepřítele; ten zatím ve Francii zavedl liberálnější režim s většími osobními svobodami ("stodenní císařství"). V červnu 1815 byl však poražen spojeneckými pruskými silami pod vedením gen. Blücherema a britskými silami pod velením Wellingtona u Waterloo. Napoleon odstoupil a byl odvezen na ostrov sv. Heleny (v jižním Atlantiku), kde roku 1821 zemřel.
V roce 1815 byl uzavřen nový mír s Francií, ta byla nyní zatížena reparacemi, hranice se vrátily do roku 1790 a navíc musela na svém vydržovat cizí armádu. (Druhá restaurace Bourbonů).

Vídeňský kongres

Nejvýznamnější mocnosti, které se sešly ve Vídni, měly jednat o uspořádání moci po svržení Napoleona. Důležitou roli zde hrál ruský car Alexandr I., rakouský císař František I. a kníže Metternich, pruský král Fridrich Vilém III. a francouzský ministr zahraniční Talleyrand, který uplatňoval tzv. "princip legitimity" (panovník z rodu Bourbonů je zákonným představitelem).
Výsledkem Vídeňského kongresu byl Pařížský mír (přerušen 100denním císařstvím).
Cíle:
1) ukončit války, obnovit politické poměry k roku 1792 (anulovat územní změny, ke kterým došlo v důsledku válek);
2) restaurovat poměry ve Francii (návrat dynastií a obnova absolutismu);
3) vznik svaté aliance jakožto spolku, který má zabránit revolučním myšlenkovým hnutím. V případě vypuknutí revoluce proti ní okamžitě zasáhnout (i vojenskou silou), k alianci se přidali téměř všichni provinilci (ne Anglie).
Územní změny: hranice Francie se vrátily k roku 1792, byly vytvořeny personální unie (spojení Švédka a Norska; Holandska a Belgie). Byl znovu ustaven církevní stát; Švýcarsko získalo tři nové kantony a neutralitu; Německo zůstalo rozdrobeno; Rakousko získalo Lombardii, Benátsko, Tyrolsko a Terst; Británie si udržela své území (Kapsko, Ceylon, Malta). Vídeňský kongres znamenal vyrovnání sil mezi pěti velmocemi (Rakousko, Rusko, Francie, Prusko, Velká Británie). Znovuobnovené Polsko připadlo Rusku (kongresovka), nastává zde rusifikace.
V roce 1815 (po bitvě u Waterloo) dochází k uzavření druhého pařížského míru. Změnily se hranice Francie (hranice z roku 1790); Francie musela platit válečné reparace a vydržovat na svém území 500 000 cizích vojáků a vrátit Itálii umělecká díla. Vznikl Německý spolek (37 německých států, 4 svobodná města - Hamburg, Brémy, Lübeck, Frankfurt nad Mohanem - zde zasedal spolkový sněm (ten byl ale bezmocný a neschopný)). Členy Německého spolku se stalo i Prusko a Rakousko.
Kvietismus = "Evropa je unavena válkami a revolucí, je nutný klid a pořádek, přičemž tento stav zajistí policie, církev a cenzura." (Metternich). {1815 - 1848 doba Metternichova absolutismu; snaha o status quo = neměnnost}
Osvícenství
Osvícenství je filozofické, kulturní, ale také politické a hospodářské hnutí konce sedmnáctého a osmnáctého století. Vychází z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou (upřednostňuje víru v lidský rozum). Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtné spáse, jak tomu bylo dříve, ale také v důstojném životě na Zemi.
Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a po celé Evropě se postupně rozšířilo převážně ve druhé polovině 18. století. Významnými představiteli této doby jsou filozofové jako například Angličan John Locke, který vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, mezi něž řadil svobodu náboženského vyznání či svobodu vytváření soukromého vlastnictví. Z francouzských představitelů Osvícenství jmenujme alespoň Votaire, filozofa a encyklopedistu Denise Diderota ci ženevského myslitele a také encyklopedistu Jeana Jacka Rousseaua.
Osvícenství je spjato s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se badatelé a vědci opírali o zkušenost (empirii). Francouzský chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první galvanický článek sestrojil Ital Luigi Galvani, první elektrickou baterii Ital Alessandro Volta, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj předvedli v Paříži bratři Montgolfiérové.

Buržoazní revoluce a Napoleonské války 2

15. května 2007 v 16:53 Maturitní otázky z dějepisu

VFR

Situace před revolucí

V 16. - 18. století západní Evropa prošla mnoha změnami. Mezi ně patřila například reformace, různé ekonomické změny, propojení ekonomiky Evropy se zámořím, nové poznatky vědy. Osvícenství se stalo ideovou přípravou revoluce. Navzdory všem těmto změnám se politická situace nezměnila a byla zachována absolutistická vláda krále. Evropa by se měla učit od tehdejší Anglie, ve které již byl zaveden parlament.
Největší evropskou mocností té doby byla Francie. I tam však vládl absolutistický král. Francouzská společnost byla rozdělena na tři stavy. První stav tvořilo duchovenstvo, které, ačkoliv ne příliš početné (představovalo necelé 1% celé francouzské společnosti) vlastnilo téměř 1/10 půdy. Druhý stav tvořila šlechta. Ta tvořila necelá dvě procenta obyvatel, zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě. Zatímco první a druhý stav byl privilegovaný (neplatili daně), daně třetího stavu byly o to tvrdší. Třetí stav tvořili všichni ostatní. Byla to dost různorodá vrstva obyvatel - buržoazie (obchodníci, rentiéři), inteligence (lékaři, právníci, učitelé), řemeslníci, dělníci, chudina na venkově a nevolníci.
V polovině 18. století ve Francii vládl Ludvík XVI. Za jeho vlády se zhoršuje ekonomie státu, zvyšuje se státní zadluženost (především díky účasti ve válkách - válka za nezávislost v Americe; ?). Ekonomii státu zhoršovalo několik věcí, většinou feudálních přežitků. Byl to například nákladný způsob života u dvora, ale mezi největší brzdy ekonomického rozvoje Francie 18. století patřily cechovní monopoly a vnitřní cla. Dochází k úpadku absolutismu, hroutí se dosavadní opory panovníka (armáda, úřednický aparát, církev), protože i uvnitř těchto orgánů nastává špatná situace. Nastává všeobecná nespokojenost. I privilegovaní obyvatelé se cítí ohroženi, protože cítí, že dosavadní systém je neuchrání a že přijdou o své výsady. V souvislosti s těmito fakty přichází Necker s jeho návrhem na zlepšení hospodářské situace: zdanit první a druhý stav. Je to velmi jednoduché, ale zároveň velmi obtížně realizovatelné. Nejdříve to způsobilo velký odpor u prvního a druhého stavu, ale později se ukázalo, že není jiná cesta. A v této chvíli absolutistický vládce narazil, protože toto opatření mohou uzákonit jen generální stavy. Ty se ale nesešly již od roku 1614. Kdyby Ludvík XVI. věděl, co se stane, až generální stavy svolá, asi by o tom vůbec neuvažoval. Ale to jsou jen kdyby...
A tak se v únoru 1789 konaly volby do generálních stavů, které tvořily zástupci všech tří stavů francouzské společnosti. V květnu 1789 se generální stavy sešly ve Versailles, kde měly jednat o finančních otázkách. Třetí stav se snažil rozhodovat o politických otázkách, a tak vznikl spor o způsob hlasování. Většina zástupců prvního a druhého stavu zastávala způsob hlasování podle stavů. Naopak třetí stav byl pro hlasování podle hlav, protože tím by získal většinu hlasů.
7. června 1789 se 3. stav prohlásil za Národní shromáždění, za reprezentanta národa, protože přece jenom tvořil 96 - 97% všeho obyvatelstva Francie. O pár dní později se ke třetímu stavu přidal i první a druhý stav, aby nezůstal tzv. "mimo hru". Druhého července 1789 se z Národního shromáždění stalo Ústavodárné národní shromáždění (konstituanta) s cílem přijmout ústavu a ukončit absolutismus. Král předstíral, že s tím souhlasí, ale tajně chystal protiúder. Do okolí Versailles, kde král sídlil, ale také do okolí Paříže se stahovalo vojsko. Vrcholem pro Pařížany bylo, když byla děla z Bastily (věznice politických vězňů, byla považována za symbol absolutismu) namířena do dělnických čtvrtí. A tak 14. července roku 1789 Pařížané zaútočili na Bastilu a po čtyřech hodinách ji dobyli. Ironií osudu je, že v době dobývání Bastily Bastila nebyla přeplněna vězni, jak bychom očekávali, ale paradoxně tam bylo uvězněno jen asi šest vězňů.
Počátek Velké francouzské revoluce
Král se zmírnil, odvolal vojska a přijal trikolóru za symbol revoluce. Vzniklé komuny (obecní rady) převzaly moc za královské úředníky v královských správních orgánech. Na venkově vypukla selská válka proti feudálům, panoval tam "velký strach" privilegovaných, protože docházelo k vypalování jejich obydlí či dokonce zamordování feudálů samých. Poddaní odmítali plnit své povinnosti, odmítali odvádět daně. Vznikly Národní gardy, což byli ozbrojení dobrovolníci připraveni prosadit ústavu. Jejich vůdcem se stal markýz La Fayette (hrdina Americké revoluce), docházelo k emigraci šlechty (do Říše).
Čtvrtého srpna Národní shromáždění zrušilo feudalismus, byla zrušena daňová privilegia prvního a druhého stavu, zajištěna rovnost před zákonem, byla zrušena robota za výkup, zrušena práva vrchnosti vůči poddaným, zrušeny byly rovněž některé daňové závazky. Byla zrušena odúmrť (po vymření rodu po mužské linii půda propadla vrchnosti), ale odvádění nájemného za půdu zůstalo.
26. srpna byla přijata deklarace lidských a občanských práv. Vycházela z názorů Montesquiea, Rousseaua, i z americké ústavy. Představovala zaručení svobody, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Poprvé v historii prosazovala zásadu, že lid je zdrojem veškeré moci, a tudíž má nárok na odpor proti vládě. Král byl nucen podepsat deklaraci (2. vlna emigrace šlechty) a musel též přesídlit do Paříže.
V letech 1789-1791 Národní shromáždění přijímalo různé zákony, jak daňové, tak správní. z daňových zákonů např. byla odstraněna vnitřní cla, zkonfiskován církevní majetek, církev byla podřízena státu, duchovní museli přísahat na ústavu (tím se z nich stali tzv. "přísežní kněží"), a ti, co odmítli přísahat na ústavu, byli nuceni emigrovat (= "nepřísežní kněží".) Ze správních zákonů byla uzákoněna například decentralizace státní správy, Francie byla rozdělena na 83 nových správních i hospodářských jednotek - tzv. departmány. Vnitřní problémy Francie však přetrvávaly (hlavně ekonomické problémy), přetrvávaly též náboženské spory.
V červnu 1791 se Ludvík XVI. pokusil o útěk. Byl však poznán v jednom hostinci, ve kterém se zastavil - měla to být poslední zastávka před opuštěním Francie. Byl poznán podle své podobizny na minci. Ve vztahu ke králi se projevovaly spory mezi radikálními a umírněnými směry. Radikální chtějí krále sesadit, umírněné směry (Národní shromáždění zastupující liberální buržoazii) se chtějí s králem dohodnout na kompromisu.
Dne 3. září roku 1791 byla přijata ústava. Francie se tím stala konstituční monarchií, politická moc byla rozdělena na výkonnou moc, kterou představoval král, zákonodárnou moc, kterou představovalo Národní shromáždění (bylo voleno na dva roky, zástupci voleni podle majetkového cenzu) a na soudní moc, kterou tvořili volení soudci. Tato ústava zajišťovala sice moc buržoazii, ale nezajistila plná práva dělnictvu ani otrokům v koloniích.
V září roku 1791 Ludvík XVI. přísahal věrnost ústavě a tím se rozešla konstituanta (Ústavodárné Národní shromáždění). Na politické scéně se objevilo několik politických klubů. Nejdůležitější byli Jakobíni, Kordiliéři a Girondisté. Vůdcem Jakobínů byl Robespierre. Jakobíni se nazývali podle kostela, ve kterém se společně scházeli. Mezi Jakobíny patřila radikální inteligence a střední buržoazie. Vůdci Kordiliérů, neboli společnosti lidských práv, jak se nazývali, byli Marat a Danton. Kordiliéři vydávali noviny nazvané Přítel lidu. Mezi Girondisty se řadila liberální buržoazie, obchodníci, finančníci a průmyslníci. Tyto politické kluby spolu soupeřily o moc v Národním shromáždění.
Zatím v emigraci (hlavně Porýní s centrem v městě Koblenz a Rakouské Nizozemí (pozdější Belgie)) byla za podpory Rakouska a Pruska přijata Pilnická deklarace, která říkala, že cílem emigrace je obnovit ve Francii monarchii, a to i vojenskou silou.
I nad Francií se houpala myšlenka na válku. Hlavními propagátory války ve Francii byli Girondisté, kteří chtěli touto cestou definitivně zlikvidovat plány emigrace a zároveň posunout hranici Francie s Německem na Rýn. Válku podporoval i král, ale z opačného důvodu. Král doufá v porážku revoluční Francie a tím ve změnu poměrů a ke znovunastolení jeho absolutistické vlády. A tak na jaře roku 1792 Francie vyhlásila Rakousku válku. K Rakousku se přidala Anglie a Španělsko, a tím vznikla první protifrancouzská koalice. Koalice pronikla na Francouzské území. Ta ale na válku nebyla příliš připravena. Panoval zde nedostatek zbraní a hlavně vojáků, což vedlo k vyhlášení hesla "vlast je v nebezpečí", čímž byli do armády voláni dobrovolníci.
V srpnu 1792 v Paříži vypukla revoluce rovnosti. Byl hledán viník všeho špatného. Onen viník byl nalezen v králi, který byl záhy sesazen a zajat. Tím ve Francii skončila monarchie a moc převzala komuna (revoluční výbor), kde měli hlavní zastoupení řemeslníci.
Postup interventů byl dne 20. září 1792 zastaven u Valmy. Velkou roli zde sehrála Marseillaisa [Marsejéza], "píseň od Rýna", kterou vymyslel voják v porýnských oddílech (Rouget de Lisle). Francouzi obsadili levý břeh Rýna, Rakouské Nizozemí (později Belgie). Všude kam přicházejí, zavádějí revoluční změny. Byl vydán Dekret o zrušení monarchie, čímž byl zrušen feudalismus a zaváděna svoboda.
22. září 1792 - Vyhlášení republiky
Rok 1792 také revolucionáři nazývali rokem 1, protože to byl první rok revoluce. Byl zaveden revoluční kalendář; všeobecně hlasovací právo a zvolen nový zákonodárný sbor, konvent. V něm měly zastoupení 3 hlavní strany, a to Girondisté, Lemarais (bahno) a Jakobíni. V letech 1792 - 1793 měli převahu Girondisté (II. fáze revoluce); král byl odsouzen k trestu smrti, byla totiž objevena "železná skříňka", ve které měl král korespondenci s cizinou, a protože představoval naději pro kontrarevoluci, musel být popraven. (21. ledna 1793) Girondisté stáli v čele armády, ve vedení války byli však neúspěšní, byli též neschopní řešit vnitřní problémy (problémy se zásobováním, aj. hospodářské problémy). Ve Vendeé vypukly protirevoluční vzpoury, většina problémů se začala řešit revolučním terorem, kterému zpočátku podléhal skoro jen 1. a 2. stav.
Na přelomu května a června 1793 byli Girondisté svrženi povstáním (III. fáze revoluce). V letech 1793 - 27. 7. 1794 (9 thermidor) vládli Jakobíni. Období jejich vlády se nazývá Jakobínská diktatura. Jakobíni vytvářejí silnou ústřední vládu, centralizují moc, zavádějí výbory a komise, nejdůležitější byl například výbor pro veřejné blaho (Robespierre; zásobování, válečná výroba, obrana země, zahraniční politika) nebo výbor veřejné bezpečnosti (bojoval s nepřáteli revoluce). Jakobíni se snažili udržet rovnováhu sil; zavedli reformy (zásah do vlastnických vztahů) - na venkově rozprodali emigrantské a občinové půdy drobným rolníkům, byla zrušena feudální práva a povinnosti bez náhrady. Ve městech byla zavedena všeobecná maxima cen zboží denní potřeby (potraviny), ale byla zavedena i všeobecná maxima mezd. Jakobíni podali také návrh na novou ústavu, která obsahovala občanské svobody, všeobecné volební právo a právo na práci. Nebyla však realizována, měla se totiž stát skutečností až po revoluci.
Ve Vendeé vypukla občanská válka. Girodnisté podněcovali vzpoury proti Jakobínům (v 60ti departmánech); proti Jakobínům stáli též Royalisté. Válka dále pokračovala neúspěšně, do země pronikala cizí vojska, kde se spojovala s domácí kontrarevolucí. V říjnu 1793 byla popravena královna Marie Antoineta (dcera Marie Terezie). Jakobíni řešili problémy jen vystupňováním revolučního teroru - "rudý teror". Snažili se posílit svoji vládu a odstranit opozici, teror postihoval i III. stav. Pod gilotinou skončil i Danton - "revoluce požírá vlastní děti". Robespierre se snažil zavést "novou republikánskou morálku", což souviselo se zaváděním kultu nejvyšší bytosti (kultu rozumu). Tím si znepřátelil i věřící. V konventu nastaly spory o moc, odpor proti Jakobínům stále vzrůstá.
27. 7. 1794 (9. thermidor) byli Jakobíni svrženi, Robespierre spolu se svými přívrženci zatčen (asi 20) a příští den bez soudu popraven. s terorem byl spjat i Marat (byl zavražděn venkovskou dívkou Charlottou Cordeiovou jehlicí do vlasů).
4. thermidorská reakce, období direktoria (1794 - 1799)
V tomto období se k moci dostala buržoazie, která zbohatla za revoluce (Bahno, Girondisté). Byly rušeny revoluční orgány a zaveden teror proti Jakobínům (včetně poprav) "bílý teror". Byl zakázán a zrušen klub Jakobínů, bylo rušeno řízené hospodářství, zrušena maxima (to způsobuje růst ceny potravin a tím pokles hodnoty peněz). Nastává pohodlnější život (salóny, společenský život, výstřední móda, uvolnění mravů).
Roku 1795 se konala velká povstání lidu. Lidé vtrhli do konventu a žádali chléb a ústavu z roku 1793. Povstání byla potlačena vojskem; následovaly popravy nebo deportace na galeje, proti vládě se bouřili royalisté a lid. Téhož roku (1795) byla přijata ústava, kde bylo zrušeno všeobecné hlasovací právo a zaveden cenzus (volební právo asi 25 000 mužů - z 25 000 000 Francouzů). Dochází k centralizaci moci; do departmánů přicházejí zástupci vlády (komisaři, úředníci). Byla posílena výkonná moc (pětičlenné direktorium) nad zákonodárnou mocí. Zákonodárnou moc tvořila rada pětiset a rada starších. Direktorium ale nemělo oporu v lidu, jejich moc se udržovala pouze pomocí armády a policie. Taktéž roku 1795 dochází k potlačení povstání royalistů (poručíkem dělostřelectva Napoleonem). Direktorium vyhlásilo, že kdo bude obhajovat monarchii nebo ústavu z roku 1793, bude zastřelen.
Roku 1797 bylo odhaleno spiknutí rovných (řemeslníci, střední buržoazie). Vůdcem tohoto spiknutí byl Gracchus Babeuf, který tvrdil že revoluce přinesla výhody jen bohatým a měla by pokračovat, aby byla odstraněna nerovnost. Požadoval společné vlastnictví výrobních prostředků (rovnostářství). "boj sytých a hladových" "boj patricijů a plebejů". Spiknutí však bylo prozrazeno a Babeuf popraven.
Zahraniční politika v období direktoria
Vláda se snažila přenést problémy z vnitřních problému na zahraniční, vojska vítězila, což vládě dodávalo prestiž; Francie anektovala budoucí Belgii, ovládla břeh Rýna a r. 1796 začala válčit proti Itálii. Vznikly tzv. sesterské republiky (území závislé na Francii, Francie jim přinášela svobodu, republikánskou ústavu, byly zde rušeny feudální povinnosti, zaváděny demokratické svobody - svoboda tisku, shromažďování,...) v severní Itálii byli přijímáni jako osvoboditelé od nadvlády Habsburků, vznikla zde Ligurská republika (s hlavním městech Janovem); pod Alpami vytvořili Cisaplinskou republiku (s hlavním městem Milánem); vznikly i jiné "satelitní" republiky pod nadhledem Francie (Římská republika = papežský stát; Parthenská republika s hlavním městem Neapol; Helvétská republika ve Švýcarsku, Batávská republika v Belgii - zde vládl Napoleonův bratr Gerome).
Roku 1797 byla podepsána mírová smlouva mezi Itálií a Francií v Campo Formiu; Rakousko bylo nuceno uznat svoje ztráty ve prospěch Francie; Rak. ztratili Lombardii, Belgii a Porýní. Dobytá území byla drancována Francouzskými vojsky, byla loupena umělecká díla. Francouzský boj se změnil z defenzivního na ofenzivní (velitelem Italského tažení byl Napoleon).
Posledním protivníkem Francie zůstala Anglie. Napoleon byl proto vylodit se v Anglii; pak také jí ublížit ovládnutím Indie (Indie = "perla mezi anglickými koloniemi"). Prvním krokem bylo přerušení spojení Anglie a Indie. Napoleon tedy podnikl tažení do Egypta a Sýrie; zde nejprve zvítězil v bitvě "pod pyramidami", pak se ale začaly projevovat problémy (obtížné spojení s Francií, podnebí, nemoci). Společně s vojáky Napoleon přivezl do Egypta vědeckou expedici, která zde začíná studovat starověkou kulturu, došlo k objevení ROSETTSKÉ DESKY, která se pro mladého Jeana Francoise Champolliona stala klíčem k rozluštění hieroglyfů. Francouzi jako vojáci byli však poraženi v bitvě u Akkry a Francouzské loďstvo prohrálo též bitvu u Aleukínu (admirál Nelson). Roku 1799 byla rozpoutána nová válka, která učinila silnou vládu naléhavou; skupina v čele s Abbé Sieyčsem (+ Fouchč - ministr vnitra; Talleyrand) vyzdvihla zásluhy Napoleona, který byl ideální pro zorganizování silné výkonné moci.
9. listopadu 1799 (18. brumaire) Napoleon učinil převrat; spojil se se svými občanskými spojenci a získal úplnou moc. Vládl 15 let - nejprve jako první konzul, pak jako konzul na doživotí, nakonec jako císař. Napoleonův převrat znamená konec Velké Francouzské revoluce.
Význam Velké Francouzské revoluce
- politicky a ekonomicky sjednotila zemi
- zbavila Francii provincialismu starého režimu
- otevřela síly tržení ekonomice
- vytvořila první moderní občanskou společnost a občanskou armádu
- byla vzorem pro ostatní státy
- otevřela tzv. "Pandořinu skříňku"

Buržoazní revoluce a Napoleonské války 1

15. května 2007 v 16:51 Maturitní otázky z dějepisu
Buržoazní revoluce a Napoleonské války
buržoazní revoluce = podle marxistické teorie sociální revoluce, které odstranily feudální společenské uspořádání a nastolily nový typ buržoazních (kapitalistických) společenských vztahů, revoluce probíhají od 16. do 20. století

Nizozemská revoluce

Nizozemí je tvořeno 17 obchodními provinciemi, mezi ty nejvýznamnější patří Flandry, Brabant, Holland. Obyvatelé jsou protestanti - Kalvíni, novokřtěnci. Získávají území vysušováním (poldery). Hlavním obchodním centrem jsou Antverpy, což je hlavní přístav. Nejvyšší vrstvou jsou bohatí obchodníci a bankéři. Roku 1556, když dochází k dělení habsburských zemí, připadá Nizozemí pod fanatického krále Filipa II. Habsburského (1556 - 1598). Filip vyslal do Nizozemí vicekrálovnu Markétu. Španělé zvyšují daně, pronásledují nekatolíky a zavádějí inkvizici. Pro Španělům se vytvořily odbojové skupiny - gézové (= žebráci). V roce 1566 vypuklo obrazoborecké hnutí, které ničí všechny katolické památky. Nazývají to obrannou válkou Nizozemí (podporováni Anglií, franc. hugenoty a některými německými knížaty). Filip II. odvolal Markétu a vyslal vévodu z Alby, jehož mise trvá od r. 1567 do r. 1573, vévoda zavedl teror zvýšení daní a krutovládu - zabírání majetku a popravy (100 000 lidí). Zatčeni dva nejvýznamnější šlechtici - hrabě Egmont a admirál Hoorn, kteří byli r. 1568 v Bruselu popraveni. Tato poprava vyvolala obrovskou vlnu nevole.
Roku 1572 vypuklo celonárodní povstání, což je považováno za začátek revoluce. V čele stojí Vilém Oranžský, který se severu vytlačil za pomocí gézů Španěly. Roku 1579 založilo 7 severních provincií pod vedením Hollandu utrechtskou unii. Zbývajících 10 provincií zachovalo svou přízeň Španělsku --> Španělské Nizozemí (do r. 1714). Roku 1581 vytvořena republika Svobodné Nizozemí, čímž byla vyhlášena suverenita utrechtské unie a vedoucí úloha připadla generálním stavů (států). ? 1. buržoazní revoluce V čele stojí místodržitel Vilém Oranžský (1581 - 1584).Po jeho smrti se stává místodržitelem jeho syn Mořic (1584 - 1625) a poté následoval jeho bratr Bedřich Jindřich (1625 - 1647). V roce 1585 Španělé dobývají Antverpy --> finanční centrum se přenáší do Amsterodamu. V roce 1602 je založena Východoindická obchodní společnost (Vereenigde Oost-Indische Compagnie - VOC), který funguje až do r. 1799.

Anglická revoluce

Vývoj předrevoluční

Za vlády Tudorovců, zejména však za Alžběty I. dochází v Anglii k rozvoji hospodářskému i kulturnímu. Rozvíjí se podnikání, pronikání do zámoří, vznikají zárodky kapitalismu. Dochází k souladu zájmů mezi panovnickým rodem a podnikateli. Jelikož byla Alžběta po celý svůj život svobodná, a tudíž bez legitimních potomků, tak roku 1603 nastupují Stuartovci (vedlejší královský rod) v osobě syna popravené Marie Stuartovny, Jakuba I. (1603 - 1625). Už za jeho vlády dochází k neshodám mezi panovnickou mocí a podnikateli.
Charles I.Situace se dále zhoršuje i za vlády Karla I. (1625 - 1649), kterýžto usiluje o absolutismus, čímž dochází ke zhoršení vztahu mezi parlamentem a panovníkem. Karel I. se snaží získat co nejvíce finančních prostředků, což realizuje jednak vybíráním daní bez souhlasu parlamentu (tím porušuje privilegium) a jednak také nutí bohaté, aby mu poskytli půjčky ("nucené půjčky"). Toto chování parlament prohlásil za nezákonné (v tzv. petici práv). Panovník na to reagoval rozpuštěním parlamentu a vládne sám až do roku 1640. I nadále se snaží získat peníze, a tak prodává monopoly (výsadní právo výroby a obchodu pro určitou oblast trhu). To vše vede k všeobecné nespokojenosti (vysoké ceny, cla, zavedeny i dřívější daně a také daně dávno zapomenuté). Hospodářská politika krále však oslabovala výrobu a obchod, byla omezena podnikatelská svoboda. Karlovo snaha získat peníze vedla dokonce i k prodeji úřadů a titulů. Rozpory se projevovaly též v náboženské oblasti (státním náboženství = anglikánství).
V 17. století vzniká skupina zv. Puritáni (puritás = čistota, purus = čistý). Ti chtěli čistou církev, chtěli očistit anglikánskou církev od zbytku katolictví (vycházeli přitom z kalvinismu). Tato skupina je spjata také s odporem proti absolutismu. Od puritánů se oddělili tzv. Independenti (nezávislí), podle nichž by měla být církev spravována radou starších (odmítali církevní hierarchii).
Pilgrim fathers - Otci poutníciPuritáni chtěli také politický podíl na moci, a proto byli pronásledováni. Odcházejí tedy do amerických kolonií, kde zakládají osady (v Nové Anglii - dnešní SZ cíp USA.; 1620). Říkalo se jim "Otci poutníci" ("Pilgrim fathers") - tímto začala kolonizace východního pobřeží USA. Na pobřeží Atlantiku postupně vzniká 13 amerických kolonií, z nichž později vzniknou Spojené Státy Americké.
Nastává též konflikt mezi panovníkem a parlamentem, který vede k povstání ve Skotsku (1639). Skotové byli presbyteriáni, nesouhlasili s anglickou zahraniční politikou v době třicetileté války (nepomohli českým protestantům). Král začal sbírat vojsko, ale chybí peníze. Skotové vpadají do Anglie a díky bojovníkům zkušeným z třicetileté války vedou úspěšné boje. Panovník svolal parlament, aby mu povolil daně, ten však na oplátku požadoval potrestání královských rádců Strafforda a Landa. To král odmítl a po čtrnácti dnech parlament opět rozpustil (=1. zasedání parlamentu; "krátký parlament"). Na podzim 1640 opět svolal parlament, který však zasedal až do roku 1653 ("dlouhý parlament"), kdy panovník musí naslouchat opozici a splňovat její požadavky.

Vlastní revoluce (1640 - 1660)

požadavky opozice:
1)
potrestání královských rádců (prosazuje se názor, že i nejvyšší úředníci jsou odpovědni parlamentu, nejenom králi)
2) omezení vojenské moci krále (rozpustit královskou armádu)
3) svolat a rozpustit parlament lze i bez vůle krále
Roku 1641 nastává nová situace v souvislosti s dalším povstáním v Irsku (jiná víra = katolíci; proti absolutismu, proti násilnému pronikání anglikánské církve). Vzniká otázka, zdali má být králi svěřeno vojsko. Do roku 1642 probíhá tzv. Pamfletová válka, která řeší spor o charakter politické moci. Objevuje se požadavek rozdělit politickou moc; Král se má dělit o moc s vládou. Moc rozdělena na tři pilíře: krále, vládu a parlament. Král s vládou má výkonnou moc, parlament moc zákonodárnou. Karel chtěl zatknout předáky opozice (razantní řešení). To se nepodařilo, a navíc tím ztratil možnost domluvit se s umírněnými.
Roku 1642 - 1648 vypuká v Anglii občanská válka. Na jedné straně stál král, anglikánská šlechta a církev, katolická šlechta a část buržoazie (= královská jízda "kavalíři"); na straně druhé stál parlament, statkáři, obchodníci (presbyteriáni), drobné vrstvy - řemeslníci, svobodní sedláci, drobná buržoazie (independenti). (vzhled: kulatá hlava, vlasy ostříhané "podle hrnce"; jednoduchost oblékání).

Průběh války

Zpočátku měla převahu anglická armáda, která se opírala o jízdu (vedl ji Ruprecht Falcký - syn Fridricha). Vojsko parlamentu vycvičilo jízdu z dobrovolníků - v čele stál Oliver Cromwell. Roku 1644 se parlamentní vojsko spojilo se Skoty a společně porazili královské vojsko u Marsto Mooru. To posílilo vliv Cromwella a Independentů v armádě a v parlamentu. Anglický parlament zřídil armádu nového typu (placená parlamentem; přísná kázeň, velitelé byli jmenováni podle schopností - netřeba urozenosti; tzv. agitátoři udržovali náladu vojska a bojeschopnost).
Roku 1645 byl král poražen v bitvě u Naseby, byl dobyt Oxford (sídlo royalistů), král prchl. Roku 1646 se král vzdal Skotům a ti jej prodali parlamentu (aby měli na žold). V parlamentu dochází k rozporům mezi presbyteriány (umírněnými)a independenty. Pro presbyteriány byl boj u konce, majetek royalistů byl zkonfiskován a státním náboženstvím se stal kalvinismus. Byl též prosazen bezcelní obchod s koloniemi. V parlamentě vznikly též spory o ústavu (otázky, kdo má dostat politická práva (otázka volebního cenzu) - podle majetku?) Objevují se též Levelleři (rovnostáři), kteří přicházejí s nejradikálnějšími návrhy myšlenkami v oblasti práv (lidé jsou si rovni) - jejich programem je dohoda lidu (vytvoření republiky, zrušit privilegia, volební právo i pro nižší šlechtu, náboženská svoboda, sociální reforma). Diskutovalo se též o ústavě (tím o demokracii).
- první diskuse tohoto typu; nebyla však dokončena
- jakým způsobem se mají lidé podílet na řízení státu
- byla přerušena, protože král uprchl z Londýna a spojil se se Skoty a chystal válku proti parlamentu
- další jednání o ústavě měla proběhnout až po skončení války
Armáda se znovu sjednotila, presbyteriáni byli vyhnáni z parlamentu ("kusý parlament").

Druhá občanská válka (1648 - 1649)

Král a Skotové byli poraženi, král byl prohlášen za zrádce a za viníka války a 30. ledna 1649 popraven. Byla zrušena sněmovna lordů, zrušena monarchie a v květnu 1649 vyhlášena republika. Mezi silami revoluce však spory trvaly. Independenti ovládali armádu a parlament, vystupovali proti levellerům. Předáci levellerů byli uvězněni nebo odešli do vyhnanství; vojáci byli posláni do Irska, aby potlačili povstání (1649 - 1652). Irové byli poraženi, byla jim zabírána půda, kterou si rozdělili angličtí statkáři. Irsko se stalo jednou z anglických kolonií.
V 50. letech navrhoval usazení emigrantů v Irsku; pokračovaly boje se Skoty, Skotsko bylo pevně připoutáno k Anglii, roku 1654 bylo připojení dokonáno.
Diggeři (levelleři) (= kopáči) říkali, že každý člověk má nárok na půdu, byli proti majetkové nerovnosti. Na jihu Anglie zabírali zkonfiskovanou půdu a snažili se o rovnostářství. To však bylo tvrdě potlačeno.
Kusý parlament ztrácí popularitu (v souvislosti s úplatkářstvím, sobectvím a odhlasováváním různých odměn). Roku 1653 Cromwell parlament rozehnal. To bylo přijato s všeobecným souhlasem. (pokusy parlament obnovit, ale pro neschopnost znovu rozpuštěn). Roku 1653 je v Anglii nastolena vojenská diktatura. Hlavní osobou je zde Cromwell ("lord protektor"). Jeho oporou je armáda (vládl spolu s generály), policie, byrokracie a výzvědná služba. Cromwell vládl v zájmu buržoazie. Prosazoval zákony - svobodu podnikání, rozvoj, .. Roku 1651 vydal zákon zv. navigační akta (zákon o plavbě), který říkal, že do Anglie smí dovážet zboží jen anglické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží vyrobeno. (zákon namířen proti Nizozemí)
S tím souvisí obchodní války s Nizozemím (1652 - 1654) o převahu na moři a o posílení postavení Anglie ve světovém obchodě. Do roku 1674 války pokračovaly, za Cromwella byla zlepšena zahraniční politika, zlepšeny vztahy se Španělskem a s Francií. Roku 1658 po obnovení parlamentu a ústavy Cromwell zemřel. Po jeho smrti vládl krátce jeho syn Richard, ten však musel r. 1659 odstoupit.
Vzrůstá počet stoupenců pro obnovení monarchie. Tak učinil gen. Monck, který provedl restauraci Stuartovců (1660), tím obnovení monarchie; na trůn usedá syn popraveného krále - Karel II. (1660 - 1685)
Za vlády Karla II., v roce 1666, došlo k velkému požáru Londýna. Hořet začalo 2. září 1666 v pekařství v uličce Pudding Lane. Požár trval pět dní a během něj shořelo téměř celé historické jádro Londýna, postavené většinou ze dřeva.
Katedrála sv. Pavla v Londýně Zničeno bylo přes 13 tisíc domů, 90 kostelů, z význam-ných budov pak například katedrá-la sv. Pavla, která byla znovupostave-na architektem Si-rem Christopherem Wrenem.
Stavba této kate-drály pak probíhala v letech 1675 až 1710 a je nyní jednou z nejvíce navštěvovaných památek v Londýně.
Karel II. neobnovil předrevoluční poměry, musel přijmout podmínky parlamentu (nedotknutelnost vlastnických práv buržoazie vztahujících se k půdě), slíbil bezpečnost těm, kteří se postavili proti Stuartovcům (trestal pouze ty, kteří se zasloužili o popravu jednotlivce). V letech 1681 - 1685 vládl bez parlamentu, vládl absolutisticky.
Jakub II. (1685 - 1688) vládl absolutisticky, vznikla proti němu opozice, kterážto začíná jednat s Nizozemím (místodržící: Vilém Oranžský - zeť Jakuba II., oženil se s jeho dcerou Marií). Roku 1688 se Vilém vylodil v Anglii, anglická armáda se přidala na jeho stranu a Vilém byl přijat za panovníka. (= tzv. slavná revoluce)
Vilém III. vydal roku 1689 listinu "vyhlášení práv", která potvrzovala práva parlamentu, Anglie se stává konstituční monarchií (moc je omezena dohodou, ústavou - omezení panovnické moci). Vzniká parlamentní monarchie (posílení postavení buržoazie v oblasti hospodářské i politické).
Slavná revoluce proběhla klidně, bez krveprolití; Vilém se stal králem (panovník, vláda, parlament). V Anglii proti sobě stojí dvě strany: Toryové reprezentují šlechtu, statkáře a duchovní; naproti tomu Whigové reprezentují podnikatele, obchodníky, loďaře. V 19. století se tyto dvě strany přejmenovaly na konzervativce a liberály.
Jakub II. uprchl do Francie, pokoušel se obnovit svoji sílu a moc za pomoci Francie. Vedl válku ze Skotska a z Irska (poražen), Irsko a Skotsko pevněji připoutáno k Anglii. Anglie a Francie soupeřily o ovládnutí námořního obchodu a o ovládnutí kolonií v Severní Americe. Starosti o zahraniční politiku odvrátily Viléma od vnitřních záležitostí (byla posílena moc parlamentu a vlády).
Význam revoluce
- vytvořila podmínky pro přechod ke kapitalismu
- v ostatních zemích probíhala snaha vytvořit absolutistický stát (Fr.)
- vznik Anglo-Nizozemské personální unie

Osvícenský absolutismus a české národní obrození 2

15. května 2007 v 16:41 Maturitní otázky z dějepisu

Prusko

Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté Říši Římské Národa Německého. Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V Říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou Říše byl císař z Habsburského rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I., na začátku 18. století Josef I. a v letech 1711 - 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru - Marii Terezii).
Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém.
V 17. století v Říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollerů - 1415 koupili Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem protestanti z různých zemí - Francie, Čechy)

Kurfiřt Fridrich Vilém I. (1640 - 1688)

Největším státem v Říši však bylo Prusko. Pruský král ovládal různá území s vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským, ... V letech 1640 - 1688 tyto funkce zastával Fridrich Vilém I. ("velký kurfiřt"). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku (zrušil dovoz ze zahraničí, zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály, přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka byli statkáři (jungherr).

Fridrich I. (1688 - 1713)

Fridrich I. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradách Charlottenburku umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd. Budoval vojsko (asi 40 000 vojáků). Roku 1701 obdržel královský titul ve východní části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o Šp. dědictví). (v západním Prusku vládl polský král) Králem celého Pruska se stal až jeho vnuk za sedm desítek let.

Král Fridrich Vilém I. (1713 - 1740)

Král Fridrich Vilém I. (označením král jej odlišujeme od kurfiřta Fridricha Viléma I.) vládl celému Prusku. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedl militarismus, tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zvýšit počet vojáků na 13 000 (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm ponechal ekonomickou svobodu.

Fridrich Vilém II.

Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií.

Rusko

V Rusku vládl v letech 1689 - 1725 Petr I. Veliký z dynastie Romanovců (ta nastoupila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo absolutistickou monarchií, vyšlo ze své izolace a vstoupilo do Evropy jako mocnost. Petr I. byl rozhodným, energickým a vynalézavým vládcem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval stovky západních techniků a umělců, nařídil nosit západoevropský šat a holit si tváře, zaváděl kouření. Upravil ruský kalendář podle západního vzoru (zavedl tzv. juliánský kalendář, podle kterého byl počátkem roku 1. leden; stále však byl ruský kalendář o 14 dní pozadu za Evropským). Roku 1703 začal stavět nové hlavní město Sankt - Petěrburk = okno do Evropy.
Od roku 1690 do 1724 vedlo Rusko války o přístup k Baltu a k Černému moři. V letech 1700 - 1721 to byla severní válka proti Švédsku, kteréžto ovládalo Finsko, Karélii, Livonsko a Východní Pobaltí. Petr se spojil s Polskem a Dánskem a začal válčit. Zpočátku měli převahu Švédové (Karel XII. z rodu Vasa) - zvítězili v bitvě u Narvy. Roku 1707 Švédové vnikli do Ruska; Petr začal ustupovat a vtáhl je hluboko do ruských rovin a rozdrtil je v červnu 1709 u Poltavy v jižním Rusku (Švédové oslabeni těžkou zimou). Válka pokračovala dále až do uzavření Nystadtského míru.
- Petr získal Livonsko, Estonsko, Jugrii, Karélii
=>Rusko se stalo evropskou velmocí
Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kavkaz, kde získal území u Kaspického moře, roku 1696 ve válce proti Turkům získal Azovské moře (pak jej zase ztratil).
Petrovy reformy se týkaly vojenství, hospodářství a správy. Zřídil vládnoucí senát, který měl administrativní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opatřit peníze na válečná tažení a kontrolu nad celým finančním systémem. Rusko bylo rozděleno na gubernie a gubernie na vévodství. Zřídil devět úřadů (podle švédského systému), které byly vedeny jedenáctičlenným kolegiem. Doménou šlechty se stalo vojsko. Více než polovina mužů ze šlechtických kruhů byla zaměstnána ve státní správě, zbytek ve vojsku (museli projít čtrnácti postupnými kroky za nejvyšší hodností). Šlechta se tím stala závislou na carovi. Vojsko však pohltilo 80% státního rozpočtu, což způsobovalo trvalý nedostatek peněz (to vedlo ke zvyšování daní; šlechta a duchovenstvo však žádné daně neplatili.)
Petr se řídil merkantilní politikou. Rusko vyváželo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet, aj. Bylo zde zřízeno divadlo, muzeum, nemocnice, Ruská akademie věd (vědecký výzkum, vyučování), vojenská akademie. V manufakturách pracovali nevolníci. Byly prohloubeny sociální rozdíly mezi obyvateli.
Petrův syn Alexej byl spolu s carovými odpůrci utýrán k smrti (za přípravu proticarského spiknutí).
Během třiceti dalších let probíhaly v Rusku tzv. Palácové převraty. Byly zřízeny gardové pluky; tímto způsobem se vystřídalo 6 panovníků, než se na trůn stejným způsobem dostala Kateřina II. z Amhaltu (1762 - 1796). Ta navázala na Petrovo dílo, měla osvícenské myšlenky a ideologie, které však nerealizovala. Území se za její vlády zvětšilo natolik, že stoupl počet obyvatel o celou třetinu. Úspěšné vedení války s Tureckem vysloužilo Rusku území až k Černému moři a Krymskému poloostrovu (="Nové Rusko"). Nevolnictví zpomalilo hospodářský rozvoj v Rusku (nevolníci = "mužici"). Nenávist ruského rolníka se projevila v kozáckém povstání Jemeljana Pugačova (potlačeno, Pugačov popraven).
Kateřina II. posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu; budovala přístavy (Sevastopol). Potěmkin spravoval nově získaná území.
ČNO
Působením myšlenek osvícenství, hospodářských, společenských a politických změn, vlády Marie Terezie a Josefa II., začal proces formování novodobého českého národa a jeho emancipace v rámci rakouské monarchie. Vůdčí silou národního hnutí byla česká inteligence (vědci, umělci, kněží, učitelé a pod.) Dostalo se jim obrazného pojmenování národní buditelé. Motivaci pro svoji práci hledali v historii (František Palacký) ale i v jiných slovanských národech, hlavně v Rusku (František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár). Vzniká tzv. slavistika, nauka o slovanských národech a slovanské vzájemnosti.
Počáteční jazykový ráz představovaný Josefem Dobrovským a Josefem Jungmannem přerostl na konci do zformování politického programu austroslavismu Františka Palackého. V dobovém tisku ho prosazoval zejména Karel Havlíček Borovský.
Vedle toho obrozenci kladli důraz na zlepšení všeobecného vzdělání lidových vrstev. Prostředkem vedle škol jim bylo divadlo a vydávání knih. Proto je Václav Matěj Kramérius začal vydávat v pražské České expedici a položil tím základ novodobých českých vydavatelství. V úsilí o české divadlo se zasloužil Josef Kajetán Tyl, nejen coby organizátor, ale také jako dramatik a dramaturg Stavovského divadla, prvního kamenného divadla v Čechách. Kromě něj vzniklo také další divadlo - Bouda, kde se uplatnili čeští umělci. Divadlo vzniklo v roce 1786 a o tři roky později zkrachovalo. Vývoj se pak dovršuje vznikem Sboru pro zřízení českého národního divadla v roce 1850.
V závěrečném období, zhruba od konce první třetiny 19. století, se na vytváření národního programu podílí i česká literatura. Originálními díly pokládají základy moderní české literatury František Ladislav Čelakovský, Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský a Karel Jaromír Erben.
Národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a bývá proto tradičně rozdělováno na několik období podle různých hledisek. Dají se rozlišit 3 fáze.
· Obranná fáze (80. léta 18. stol. - zač. 19. stol.)
Probíhalo bránění jazyka, jednalo se o období učeneckého zájmu. Tzv. generace Dobrovského.
Nejvýznamnější osobnosti:
· historici: Gelasius Dobner, František Martin Pelcl
· Josef Dobrovský - český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích
· vydavatel: Václav Matěj Kramerius
· divadelníci: Václav Thám, Karel Ignác Thám a Prokop Šedivý
· autoři české poezie: Antonín Jaroslav Puchmajer, Šebastián Hněvkovský, Vojtěch a Jan Nejedlí
· Ofenzivní fáze (poč. 19. stol. - konec 20. let 19. stol.)
Jednalo se o období vlastenecké agitace. Tzv. generace Jungmanova.
Nejvýznamnější osobnosti:
· divadelníci: Václav Kliment Klicpera, Matěj Kopecký a Jan Nepomuk Štěpánek
· Josef Jungmann - český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel tzv. Jungmannova škola: Milota Zdirad Polák, Antonín Marek, Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl a Antonín Jungmann
· František Palacký - český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze
· Pavel Josef Šafařík - český a slovenský spisovatel, historik a jazykovědec slovenského původu
· Jan Kolár - básník, jazykovědec, historik a evangelický kněz slovenského původu , píšící česky
· František Ladislav Čelakovský - český básník, kritik a překladatel (používal i pseudonym Marcian Hromotluk)
· Vítězná fáze (30. léta 19. stol. - 50. léta 19. stol.)
Jednalo se o období vítězství národního obrození, které se stalo již celonárodním hnutím.

Osvícenský absolutismus a české národní obrození 1

15. května 2007 v 16:41 Maturitní otázky z dějepisu
Osvícenský absolutismus a české národní obrození
Osvícenství je filozofické, kulturní, ale také politické a hospodářské hnutí konce sedmnáctého a osmnáctého století. Vychází z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou (upřednostňuje víru v lidský rozum). Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtné spáse, jak tomu bylo dříve, ale také v důstojném životě na Zemi.
Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a po celé Evropě se postupně rozšířilo převážně ve druhé polovině 18. století. Významnými představiteli této doby jsou filozofové jako například Angličan John Locke, který vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, mezi něž řadil svobodu náboženského vyznání či svobodu vytváření soukromého vlastnictví. Z francouzských představitelů Osvícenství jmenujme alespoň Votaire, filozofa a encyklopedistu Denise Diderota či ženevského myslitele a také encyklopedistu Jeana Jacka Rousseaua.
Osvícenství je spjato s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se badatelé a vědci opírali o zkušenost (empirii). Francouzský chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první galvanický článek sestrojil Ital Luigi Galvani, první elektrickou baterii Ital Alessandro Volta, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj předvedli v Paříži bratři Montgolfiérové.
Osvícenský absolutismus
- pokus vládců uplatnit myšlenky osvícenství v praxi, své právo na absolutismus ospravedlňovali i rozumově, vycházeli z názoru Hobbese (anarchie × absolutismu)
- zdůrazňuje úlohu státu vedeného osvícenským panovníkem (stát má být panovníkem reformován)
- cíl reforem: zajistit hospodářskou prosperitu země
o (podpora podnikání, manufaktur, obchodu)
o (odstranění nevolnictví a náboženské netolerance)
- cílem osvícenského absolutismu bylo zachovat starý politický režim (feudalismus)
- uplatnil se v zemích, kde nebylo silné měšťanstvo, které by mohlo uskutečnit radikální změnu
- spjat s monarchií, se šlechtou; je nástrojem pokroku
- ve Španělsku, Portugalsku, Dánsku, Rusku (Kateřina II.), Prusku (Fridrich II.), Rakousku (Marie Terezie, Josef II.)
- potřebný pro vznik kapitalistické společnosti
Rakousko
Marie Terezie
(13.5.1717 - 29.11.1780)
Po svém nástupu Marie Terezie vedla neúspěšné války o rakouské dědictví (protože okolní státy jí neuznávaly jako oficiální panovnici (žena), ale podle Pragmatické sankce vydané Karlem VI. byla rakouskou panovnicí oprávněně). V letech 1740 - 1742 vedla první slezskou válku (Prusko si činilo nároky na Slezsko, Bavorsko na Čechy a Rakousko a Sasko na Moravu). Francie si žádné územní nároky nečinila, jen zaujímala protihabsburský postoj. Roku 1741 byla obsazena Praha, bavorský vládce se nechal korunovat na českého krále (přijala ho asi polovina šlechty). Roku 1742 Marie ztratila Horní a Dolní Sasko ve prospěch Pruska (zůstalo jí Opavsko a Těšínsko).
V letech 1744 - 1745 vedla druhou slezskou válku; Praha byla znovu v obležení, docházelo k drancování. Roku 1745 byl uzavřen mír v Drážďanech (potvrzena ztráta Slezska). Manžel Marie Terezie, František Lotrinský, se stal německým císařem (tímto vznikla Habsbursko-lotrinská dynastie).
Války ukázaly potřebu reforem. V polovině 18. století Marie Terezie hledá spojence, kterého díky francouzskému ministru zahraničí hraběti Kounici, nachází právě ve Francii. K Rakousku se přidávají i další státy, které se bojí rozpínavosti Pruska (Sasko, Polsko a Rusko).
V letech 1756-63 probíhala v Habsburské Evropě, ale také v zámoří (o kolonie) sedmiletá válka. Praha byla obléhána a bylo zbořeno mnoho míst. Nakonec skončila v neprospěch Fridricha II., byl obsazen Berlín. Na Ruský trůn nastoupil Petr III., obdivovatel Pruska (germanofil), a tak se Rusko dostalo na Pruskou stranu. Manželka Petra II., Kateřina II. ho však z trůnu svrhla. Roku 1763 byl uzavřen mír, nejprve v Paříži (potvrzuje převahu Anglie v koloniích), poté v Hubertburgu (Prusku zůstává Slezsko a Kladsko).
Reformy Marie Terezie:
1. SPRÁVNÍ
- jak má být řízen a spravován stát (základ: centralismus (Vídeň), byrokracie, nejdůležitějším orgánem
direktorium)
- další státní rada, ministerstvo zahraničí
- země, které tvořili monarchii byly označovány jako kolonie (v čele byl úředník dosazený panovníkem
- v Čechách purkrabí, na Moravě hejtman)
2. FINANČNÍ
- daně - potřeba na armádu, byrokratický aparát a státní dluh
- 1747 první tereziánský katastr (soupis poddanské půdy - rustikál)
- 1757 druhý tereziánský katastr (soupis panské půdy - dominikál)
3. HOSPODÁŘSKÉ
- podpora manufaktur (různé výsady - půjčky, ...)
- začaly vznikat také městské manufaktury (v severních Čechách: bavln. manufaktura (jejím majitelem byl p. Leitenberger)
- roku 1765 byly zavedeny jednotné míry a váhy, společná (zlatková měna) - později korunová
- budování silnic (státní silnice)
- hlavní směr: do Vídně; stavěny na náklady šlechty
- požadavkem bylo, aby byly sjízdné kdykoliv
- význam: obchodní, poštovní spojení, doprava osob, vojenské důvody
- konskripce (soupis obyvatel) - v Čechách a na Moravě: 4 150 000 lidí (voj. potřeby)
- důležité pro odvody
- vzápětí vypukl hladomor (nedostatek obilí), zemřelo asi 500 000 lidí
- základním jídlem chudých byly brambory
- příčinou zaostalosti venkova bylo nevolnictví, objevily se návrhy, jak zlepšit postavení rolníků
- po venkově se šířily pověsti o zlatém patentu, který má zrušit nevolnictví, ale že to vrchnost zatajuje
- r.1775 vypuklo velké rolnické povstání v severovýchodních Čechách
- v čele byla vesnice Rtyně (na Náchodsku)
- zde vzniklo velké guberno (v čele s rychtáři - Antonín Nývlt)
- cílem bylo vyvolat velké povstání, ovládnout Prahu a zrušit robotu a nevolnictví
- skončilo porážkou selských vesnic u Chlumce
- panstvo žádá nejpřísnější tresty (4 sedláci popraveni)
- téhož roku byl vydán robotní patent, který zmírňoval robotní povinnosti
- roku 1773 byl zrušen jezuitský řád (zabaveny pozemky jezuitů, na těchto pozemcích došlo k raabizaci
→ byla zde zrušena robota, půda přidělena poddaným za peněžní poplatek a museli odvádět nájem za půdu (cílem bylo zvýšit zájem poddaných na výnosu))
- byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let (ve škole omezen vliv církve)
- vznikly tzv. triviální školy (naučit číst, psát, počítat)
- vyučovalo se v mateřském jazyce
- ve městech vznikaly hlavní školy (v němčině) - vyučoval se zeměpis, dějepis, latina, základy zemědělských a domácích prací
- v hlavních městech vznikly normální školy (vzorové), které měly připravovat učitele
- v němčině
- došlo také k reformě gymnázií (kladen důraz na přírodní vědy a dějepis)
- zavedeny industriální školy (zaváděly praktickou výuku)
- reforma universit (měla připravovat zdatné úředníky, méně důrazu na vědec. oblast)
- zakládaly se knihovny
Josef II. (1780 - 1790)
- roku 1765 se Josef II. stal spoluvladařem Marie Terezie
- od smrti jeho matky, Marie Terezie (1780) vládl samostatně
- doslova samostatně (nesnesl totiž žádné rádce, všechny reformy připravoval sám)
- jeho hlavní oporou byl byrokratický aparát
- roku 1781 vydal toleranční patent
- náboženská svoboda pro lutherány, kalvinisty, pravoslavné a Židy
- ne všechny reformy byly populární:
- chtěl např. pohřbívání bez rakví (levnější)
- r.1781 zrušil asi polovinu klášterů (kritériem byla jejich užitečnost - školství, zdravot.)
= majetek státu na podporu škol, nemocnic a dobročin. institucí
- vzdělání osvobozeno od církevní kontroly
- sňatek považován za občanskou svobodu
- omezil státní cenzuru; do vysokých církevních úřadů jmenoval Josef II. muže dle své volby
- neodstranil merkantilní politiku, ale byl ovlivněn teoriemi o ekonomické svobodě (=> soukromé podnikání)
- 1781 vydal dekret o zrušení nevolnictví
- nevolníci získali osobní svobodu (mohli se stěhovat, rozhodovat o svém osudu bez souhlasu pána)
- pokud zůstali na půdě svého pána, platili mu dávky (v robotě, naturáliích, také v hotovosti)
- roku 1789 poplatky změněny na peněžní rentu
- po smrti Josefa II. téměř všechny jeho reformy ztroskotaly

Revoluční rok 1848-1849 v Evropě a českých zemích

15. května 2007 v 16:36 Maturitní otázky z dějepisu
Revoluční rok 1848-1849 v Evropě a českých zemích
Příčiny:
1. snaha odstranit přežitky feudalismu, které brání kapitalistickému vývoji - robota
2. nespokojenost s politickým uspořádáním po Vídeňském kongresu (nespokojenost s absolutismem)
3. vzrůst národního cítění (zejména utlačovaných národů v Habsburské monarchii)
4. národní požadavky v Itálii a Německu (snaha o sjednocení)
5. sociální konflikty, sociální neklid (spjat se zhoršováním podmínek - nezaměstnanosti)
- v předchozích letech také neúroda (zejm. brambor = jídla lidu)
=> zvyšování cen => všeobecná nespokojenost
Průběh:
Itálie
Revoluce v Itálii začala v lednu 1848 povstáním na Sicílii (v hlavním městě - Palermu) proti vládě Bourbonů (proti absolutismu). V téže době vypuklo povstání v Severní Itálii proti rakouské nadvládě (v Benátsku a Lombardii). Tam se spoléhali na pomoc papeže a Neapolska a na Premont (zde vládli také Italové). Odmítli pomoc dobrovolnického lidového vojska vedeného Giuseppem Garibaldim. Revoluce v Itálii byla poražena kvůli nejednotě (velitelem rakouské armády byl Václav Radecký).
Francie
Od roku 1830 byla červencová monarchie kritizována pro korupci a celní politiku.
Vznikly dva směry opozice:
. . . 1) liberální buržoazie (požaduje volební reformu)
. . . 2) radikální buržoazie (drobná buržoazie a inteligence, uvědomují si dělnictvo, požadují změny i pro dělnictvo)
Opozice pořádá veřejná shromáždění, (kampaň za volební reformu). Shromáždění byla spjata s bankety (kvůli účasti). V únoru 1848 byl však jeden z banketů zakázán (dochází k demonstraci, která vede k povstání proti králi). Král poslal vojáky, ale ti odmítli poslechnout. V únoru 1848 tudíž díky revoluci došlo ke svržení krále Ludvíka Filipa Orleánského a k vyhlášení republiky.
Byla vytvořena prozatímní vláda (zastoupeni i socialisté) - ta zřídila národní dílny, které měly odstranit nezaměstnanost (poskytly práci asi 100 000 dělníků). V červnu 1848 však vláda národní dílny zrušila (to vedlo ke konfliktu). Ve dnech 23. - 26. 6. 1848 došlo v Paříži k červnové revoluci (poprvé v dějinách bojuje dělnictvo proti buržoazii o politickou moc). Revoluce byla potlačena vládním vojskem (velitel: Cavignac). Asi 10 000 lidí bylo zabito, mnoho lidí odsouzeno k smrti nebo k deportaci na galeje.
Roku 1848 byla přijata nová ústava, prezidentem republiky byl zvolen příbuzný Napoleona, Ludvík Bonaparte (dal sliby dělníkům). Roku 1851 si Ludvík nechal protiústavně prodloužit moc na 10 let, o rok později se nechal prohlásit za císaře (Napoleon III.) Do roku 1870 byla Francie označována za druhé císařství).
Francie za II. císařství (1852 - 1870 - musel abdikovat )
Ve Francii se vyvíjel průmysl, politika Napoleona III.: "bič a cukroví"
- zákazy stávek; lepší podmínky pro venkov
- soudí, že vládne pro všechny stejně
- hlavní opory jeho režimu: úřednictvo, vojsko, kněží
- vede bohatý, nákladný život (snaha o podobu Napoleonovi I.)
- přestavba Paříže: široké ulice (bulváry) - tím dal lidem práci
- zahraniční politika je vyplněna válkami
- 1848 válka proti Italské revoluci (na straně papeže)
- 1853-56 zásah do Krymské války (Turci × Rusku) o černomořské úžiny
. . . . . . . . - spolu s Anglií zasáhli na straně Turecka a porazili Rusko
- 1859 - zásah do konfliktu Itálie × Rakousku
- zasahuje i do bojů v Číně
- 1859 - 1869 výprava do Sýrie (Francie se podílí na stavbě Suezu)
- 1862 - 1867 zásah do Mexické občanské války
. . . . . . . . - Francouzi dosadili na trůn habsburského arcivévodu Maxmiliána (bratr Františka Josefa I.)
- USA činili nátlak na Francii, aby opustila Mexiko (aby se do toho nemíchali)
. . . . . . . . . . . . - Maxmilián zde neměl žádnou oporu (zastřelen)
- 1870-1 válka s Pruskem
. . . . . . - měla být řešením vnitřních problémů
. . . . . . - Bismarck chtěl dokončit sjednocení - připojit jihoněmecké státy (pod vlivem Francie)
. . . . . . - obě strany usilují o konflikt (jen čekají na záminku)
. . . . . . - uvolnil se Šp. trůn - nabídli ho pruskému královskému rodu Hohenzollerů
. . . . . . - pro Francii by to znamenalo obklíčení Pruskem
. . . . . . - Napoleon III. vystoupil proti této nabídce a požádal pruského krále, aby se nároku vzdal
- odp.: Emžská depeše (byla však Bismarckem upravena ještě než se dostala ke králi)
. . . . . . . . . . . . . . . . . . - tak, že byla pro Francii urážkou
- v červenci 1870 Francie vyhlásila Prusku válku
- za šest týdnů byla francouzská armáda obklíčena u Sedanu i s císařem a kapitulovala
- po kapitulaci dochází v Paříži k povstání lidu
- 4. září vyhlášena třetí republika (zastoupeni republikáni i monarchisté)
Německo
Cílem revoluce bylo sjednocení Německa a vyhlášení ústavy. V březnu 1848 na venkově propukly vzpoury dělnictva. Také v Berlíně, hlavním městě Pruska, vypukla revoluce. Pruský král jmenoval liberální vládu, byl svolán německý parlament (sněm) do Frankfurtu nad Mohanem, kde jednají s ostatními panovníky Německa o možném sjednocení (pozván i Fr. Palacký, ten ale svou účast odmítl, tím odmítl i připojení k Německu a vyjádřil přání zachovat Rakousko).
Německé národní hnutí mělo 2 směry:
1) vytvořit Velkoněmecko (sjednotit všechna území německy mluvících zemí - i Rak. a Čechy) Þ liberálové - chtějí sjednocení země po dohodě se všemi německými panovníky, požadují konstituční monarchii s pevnou centrální vládou
2) vytvořit Maloněmecko ( vlastní německá území bez Podunajské monarchie v čele s Pruskem ) Þ radikální demokraté - požadují otevřené povstání, jehož cílem bude vytvořit federativní republiku se slabou centrální vládou
Nakonec zvítězila Maloněmecká koncepce, došlo k přijetí ústavy a ústřední moc byla nabídnuta pruskému králi, který však císařskou korunu odmítl. Federalizace se povedla, ale nikdo se nechtěl chopit vlády --> neúspěch. Sněm zrušil robotu za náhradu ročního platu. Z nevolníků se stávají sedláci, kteří se velmi zadlužují a dochází tak k diferenciaci venkova. Šlechta získané peníze investuje do rozvoje průmyslu Þ hospodářská expanze. Když krachla frankfurtská jednání, zástupci radikálních demokratů se rozhodli zburcovat masy, to se podařilo, ale nakonec bylo vše potlačeno pruskými expedičními sbory. Pruský král Friedrich Vilém IV. nechal násilně rozehnat frankfurtský sněm. V Prusku (oktrojovaná) a v některých státech vydána ústava, někde zachována svoboda tisku, projevu a shromažďování.
→ Na sněmu se dále projednávalo zrušení poddanství a občanské svobody. Panovníci však byli neochotni k sjednocení, a tak pruský král sněm rozehnal vojskem.
Důvody nezdaru revoluce: vojenská nepřipravenost, nejednotnost, přílišná naivita a neochota velkoburžoazie, šlechty a samotného Pruska ke sjednocení.
Rakousko
V Rakousku byly nespokojeny národy, které se nepodílí na moci (Slované 17 mil., Němci 8 mil., Maďaři 5 mil.) Byly zde problémy s feudálním režimem, absolutismem a nespokojeností dělníků. V březnu 1848 propukla revoluce ve Vídni, císař reagoval sesazením Metternicha a slíbil ústavu a svobodu tisku => Ferdinand I. (V.) Dobrotivý. To bylo ale činěno pod nátlakem; ústava mu neměla ubíral pravomoci ("oktrojovaná ústava"). V květnu 1848 ve Vídni znovu vypukly nepokoje (vláda byla nucena svolat ústavodárný říšský sněm).
Čechy
11. března 1848 radikální demokraté svolali lidové shromáždění do Svatováclavských lázní. Radikální demokraté byli sdruženi v tajném spolku Repeal (podle Irské protianglické skupiny). Členy byli mladí přátelé, studenti, kterým se nelíbila politika (Emanuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič, Vilém Gauč). Zúčastnily se asi tři tisíce lidí. Projednávaly se zde požadavky pro císaře:
1. státoprávní požadavky (samostatnost Čech v rámci Rakouska)
2. národnostní požadavky (rovnoprávnost čj a nj v úřadech a na školách)
3. liberální požadavky (svoboda tisku, zrušení cenzury, svoboda shromažďování)
4. sociální požadavky (zrušení roboty, zlepšení postavení dělníků)
Byl ustanoven národní výbor, který měl vypracovat petici pro císaře. Od sociálních požadavků ustoupili. Odpovědí císaře byl tzv. "Kabinetní list", ve kterém císař sliboval nápravu. Lid byl ale zklamán => radikalizují se lidové síly (hlavně na venkově), vznikají národní gardy (studentské legie).
Významným směrem byla také liberální buržoazie (Fr. Palacký, F. L. Rieger, K. H. Borovský). Základem byl austroslavismus.
V červnu 1848 se konal Slovanský sjezd. Ten měl být protiváhou Frankufrtského sněmu. Účastnili se ho rakouští Slované, Poláci a Rusové. Jednali o vztazích mezi Slovany a mezi Slovany a Němci. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. 12. června 1848 se konala sbratřovací mše na Koňském trhu; účastníci šli Celetnou ulicí (tam bylo vojenské velitelství, i gen. Windischgrätz (ten vyvolával napětí svými provokacemi - vojenskými přehlídkami)). V Celetné došlo ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a k vypuknutí Pražského červnového povstání (12. - 18. 6. 1848). "Svatodušní bouře". Probíhalo formou boje na barikádách ve Starém Městě.
Centrem vzbouřenců bylo Klementinum => hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci. Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se nedostal (brány vojensky obsazeny). Projevila se také nejednota (liberálové měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním, chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání). 16. června byla Praha bombardována a Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin (18. června se tak stalo).
Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů, vojska dohlížela nad vším. V Čechách to byla první poražená revoluce.
7. září 1848 bylo zrušeno poddanství (robota) za výkup. To bylo velmi oslavováno (ještě nyní - svatováclavské posvícení).
Na podzim Rakousko připravuje úder proti Maďarům (využívalo spory, které měli se Slováky - Maď. vláda odmítla Žiadosti). Slováci vytvořili dobrovolnické sbory na prosazení svých požadavků. Vídeň je použila v boji proti Maďarsku, za to slibovala uznání požadavků.
6. října došlo k povstání ve Vídni (proti Windischgrätzovu zásahu proti Maďarsku) - císařský dvůr uprchl do Olomouce, Vídeň opustil i ústavodárný sněm (utekl do Kroměříže). V listopadu 1848 bylo povstání poraženo, byl vyhlášen výjimečný stav a teror. V říjnu 1848 odstoupil dosavadní panovník, na jeho místo nastoupil tehdy osmnáctiletý František Josef I., který zaujímal ostře protirevoluční stanovisko, snažil se revoluci zlikvidovat. Na začátku roku 1849 Maďaři vyhlásili samostatnou republiku. V březnu byl násilně rozehnán Kroměřížský sněm a panovník vydal tzv. "oktrojovanou ústavu", která zachovávala centralizovanou moc a vysoký volební census. V této době byla též poražena Itálie (Benátsko a Lombardie zůstaly v rukou Rakouska). V květnu 1849 bylo v Praze odhaleno Májové spiknutí - radikálové připravovali ozbrojené povstání. 60 účastníků bylo zatčeno (Arnold, Sabina, Frič), bylo vydáno 25 rozsudků smrti (ty však nebyly vykonány) => nakonec byli amnestováni.
V srpnu 1849 byli poraženi Maďaři u Világoše, Rakousku pomohl ruský car Mikuláš I. (=> znovu nastolen pořádek, Rakousko obnoveno).
Maďarsko (+ Slovensko)
Zde působilo Slovenské národní hnutí (Ľudovít Štúr) a Maďarské národní hnutí (střední šlechta, Lájoš Kossúth, Sándor Petöfi). Ohlasem na události ve Vídni byla revoluce. 17. března 1848 byla vytvořena nezávislá uherská vláda, 18. března zrušeno poddanství. V květnu 1848 se v Liptovském Mikuláši sešli představitelé Slovenského národního hnutí a přijali zde svůj program "Žiadosti Slovenského národa". Zde poukazovali na rovnoprávnost Slováků, žádali volební právo a slovenštinu na úřadech a ve školách, žádali půdu rolníkům a občanské svobody. (Štúr, Hodža, Kráľ, Ján Rottarides). Maďaři však Žiadosti odmítli, vyhlásili stanné právo, vydali zatykač na vůdce Slovenského národního hnutí. (ti utekli do Čech - Štúr, Hurban, Hodža).
Význam revoluce:
Události byly pokládány za buržoazně - revoluční => zrušení roboty (rozvoj kapitalismu).
Udržel se dosavadní politický systém (útlum politických snah). Po roku 1848 - nacionalismus, začíná se prosazovat demokracie (účast lidu na vládě), v politické sféře se prosazuje positivismus. Ve společnosti sociální Darwinismus (právo silnějšího, schopnějšího).
Revoluce dopadla polovičatě, protože robota byla zrušena za náhradu, ale národnostní uspořádání nebylo vyřešeno.

Svět v letech 1848 - 1914 c,

15. května 2007 v 16:24 Maturitní otázky z dějepisu

Dělnická hnutí

Roku 1864 byla pořádána první internacionála (mezinárodní sjezd dělnictva) v Londýně. Jedním ze zakladatelů byl Karel Marx - napsal program internacionály (inaugurální adresa). Program měl vytvářet politické strany dělníků a organizovat hospodářský boj (stávky). Po Pařížské komuně docházelo k zakazování dělnických stran, pronásledování vůdců a k jejich vyhoštění.
Roku 1872 internacionála přesídlila do USA, roku 1876 byla rozpuštěna.
Roku 1879 v Paříži 100 let po dobytí Bastily vznikla druhá internacionála. Program měla stejný jako první internacionála, realizovat jej 1) politickými stranami, 2) bojem za politická práva (všeobecné volební právo, boj za osmihodinovou pracovní dobu, slavení prvního máje jako svátku práce - 1886 v Chicagu střelba do demonstrantů). V Čechách byl slaven první máj již v roce 1890 (popisuje Jan Neruda). Druhá internacionála zanikla po vypuknutí první světové války. (Ještě roku 1912 vyhlašovala "válku válce" - to už byli dělníci zastoupeni v parlamentu).
Dělnické hnutí v polovině 19. století
Anglie
- vzniká zde hnutí chartistů
- požadavky na volební reformu (ta měla umožnit, aby se do parlamentu dostali i zástupci dělníků)
=> zrušit majetkový cenzus, rovnost volebních obvodů, rovnost ve volbách
- všeobecné hlasovací právo (jen pro muže)
- platy pro poslance
- Charta lidu (petici podepsal asi milion lidí, postupem času 3 000 000)
- chartistické hnutí však neuspělo (trvalo až do roku 1848) - důvod: rozpory, jak toho dosáhnout
- v polovině 19. století vznikají odbory(TRADE UNIONS)
Francie
- narůstá zde nespokojenost s červencovou monarchií, vzniká socialistické hnutí
- utopický socialismus (nereálné představy)
- Louis Blanc (požaduje znárodnění velkých podniků, bank, dopravy a služeb)
- zásah má přijít shora - od panovníka (utopie)
- navrhoval dokonce i družstva
- sílí názory, že je nutná revoluce
- Louis Aug. Blanqui (nejdůl. otázka: kdo je u moci; prosazoval nastolení diktatury proletar.)
- Pierre Proudhon (majetek je krádež hodnot vytvořených prací)
- představitelé socialistů říkali, že bohatství vytvořené lidskou prací má být společ. vlastnictvím
- kapitalismus odsoudili jako vykořisťovatelské zřízení
- jak to napravit: ve 40. letech 19. století vystupuje se svými názory
Karel Marx (+ jeho epigon Engels)
- dává odpověď, jak toto změnit: cestu vidí v sebeuvědomění dělníků
- vyslovil myšlenku o historické úloze dělnické třídy
=> změnu musí uskutečnit dělnictvo (třídní boj => revoluce)
- díla: Komunistický manifest, Kapitál
- základem revoluce má být změna vlastnických vztahů (odstranit soukromé vlastnictví)
- musí být založena dělnická strana
- M. Bakunin (politik ruského původu) prosazoval anarchismus (zrušit stát, nastolit individuální teror)
- nazýván "otec anarchismu"
- F. Lassall (představitel německé sociální demokracie) prosazoval reformismus (zachovat kapitalismus, systém reformovat uvnitř)

Impresionismus

je umělecký směr, který vznikl koncem 19. století. Byl reakcí na ateliérovou malbu, jeho cílem je malba v přírodě, kde se pokouší zachytit okamžitou atmosféru dané chvíle. Navazuje na realismus, se kterým má mnoho společných prvků.
Pojem impresionismus je odvozen od obrazu Clauda Moneta Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), který byl roku 1874 vystaven na výstavě nezávislých malířů v Paříži.
Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců. Komposice díla bývá zjednodušená a inovační; důraz je kladen spíše na celkový efekt než na detaily. Celek díla je možno vnímat až s určitým odstupem.
Světoví malíři:
* Eugene Boudin
* Édouard Manet
* Claude Monet
* Camille Pissarro
* Vincent van Gogh
Čeští malíři:
* Antonín Slavíček
* Soběslav Pinkas
* Karel Purkyně
* František Kaván
* František Kupka
Literární impresionismus se projevil především posílením lyričnosti a hudebností verše. Tématicky se orientoval na intimní a přírodní poezii. Dále došlo k vyjadřování v náznacích, popisování emocí a nálad. To samozřejmě vedlo k jistému sblížení se symbolismem.
Z toho logicky vyplývá, že se impresionismus se objevoval především v básních, kde lze poměrně dobře vystihovat nálady a pocity, pokud se objevil v próze nebo dramatu, byly u hrdinů také vyzdvihovány především jejich pocity a nálady, což nutně vedlo k chatrnosti děje, tato díla pak neměla úspěch.
Světová literatura:
* Paul Verlaine - Francouz
* Paul Bourget - Francouz
* André Gide - Francouz
* Marcel Proust - Francouz
* Hugo von Hofmannsthal - Rakušan
* Anton Pavlovič Čechov - Rus
* Rainer Maria Rilke - pražský Němec
Česká literatura:
* Antonín Sova
* Karel Hlaváček
* Marie Pujmanová
* Rudolf Těsnohlídek
* Vilém Mrštík
* Fráňa Šrámek
* Franz Kafka
Impresionismus přinesl do hudby nové prostředky (uvolnění harmonie, relativní osamostatnění hlasů, používání disharmonie, septimové, nonové a undecimové akordy v dříve nepoužívaných netradičních souvislostech, nová formová řešení). Za tvůrce hudebního impresionismu je považován C. Debussy, který navázal na rozmanité hudební vzory (vliv např. gregoriánského chorálu a hudby Dálného východu). Debbusyho projev ovlivnil hudbu 20. století.
Svět
* Claude Debussy-Francouz
* Maurice Ravel-Francouz
Čechy
* Vítězslav Novák
* Josef Suk

Secese

je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jemuž se podařilo vtisknout svůj umělecký řád všem projevům a věcem moderního života. Vytvořila módu a životní styl na konci 19. a začátku 20. století, ať již vystupovala pod různými jmény v různých zemích. Těžiště secese neleží ve vysokém umění, v malbě a sochařství, ale v dekoraci a užitém umění.
Tento umělecký styl se objevil v Evropě a ve Spojených státech po polovině 19. století a plně se rozvinul kolem roku 1900. Vznikal v době, kdy průmyslový brak začal pronikat do všech oblastí života a jako reakce proti průmyslové civilizaci, reakce, která se dovolávala návratu k řemeslné výrobě, považované za lék proti ošklivosti.
Za hlavní znaky secesního slohu se považuje ornamentálnost, plošnost a záliba v neobyčejných barvách a estetickém využití rozličných materiálů. Vláčný secesní ornament vyjadřuje zvláštní kvalitu secesního cítění, jež se vyhýbá citovým výkyvům i silnému vypětí vůle a tíhne k vyrovnané náladovosti. Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností. Secese vyhledává neobvyklé barevné odstíny a váže je podle principu harmonie a kontrastu. Ústředním znakem je stylizace, secese se snaží překonat gravidní tématiku historických slohů a obrací se přímo k přírodním tvarům (listy, květy, lidské a zvířecí tělo).
Secese se projevovala v architektuře, výtvarném umění, v užitém umění (bytové zařízení, vitráže) a v literatuře. V literatuře se nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence.
Charakteristickým rysem secese je i v literatuře tendence k ornamentálnosti, v rovině jazykové s tím souvisí rytmizace věty a verše, opakování slov a hláskových skupin. Hlavními představiteli v Čechách jsou Otokar Březina a Jiří Karásek.
Představiteli architektury jsou Belgičan Victor Horta (Dům Tasselových v Bruselu), Francouz Hector Guimard (vstupy do pařížského metra), Češi Antonín Balšánek a Osvald Polívka (Obecní dům v Praze).
Ve výtvarném umění prosluli Čech Alfons Mucha (plakáty, cyklus obrazů Slovanská epopej, návrhy šperků a nábytku), Rakušan Gustav Klimt (dekorativní malby, plakáty) a český sochař František Bílek.
Představiteli užitého umění jsou Francouz Émile Gallé (skleněné vázy), Angličan Charles Rennie Mackintosh (bytové zařízení) a mnozí další.
Secese výrazně ovlivnila životní způsob konce 19. a začátku 20. století, neopakovatelně se zapsala i do tváře mnoha evropských měst jako Praha, Paříž, Vídeň, Mnichov nebo Berlín. V této době bylo vytvořeno nespočetně děl s vysokou uměleckou hodnotou, ale i předmětů denní potřeby. Secese se jednoduše stala neodmyslitelnou součástí nejen evropské kultury.
- budova Hlavního nádraží v Praze a pražský Obecní dům

Kubismus

byl avantgardní umělecké hnutí, které pojímá výtvarné umění revolučním způsobem. Princip kubismu spočívá v jeho prostorové koncepci díla, předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně.
Zároveň znamenal i obrovskou změnu v přístupu ke skutečnosti, nejen ve vidění, ale především v práci s realitou. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary ( především krychle - latinsky cubus), které byly pak pomocí fantazie skládány do obrazu, proto zobrazené předměty působí dojmem, že jsou deformované a objevují se zároveň z několika pohledů.
Problém nastal u předmětů, které jsou ve vzájemném vztahu, neboť pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu.
Kubismus se snažil počítat i se čtvrtou dimenzí (ovlivněno A. Einsteinem) a s nekonečnem. Proto kubismus musel řešit nové problémy perspektivy a vytvářel nové prostorové vztahy mezi předměty.
Světové malířství:
* Georges Braque (Francouz)
* Robert Delaunay (Francouz)
* Fernand Léger (Francouz)
* Pablo Picasso (Španěl)
* Fritz Wotruba (rakouský sochař a grafik)
Československé malířství:
* Emil Filla
* Josef Čapek
* Otakar Kubín
* Bohumil Kubišta
* Antonín Procházka
* Václav Špála
Kubismus literaturu příliš neoslovil, proto vzniklo velmi málo děl spojených s tímto hnutím. Pro kubistické básně není rozhodující význam ani melodičnost, ale obraz, proto jsou básně kubistů netradiční z hlediska svého tvaru (často tvořily z písmen obrazce, které byly ve vztahu k dané básni). Důraz byl kladen na dynamiku a fantasii. Oblíbeným básnickým prostředkem se stala tzv. volná asociace představ, pomocí níž chtěli vyjádřit jakési "nadskutečno".
* Guillaume Apollinaire
* Jean Cocteau
* Max Jacob
* Pierre Reverdy
* Andre Salamon
* Gertrude Steinová
U některých architektů došlo k velmi výraznému ovlivnění kubismem, jejich stavby samozřejmě musely být především funkční, proto nelze hovořit o čistém kubismu. Architekti tvořící pod vlivem kubismu vytvářeli velmi zvláštní díla, která působí velice silným dojmem.
architekti:
* Antoni Gaudí
* Josef Gočár
* Josef Chochol
* Pavel Janák - Hlávkův most v Praze
· Gočárův dům U černé Matky boží v Praze v Celetné ulici
· Chocholovy vily pod vyšehradskou skalou na nábřeží
· Janákova přestavba domu č. 13 na náměstí v Pelhřimově
· Učitelské domy v ulici Elišky Krásnohorské v Praze
· tympanon štítového průčelí synagogy v Milevsku
· kandelábr s lucernou v Praze u Jungmanova náměstí
· oblouk nad barokní sochou sv. Jana Nepomuckého v Spálené ulici
Kubistické prvky se vyskytují také v zábradlí Mánesova mostu a v dalších stavbách, které jako celek za kubistické nelze považovat.

Svět v letech 1848 - 1914 b,

15. května 2007 v 16:24 Maturitní otázky z dějepisu
Technicko - vědecká revoluce (TVR)
- na prvním místě roste role techniky, věda jako praktická disciplína
- převraty:
· vyrábějí se nové materiály, používají se nové technologie výroby již známých materiálů
· vyšší stupeň mechanizace a dělby práce, nové zdroje energie
· výroba oceli: besemerace, tomasování
· rozvoj chemie: výroba organických sloučenin, syntetických materiálů, syntetických látek, hnojiv, léčiv, třaskavin
· rozvoj elektrotechniky
· vyšší stupeň mechanizace a dělby práce => vyšší produktivita práce, sériová výroba, výroba na běžícím pásu
- nové zdroje (voda)
· vodní turbína (Viktor Kaplan)
· vodní elektrárna (Niagarské vodopády)
· parní turbíny (lodě, elektřina)
· objevování a zdokonalování motorů (Diesel, Daimler, Benz, Ford)
- Kopřivnice - 1898 Tatra Präsident
- zemědělství
· méně výrazné změny
· používána umělá hnojiva, dochází k mechanizaci, specializaci podle kvality půdy, využívají se meliorace
· zemědělská výroba se dělí podle podmínek na
· extenzívní (zvyšování produktivity rozšiřováním zemědělských ploch)
· intenzívní (vyrábí více díky zdokonalení - umělá hnojiva, mechanizace)
Změny v organizaci hospodářského života
- souvisejí s koncentrací výroby do velkých podniků (nejdříve v těžkém průmyslu)
- dochází ke koncentraci výrobních prostředků a kapitálu dělnictva
- koncentrace se děje dvěma způsoby:
· vlastní koncentrace (= opakovaná akumulace)
- část nadhodnoty se investuje znovu jako kapitál do výroby
· centralizace - spojení již hotových kapitálů do větších celků
§ dobrovolně
§ násilně (v konkurenčním boji)
- vede ke vzniku monopolů (kapitalistický velkopodnik, ve kterém je soustředěna rozhodující část urč. výroby)
- monopol ovládá výrobu, trh, ceny; omezuje volnou konkurenci
- formy monopolů:
a) kartely (samostatné podniky, které se dohodnou o cenách, rajonizaci, kontragentaci (výše výroby))
b) syndikáty (ztrácejí samostatnost; výroba je samostatná, obchod společný)
c) trasty (návaznost výroby, bývalí majitelé jsou nyní akcionáři o fungování podniku rozhoduje správní rada)
d) koncerny (spojení více podniků, výroba na sebe nemusí navazovat, podnik je spojen bankami)
- do popředí ekonomiky se dostaly banky (ke koncentraci dochází i v bankovnictví)
- poskytují úvěry nově vytvářeným monopolům
- často dochází ke srůstání průmyslového a bankovního kapitálu
- => "finanční kapitál"
- představitel finanční oligarchie
- lidé, kteří mají často ve státě největší vliv
- vývoz kapitálu
- nadhodnota je znovu investována, a to v cizích zemích
- investice hlavně v zaostalejších zemích (koloniích nebo zemích střední, východní a jižní Evropy)
- banky poskytují nejen půjčky, ale také podnikají v cizích zemích
- využívají výhod, které zaostalé země poskytují (levnou pracovní sílu, levnější suroviny, odbyt)
- investice do průmyslu, dopravy zaostalejších zemí (ty se dostávají do ekonomické a politické závislosti na dané vyspělejší zemi)
- => prohlubuje se nerovnoměrnost mezi jednotlivými částmi světa
- na počátku 20. století byli největšími vývozci finančního kapitálu Angličané, Francouzi, Američané a snažili se o to i Němci
- probíhal boj o nové rozdělení světa => střety koloniálních velmocí (Anglie, Francie, Rusko) a nekoloniálních států (Německo, Itálie, USA)
- hospodářsky vyspělé státy, ale bez kolonií (snažili se to změnit)
- od 70. let 19. století do počátku 20. století
- přechod od kapitalismu volné konkurence k monopolistickému kapitalismu (imperialismu)
- teritoriální expanze (výboje, dobývání)
- ekonomický význam (ekonomické ovládnutí země)

Spojené státy americké

Spojené státy se stávají hospodářsky nejmocnější zemí světa a to hlavně díky úspěšné revoluci. Disponují obrovským nerostným bohatstvím, kvalifikovanou pracovní silou a rozsáhlou železniční sítí. Hlavními obory jsou: těžba, hutnictví, strojírenství, chemický a textilní průmysl, potravinářský průmysl. Dochází k novým metodám práce - unifikace nejzákladnějších součástek. Propagují se myšlenky taylorismu (organizace práce tak, aby byla využita plně pracovní doba = 12 hodin), centralizace výroby a kapitálu. Kolonií příliš nemá - Monroeova doktrína - (Amerika patří Američanům) - hospodářská pomoc a později i politický vliv na ostatní státy na americkém kontinentě. Dochází ke skryté závislosti celé Ameriky na USA. Od Ruska kupují Aljašku (1867), r. 1903 provedli převrat v Kolumbii a z jedné části vytvořili Panamu, kde nechali zbudovat Panamský průplav expanze pokračuje v r. 1898, kdy vedou válku se Španělskem o Kubu, Portoriko, Haiti, Filipíny a Guam. USA jsou prezidentskou federativní republikou se dvěma základními politickými stranami. Postupem doby dochází k velkým problémům s dělníky - stávky (r. 1886 velká stávka v Chicagu, kde byla potlačena armádou --> masakr, soudy; na tuto událost reaguje 1. internacionála a vyhlašuje 1. máj svátkem práce, prvním rokem oslav je rok 1890), velké problémy s farmáři, protože fungují již principy trhu a lidé chtějí levné potraviny, ale to nejde a tak se farmáři musí zadlužovat a o své farmy přicházejí. Nadále trvají (a trvat budou) problémy se začleněním afroameričanů a indiánů do většinové společnosti.

Německo

Nejvyspělejší stát Evropy. Rychlý růst zapříčinilo sjednocení, získání Alsaska-Lotrinska, válečné reparace od Francie, těžba uhlí (Sársko, Porúří) a železné rudy (Alsasko), velký přirozený přírůstek zajišťoval dostatek pracovní síly. Pozdější sjednocení se nakonec stalo i výhodou, protože továrny jsou vybavovány zcela novými moderními technologiemi. Vyrábí špičkové výrobky, které však nemá kam vyvážet, a proto bojuje o světové trhy dumpingem. Německo má málo kolonií, neodpovídá to jeho významu - Německá jihozápadní Afrika, Německá východní Afrika, Kamerun, Togo, ostrovy v Oceánii (Bismarckovy ostrovy, Marschallovy ostrovy), ekonomicky se mu také daří pronikat do Číny. Tento stav nevyhovuje. Německo získává mezinárodní zakázky - vybudování bagdádské dráhy do Evropy (cesta vede do Istanbulu).
Problémy: s dělnickou třídou, šovinismus (opovržení, nenávist k ostatním národům), militarismus (nejlepším řešením všeho je válka). Německo se připravuje na válku a rozvádí myšlenku blitzkriegu.

Anglie

Velkým problémem je nutnost modernizace výroby, což je finančně velmi náročné. Peníze plynou z kolonií a to je další důvod, proč není nucena k modernizaci. Usnula na vavřínech. První pozici si nadále drží ve finančnictví, námořní dopravě a v držení kolonií. Od 30. let 19. století vládne královna Viktorie, parlament je v držení dvou hlavních politických stran - konzervativci a liberálové, k nimž se před 1. světovou válkou přidává Labour Party. Kolonie lze rozdělit na 3 druhy:
a) dominia (území, které je závislé na mateřské zemi, hlavu státu zastupuje guvernér, má vlastní hospodářství, vnitřní i zahraniční politiku) - Kanada, Jihoafrická unie, Austrálie, Nový Zéland (jsou to země, které jsou velmi řídce osídleny a postupem doby jsou kolonizovány Angličany, a proto není důvod jim nevěřit, původní obyvatelstvo zatlačeno)
b) kolonie - Britská Guyana, Malé Antily, pobřeží Guinejského zálivu, v Africe snaha vytvořit souvislý pás sever-jih, Indie, Barma, Malajsie, Brunej, Oceánie, pronikají do Číny a do Perského zálivu
c) opěrné body - mají strategický význam při cestě do Indie - Gibraltar, Suez, Aden, přístavy na pobřeží Indie, Colomba, Singapore, Hongkong
Problémy: sociální postavení dělníků, boj za rozšíření volebního práva (volit dosud smí volit jen stará středověká města), Irsko (boj katolíků proti protestantům).

Francie

Nerostné bohatství - rudy, ale chybí uhlí. Výhodné podmínky pro zemědělství, které má velký podíl na hospodářství. Dobré splavné řeky, velký přirozený přírůstek, stará tradice výrobních principů, kvalifikovaná pracovní síla. Nevýhodou ztráta Alsaska-Lotrinska a válečné reparace. Hlavní obory: viz. druhá průmyslová revoluce. Významnou vrstvou jsou rentieři,což je široká střední vrstva, která vkládá své peníze do bank a žijí tak z úroků. Žijí také v neustálém strachu, protože se bojí, zda z úroků vyžijou, nikdy nepracují, žijí z renty. Třetí republika je velmi slabá a zažívá mnoho skandálů (Dreyfusova aféra a aféra s Panamským průplavem). Kolonie: ostrovy v Karibském moři + Francouzská Guinea (zde leží Ďábelský ostrov), v Africe snaha vytvořit souvislý pás západ-východ, ale narazili na britské zájmy, Madagaskar, Sýrie, Zadní Indie (Francouzská Indočína), pronikají do Číny, ostrovy v Oceánii.
Problémy s dělníky, francouzský šovinismus jako pocit prestiže po prohrané válce. Francie se stává centrem uměleckého světa. Roku 1889 uspořádána Světová výstava (Eiffelova věž).

Japonsko

V roce 1868 prosazeny reformy meidži (provedení shora) --> přechod od feudalismu rovnou ke kapitalismu. Dynamický rozvoj hlavně v ekonomických oblastech života. Feudální principy však přetrvávají v běžném životě, v politice a v armádě. Zaměřeny na obory s malou spotřebou energie a nerostných surovin a velkou spotřebou pracovních sil. Stává se po boku USA velmocí Pacifiku. Lidé jsou velmi rychle učenliví a schopní. Japonsko nemá žádné kolonie, proto musí vše dovážet a nemá stálá odbytiště. Sféry vlivu: Čína, Korea.

Svět v letech 1848 - 1914 a,

15. května 2007 v 16:23 Maturitní otázky z dějepisu

Svět v letech 1848 - 1914

Francie za II. císařství

Ve Francii se vyvíjel průmysl, politika Napoleona III.: "bič a cukroví"
- zákazy stávek; lepší podmínky pro venkov
- soudí, že vládne pro všechny stejně
- hlavní opory jeho režimu: úřednictvo, vojsko, kněží
- vede bohatý, nákladný život (snaha o podobu Napoleonovi I.)
- přestavba Paříže: široké ulice (bulváry) - tím dal lidem práci
- zahraniční politika je vyplněna válkami
- 1848 válka proti Italské revoluci (na straně papeže)
- 1853-56 zásah do Krymské války (Turci × Rusku) o černomořské úžiny
. . . . . . . . - spolu s Anglií zasáhli na straně Turecka a porazili Rusko
- 1859 - zásah do konfliktu Itálie × Rakousku
- zasahuje i do bojů v Číně
- 1859 - 1869 výprava do Sýrie (Francie se podílí na stavbě Suezu)
- 1862 - 1867 zásah do Mexické občanské války
. . . . . . . . - Francouzi dosadili na trůn habsburského arcivévodu Maxmiliána (bratr Františka Josefa I.)
- USA činili nátlak na Francii, aby opustila Mexiko (aby se do toho nemíchali)
. . . . . . . . . . . . - Maxmilián zde neměl žádnou oporu (zastřelen)

- 1870-1 válka s Pruskem
. . . . . . - měla být řešením vnitřních problémů
. . . . . . - Bismarck chtěl dokončit sjednocení - připojit jihoněmecké státy (pod vlivem Francie)
. . . . . . - obě strany usilují o konflikt (jen čekají na záminku)
. . . . . . - uvolnil se Šp. trůn - nabídli ho pruskému královskému rodu Hohenzollerů
. . . . - pro Francii by to znamenalo obklíčení Pruskem
. . . . . . - Napoleon III. vystoupil proti této nabídce a požádal pruského krále, aby se nároku vzdal
- odp.: Emžská depeše (byla však Bismarckem upravena ještě než se dostala ke králi)
. . . . . . . . . . . . . . . . . . - tak, že byla pro Francii urážkou
- v červenci 1870 Francie vyhlásila Prusku válku

- za šest týdnů byla francouzská armáda obklíčena u Sedanu i s císařem a kapitulovala
- po kapitulaci dochází v Paříži k povstání lidu
- 4. září vyhlášena třetí republika (zastoupeni republikáni i monarchisté)
- Bismarck pokračuje ve válce, v polovině září je již obklíčena Paříž
- v Paříži vznikají Národní Gardy z dobrovolníků, Pařížané se ozbrojili a
. byli odhodláni se Prusům bránit
- v říjnu se však v Metách vzdala druhá část francouzské armády a Fr. vláda začala s Bismarckem
. tajně vyjednávat, v lednu 1871 bylo uzavřeno příměří a začaly se vyjednávat mírové podmínky
- ve Versailleské zrcadlové síni bylo vyhlášeno Německé císařství

Pařížská komuna (doba příměří: leden - květen 1871)

- pokus o "diktaturu proletariátu" (vliv Marxe)
- trvala 72 dní
- střety mezi buržoazií (která si chtěla upevnit svou moc) a socialisty
- vláda chce odzbrojit národní gardu
- 17. - 18. března vláda poslala vojsko, to však nezasáhlo a vypuklo povstání
- vojsko se spojilo s Národními Gardami a ovládlo město; vyhlásili pařížskou komunu (18.3.)
- vláda uprchla z Paříže do Versailles a začala připravovat útok proti komuně
- v rukou vlády však zůstaly banky
- 26. března 1871 se konaly volby do rady Komuny - chtěli být legitimní vládou
- opatření komuny:
. . . . . . národní gardy nahradili policií a armádou
. . . . . . byl odstraněn starý státní aparát a zavedeny nové orgány moci
. . . . . . vládní úředníci se stali volitelní a sesaditelní
. . . . . . přijata sociální opatření ve prospěch dělnictva, bezplatné vyučování
. . . . . . řešeny bytové otázky, továrny byly pod dělnickou kontrolou
. . . . . . vyhlášena rovnoprávnost žen
- komuny vznikaly i v Lyonu, Toulouse a v Marseille; venkov se však nezapojil
- v dubnu 1871 se Versailleská vláda chystala zaútočit na Paříž (ta byla však obklíčeny Prusy)
- v květnu byla podepsána dohoda o míru s Prusy (Francouzi museli zaplatit 5 mld. franků -
. . . - dosud největší válečné reparace; musela odevzdat Alsasko a Lortinsko)
- vojska z Versailles zaútočila na Paříž přes Pruské linie (dohoda s Prusy)
- v Paříži probíhal "májový týden bojů na barikádách"

- 28. května byla komuna poražena a zaveden teror proti komunardům (zemřelo asi 30 000 lidí)
- poslední komunardi byli zastřeleni u zdi Pére Lachaise
- několik tisíc lidí bylo odsouzeno na galeje - nucené práce v koloniích

Sjednocení Itálie

Guiseppe GaribaldiGiuseppe Mazzini - program na sjednocení Itálie risorgimento. Byl ve hnutí Mladá Itálie, které mělo být součástí "Mladé Evropy". V roce 1852 ministerský předseda sardinského království Cavour chtěl sjednotit Itálii pod dynastii, která zde vládla (Savojská dynastie - Viktor Emanuel II.) Cavour hledá pomoc také ve Francii (Napoleon III.) a chce využít i národně - osvobozeneckého hnutí. Roku 1859 je ve válce proti Rakousku Rak. poraženo u Magenty. To podnítilo povstání v dalších Italských zemích (Parma, Modena, Toskána, Romagna). Došlo zde k plebiscitu (lidovému hlasování, připojili se k Sardinii). Napoleon III. uzavřel s Rakouskem mír, Rakousko odstoupilo Lombardii (Milán). Roku 1860 vypuklo rolnické povstání na Sicílii (proti Bourbonům) - v čele byl Garibaldi (připlul na pomoc se svými dobrovolníky) - tomuto tažení se říká "tažení tisícovky". Ovládl Sicílii a jižní Itálii s Neapolí. Cavour ho přesvědčil, aby se tato území připojila k Sardinskému království a aby Garibaldi předal moc Viktoru Emanuelovi II. A tak bylo roku 1861 vyhlášeno Italské království (konstituční monarchie) s hlavním městem Turínem.
Roku 1866 Itálie využila porážky Rakouska v Prusko-Rakouské válce a připojila Vídeňskou smlouvou Benátsko. Roku 1870 byla poražena Francie Pruskem (Francie = dosavadní ochránce papežského státu) => k Itálii připojen i papežský církevní stát a roku 1871 se hlavním městem Italského království stal Řím.
Italští nacionalisté chtěli připojit ještě Terst, Dalmácii, Savojsko a Nizzu (tzv. "Italia Irredenta" = neosvobozená). Sjednocení Itálie však nepřijal papež. Tomu zůstal jen Vatikán (0,4 ha). Prohlásil se za Vatikánského zajatce a na protest Vatikán neopouštěl.
Sjednocení Itálie však neodstranilo rozdíly mezi severní a jižní Itálií.

Sjednocení Německa

V 50. - 60. letech v Německu vypukla tzv. Grümderská (zakladatelská) horečka. Začaly vznikat podniky, dochází k rozvoji kapitalismu a k zavádění nejmodernější technologie výroby. Hlavní zájem měla buržoazie, která chtěla vytvořit jednotný stát. Na podnikání se účastnili také junkeři. Představitelem Junkerů byl Otto von Bismarck, který se stal prvním ministrem Pruska. Cílem bylo sjednotit Německo pod vládu Pruska "krví a železem".
Roku 1864 Prusko zavleklo Rakousko do války proti Dánsku (o území Šlezvicka a Holštýnska). Dánsko bylo poraženo, Prusku připadlo Šlezvicko, Rakousku Holštýnsko (přístav Kiel). Roku 1866 vyvolalo Prusko válku s Rakouskem o Holštýnsko. Prusko mělo totiž nejlepší armádu v Evropě a chtělo oslabit Rakousko, oslabit jeho vliv v Německém spolku (ten vznikl roku 1815). 3. července 1866 bylo Rakousko poraženo v bitvě u Sadové (u Hradce Králové) - především proto, že velitel vůbec neznal prostředí. Příměří bylo podepsáno v Mikulově, mírová smlouva v Praze. Byl zrušen Německý spolek a k Prusku připojeno Holštýnsko a další území. Vznikl Severoněmecký spolek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Obsahoval území na sever od Mohanu. Zde dochází ke sjednocení měr a vah a ke zrušení cel; dochází k dohodě o společné zahraniční politice a obchodě. V roce 1867 byla uzavřena celní jednota i s jihem Německa (Bavorsko, Bádensko) - tyto státy se připojily k Německu po vítězství nad Francií (Napoleon III.)
Roku 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství ve Versailles (18. ledna). Panovníci všech německých států prohlásili pruského krále Německým císařem (Vilém I.) Německé císařství bylo militaristickým státem se silnou armádou, a tudíž nebezpečnou zemí.

Americká občanská válka (sever proti jihu)
V "Novém světě" dochází ke vzniku nové velmoci. V roce 1783 uzavřely Spojené státy Americké mír s Anglií a skončily tím válku za nezávislost. Západní hranicí tehdejšího státu byla řeka Mississippi. Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (mnohem větší než dnešní stejnojmenný spolkový stát USA), roku 1819 od Španělska Florida. V polovině 19. století byly připojeny smlouvou s Anglií severozápadní oblasti u Pacifiku. Úspěšnou válkou s Mexikem získaly Spojené státy Americké Texas a Kalifornii (zde proběhla v roce 1848 zlatá horečka). Roku 1867 USA odkoupily od Ruska za sedm milionů dolarů Aljašku. Tím byl prozatímní územní rozmach USA ukončen.
Pionýři podnikali cesty na západ, kde se střetávali s Indiány. Roku 1871 kongres USA přestal považovat Indiány za národ (občanská práva znovu dostali až roku 1924). Tím začala genocida (vyvražďování) Indiánů a zahánění do rezervací. V druhé polovině 19. století prožívaly USA hospodářský rozmach (SV Atlantické pobřeží - průmysl). Na západě vzkvétalo zemědělství (ranče, farmy). Na jihu bylo zemědělství však založeno na otrocké práci (plantáže).
Rozpory:
1) sever chce cla s Velkou Británií, jih ne
2) území nově připojené k USA: Jak tuto půdu využít?
jih: plantáže, otroctví
sever: kapitalistické podnikání

V pozadí je mocenský boj severu a jihu o převahu v unii. Ekonomické i politické rozpory zobrazeny v otázce o otrokářství. (Sever to považuje za zaostalé). Na dvou stranách proti sobě stáli republikáni (sever, průmyslová buržoazie) a demokraté (jih, plantážníci). Také abolicionisté se snažili odstranit otroctví, pomáhali otrokům v útěku na sever - organizovali tzv. "dráhy na svobodu". Exemplárně popraven byl např. John Brown, který připravoval povstání ve Virginii.
Roku 1860 se konaly prezidentské volby, v nichž zvítězil republikán Abraham Lincoln. Na jihu propukla vlna nevole. Nejprve Jižní Karolína, později postupně dalších deset států (celkem tedy jedenáct) se odtrhlo od unie a založilo tzv. "Konfederované státy americké" (4. února 1861).
Takto tedy vypukla občanská válka v USA mezi severem a jihem. Válku jako takovou zahájili jižané útokem na Fort Suonter (generál Lee) - ze Severu se tudy pašovaly zbraně. Sever si dal za cíl obnovení unie. Měl v mnohém převahu - podařilo se mu získat podporu lidu, lidé do armády vstupovali pro "dobrý" úmysl (farmáři, zemědělci).
Roku 1863 Lincoln ruší otroctví (na severu: obrovská síla černých vojáků - asi 500 000). Lincoln vydává zákon o přídělu půdy na západě. Ze severských generálů jmenujme alespoň generála Granta a generála Shermana.
V roce 1865 padlo hlavní město Konfederace, Richmond. Lincoln byl zastřelen ve Ford Theathre ve Washingtonu. (5 dní po vítězství)
Charakter a výsledek války:
- buržoazně - demokratická revoluce
- nevyřešena rasová segregace, ta trvala až do 60. let 20. století
- vzniká velká početná vrstva farmářů
- obnovena jednota země
Léta 1865 - 1877 byla obdobím rekonstrukce (vyrovnávají se rozdíly mezi severem a jihem), vítězové okupovali jih. Po roce 1877 dochází k rychlému rozvoji USA, do konce století se z ní stává nejprůmyslovější země (velmoc) na světě. V 70. letech 19. století v Tennesee vzniká Ku Klux Klan (tajný teroristický spolek proti černochům).

Rusko

Po napoleonskch válkách se Rusko jeví jako nejsilnější stát Evropy. V Rusku trvá feudální řád a absolutní vláda. "Kolos na hliněných nohou!" Rusko je členem Svaté aliance. Vládne ruské samoděržaví a policejní teror. Car se opírá o pravoslavnou církev a armádu. Rusko chce posílit svůj vliv v Černomoří a snaží se proniknout do Středozemí, v tom mu však brání Turecko, které ovládá Bospor a Dardanely. Rusko se rozhodlo k intervenci přizvat Francii a Anglii, ale ty nedávají signály, že by se chtěli zúčastnit. Rusko zahajuje r. 1853 útok na Turecko, ke kterému se nakonec přidává Anglie, Francie a Sardinie. Velmoci mají zájem na zachování Turecka, protože to slouží jako nárazníková země, kde se střetávají koloniální zájmy Ruska, Anglie i Francie. Válka se vede ve dvou směrech - po souši a po moři. Hlavní boje probíhají na Krymu o přístav Sevastopol, kde boje probíhají celý jeden rok. Válka skončila porážkou Ruska. Na pařížském kongresu bylo dohodnuto, že úžiny se stávají neutrálními, na Balkáně uznány nové státy (Srbsko, Černá Hora, Rumunsko). Prestiž Ruska na mezinárodním poli upadla. V Rusku se odkryla pravá tvář - zaostalost, slabost, chudoba --> objevují se nepokoje, které vrcholí mezi nevolníky a inteligencí. Car se bojí vypuknutí revoluce, a proto v r. 1861 přistupuje k reformám - zrušeno nevolnictví a založena státní duma(zárodek parlamentu, svolává ji a rozpouští ji jen car, její vliv minimální). Reformy nikoho neuspokojily - nespokojenost roste hlavně na venkově. Zrod narodnictví (v překladu to znamená ruský lid) - inteligence se rozhodla povzbuzovat lid k revoluci, ale neúspěšně. Zrušením nevolnictví dochází ke kapitalistickému rozvoji --> vznik průmyslu. Ruská buržoazie buduje jen spotřební průmysl, těžký průmysl je budován cizím kapitálem (německý, francouzský, italský, anglický, švédský). Průmysl je koncentrován do oblasti Moskvy, Petrohradu, Baku a středního Uralu. Rusko disponuje obrovskými surovinovými zdroji, rozsáhlými lesy, dobrou říční dopravou a obrovským množstvím pracovní síly, která je však nekvalifikovaná. Dělníků není příliš, půda nepatří mužikům, v továrnách hrozné pracovní podmínky. Rusko buduje transsibiřskou magistrálu (úzkokolejná, jednotraťová), která spojuje východ země se západem - na východě se dělí na dvě větve (hranice Číny - Amur, jižní větev vede přes Mandžusko). Rusko nedisponuje koloniemi, ale existují sféry vlivu - Zakavkazsko, střední Asie a Dálný východ. Neruské národy žijí v koloniálním, nerovném a nesvobodném prostředí. V letech 1905 - 1907 vypukla buržoazní revoluce. Příčinou revoluce je nepodařená rusko-japonská válka (1904), ve které Rusko nečekaně prohrálo u Zeischini.
Válka byla finančně velmi náročná --> zhoršení sociálních podmínek --> nepokoje --> revoluce (4 etapy):
a) leden 1905 - lidé jdou pokojně prosit cara o práci, ten ale vyslal armádu, která lidi pobíjela - "krvavá neděle"
b) léto 1905 - vzpoura na křižníku Potěmkin (černomořská flotila), ostatní lodě zůstaly pasivní (nereagovaly na rozkazy cara zaútočit proti Potěmkinovi). Potěmkin připlul k rumunským břehům, Rumunsko ho však vydalo Rusku, vojáci byli popraveni, nebo posláni na Sibiř
c) podzim 1905 - proběhla generální stávka, car na ní reaguje sliby (nesplněny)
d) prosinec 1905 - povstání dělníků a železničářů v Moskvě, která byla armádou násilně potlačena
Do roku 1907 probíhají živelné bouře na venkově, které jsou vždy armádou potlačeny. Revoluce skončila úspěšně, protože byla posílena moc dumy (pravidelné schůze, vstup buržoazie, …). Velký vliv na carskou rovinu má Rasputin (jurodivý - svatý muž).